sloni

stál na kopci a pozoroval. Pozoroval slony, stádo slonů.... dívali se na něj, sledovali každý jeho pohyb. byl krásný, bělostný, byl  jejich králem. On, který se vždycky jen strachoval.. Zdravili ho choboty, ale nezamával zpět, ruce mu ztuhly, úsměv zdřevěněl.... . „neměl bych tu stát, neměl bych očima hladit tu bílou kůži, tu kůži tak podobnou tvojí.... bílou jako pivní pěna. Kde jsi, kam jsi se poděla? kde tě mám hledat? mezi slony? v záhybech jejich četných vrásek? proč již není všude kolem hedvábí a svítání přichází tak rychle? Komu zpívat? S kým plakat? Jen sloni, sloni, kteří znají odpovědi....“.

            stál a pozoroval, bílá masa se přelévala z místa na místo, jako moře, jako těsto, jako kolébající ruce. Choboty hladí, hladí a uši obejmou a nepustí, těší a chladí, dokavad znovu nezapadne slunce. Slunce tak pálivé a bodající, tak nutící k činnostem, které unavují, tíží a trápí.... noc, kde je noc? „kde jsou tvé rty a laskající ruce?“  paprsky odepírají rozkoš, ničí smír, bortí klid. „Noci, kde jsi?“

            Sloni zapadají za oblaky peřiny, která se vzdouvá pod tvými vzdechy... vzdouvá se tiše, klidně a na dálku mu šeptá vůni tvých vlasů. „Stydím se! Stydím se před tebou, když jsi daleko!“ Zavřít oči a spát, soukromá noc není nocí, bílé choboty mizí. Ztracený pahýl vykukuje zpoza dveří, kouká a neví.... kam se vrtnout? Vždyť je ráno. Zase prázdné. „kde jsi noci? kde jsou tvé dlouhé prsty? tvá temná náruč? Bojím se, bojím se světla, bojím se sebe, těch tvých pohledů.“ polkni a spi.