Krok

Seděla a poslouchala ztichlou krajinu. Seděla uprostřed žitného pole a sledovala jemné vlnění obilných klasů. Seděla a přemýšlela. Svět kolem jakoby neexistoval. Nebylo nic. A přece bylo, ale daleko, v jiném světě, v jiné dimenzi, v jiném vesmíru. Čas kolem se zastavil. Pomalu otočila hlavu a podívala se směrem, odkud přišla. Za ní byla jen spálená země, mrtvé stromy, květiny, zvířata. Po tváři se jí pomalu skutálela slza. Zavřela oči a roztřesenou rukou si slzu setřela. Ta nepatrná kapka vody se však v žáru zapadajícího slunce zatřpytila jako diamant. Usmála se.

Na potemnělé obloze se objevil pták. Kroužil nad ztichlou krajinou jako posel z jiného světa. Naposledy zamával křídly a pak zmizel. Dívka si unaveně lehla na zem a opět zavřela oči. Přála si najít ten jiný svět, odkud přiletěl pták, ale věděla, že cesta tam neexistuje. Vše bylo pryč a zároveň pořád tady. Vše bylo kolem a přitom nikde. Kolem ní byly miliony lidí a přesto byla sama. Jen ona a slza třpytící se na její dlani. Usmála se.

Za skleněnou stěnou, která stála před ní, uviděla nádhernou krajinu. Všude kvetlo plno nádherných barevných květin, viděla zpívající ptáky, pramen, ze kterého vytékala průzračná říčka. V dálce viděla jezero, ze kterého pila spousta zvěře a sledovala také motýly, kteří sedali z jedné pestrobarevné květiny na druhou. Otočila se zpět a naposledy si prohlédla to, odkud přišla. Spálená zem doutnala v paprscích zapadajícího slunce a všude bylo ticho. Usmála se.

Sehnula se k zemi a zvedla velký kámen. Udělala pár kroků zpět a rozpřáhla se. Všechnu sílu, co jí zbyla vložila do toho kamene. Vše, co jí zbylo a možná i víc, než co měla. Zavřela oči, hodila kamenem a uslyšela zvuk tříštícího se skla. Otevřela oči, které v tu chvíli byly slepé, protože je ozářil poslední paprsek zapadajícího slunce. Čekala chvíli, až slunce zapadne, ale její oči už měly zůstat napořád nevidomé. A přestože byla slepá, uslyšela zvuk zurčící vody, zpěv ptáků a ucítila nádhernou vůni právě se probouzející přírody. A usmála se.

Začalo pršet. Zvedla hlavu k nebi, aby si mohla lépe vychutnat studené kapky padající z tmavé oblohy. Otevřela ústa a začala se pomalu otáčet. Cítila déšť po celém těla a začala potichu zpívat. Pak se zastavila a opatrně udělala krok. Avšak nebyl to krok do nově získaného světa, ale krok zpátky. Krok do jejího domova. Usmála se.

Černý pták, která ji celou dobu pozoroval z vrcholku jednoho vysokého topolu uprostřed nového světa, nechápavě pootočil hlavu. A dívka, jakoby si toho všimla, se zastavila a obrátila se k němu.
„Někdy proto, abychom začali opravdu vidět, musíme oslepnout.“
Naposledy se usmála a vykročila zpět do spálené země, která ji v tu chvíli začala pálivě hřát do bosých nohou.