Sad

  On, kterýžto se jmenoval Ludvík a toto své jméno uměl krasopisně napsat, byl spolužáky zván Jabkáčem, Jabkem nebo Jabloňákem. Jména si však člověk nevybírá, ta mu jsou vybrána a je jenom otázkou, nakolik se jimi bude řídit. Jeho otec vlastnil rozlehlý sad, který vesnici obepínal z celé její jedné třetiny. Tou dobou bylo vhodné užívat slov jako obchvat, obklíčení, kleště, teprve ke konci války mluvilo se o vesnici jako o jablečném kotli, v němž vše zkvašené vře a vaří. Stromy ale, i přesto, jak rychle se měnila jejich jména, za celé roky nepostoupily ani o metr. Nadále se v pravidelný řadách rozbíhaly do okolí, avšak jen co sešly z pohledu polevily z této své pravidelnosti a ke konci sadu, kde usychaly ty nejstarší, které už nikdo nečesal, nebyly než rozchmýřené střapce, které pošimrávaly bukový les, jenž jimi prorůstal a ony na oplátku prorůstaly do něj.

  On, kterýžto se jmenoval Ludvík a chtěl být také náležitě Ludvíkem zván, místo učení utíkal se mezi tyto jabloně i buky. Často již byl na cestě do školy, když tu si rozpomněl na všechny Jabkáče, Jabka i Jabloňákay, pročež se otočil a plíže se stíny, ubíral se k sadu. Nikým nespatřen nakukoval za ploty i do oken. Tu viděl drogistu Raška, jak kouří na dvorku, o pár dvorků dál sedlák Bartočka škubal slepici. Ale jednu výjimku přeci jen učinil: jmenovala se Markéta, ale lidé z vesnice o ní mluvili jako o „té, která se spustila“. Každé pondělní ráno (Markétina matka odešla nakoupit) se pozdravili přes mezeru v plotě. Ona tiše zamávala, Ludvík se tiše usmál – jejich spřízněnost zakládala se přeci na nevůli ke slovům – pročež ona zapomněla na své spuštění a on zase na Jabkáče, Jabka atakdále. Do školy se ale nevrátil. Namísto toho vnořil se do sadu, zpočátku ještě nucen přikrčovat se – čili nenápadně postupovat – když ale tráva zhoustla a povytáhla se dospělému muži po prsa, Ludvík narovnal záda, předpažil ruce, zavřel oči.

   Plul travou, která se před ním rozestupovala, aby se za jeho zády opětně uzavřela. Mohl se chválit, že je kryt, mohl si vytýkat, že postup nekoná obezřetně. On však, ač slepý, vždy trefil na jediné místo. Prvně pocítil, jak se tráva loučí s jeho rameny, jak šustivý polštář pod jeho nohama přechází v křupavost listí, pak nosem nasál vlhký les, načež stačilo jen pár slepých kroků, aby i vůně lesa ustoupila a naráz se zaměnila za sušená jablka. To otevřel oči. Stál před starou jabloní, která se již nebratřila s ostatními v sadě, nýbrž solitérně rostla mezi hladkokorými buky. Kroutila se stářím a dokonce i v zimě voněla křížalami. „Pozdravena budiž,“ řekl a posadil se před jabloň. Jabloň ale neodpovídala. A v tu ránu se z Ludvíka vyřinul proud slov. Markéta, škola, otec, matka. Pes Harras asi brzo pojde, drogista Raška chraptí, učitel Kolář neovládá členy, ačkoliv učí je i jazyk vojákův – včera prý viděl tři, jak na návsi v šedé přilbě, co až po obočí – ten učitel ale, má kozí bradku, nejednou nahrazuje němčinu dějinami a ty dějiny obemílá kol dookola, až to jednoho unaví, Markétina matka pak musí pondělí co pondělí, semetrika jedna, nicméně ze všeho nejraději vyučuje scholastický kozel matematice, matematika Ludvíka nebaví, škola jej trýzní a největší zlost má na nějakého Jabkáče, jistého Jabka a určitého Jabloňáka.

  Ludvík, kterýžto zapřísáhlý nepřítel slova, vymlouval se u jabloně do sytosti, přicházel domů zamlklý a byl cítit křížalami. Jablka táhla se za ním i při cestě do školy, ze školy, nejčastěji však za školu; Ludvíka ne na ne dostat do lavice. V hodinách němčiny se sice párkrát ukázal; to se jako Jabkáč, Jabko, Jabloňák zponenáhla objevil ve dveřích, sedl si do poslední řady, když ale zjistil, že starý kozel pořád ještě nepochopil, že ten opice a to kůň, napřímil se a odešel. Tentokráte však s halasem.

  Stíny nadále voněly po křížalách. Kysele, sladce, trouchnivinou. Ludvík jimi tiše kráčel a míjel roční období – On tajemný z vrženého světa. On, který se neukázal než své družce v boji za svět beze slov. On, který nechtěl být poznán, když brával se do sadu. On, který kryl se za tři jména, přesto byl jediný. On, který mluvil se stromy a mlčel s lidmi. On, kterýžto se jmenoval Ludvík, ale to jméno šetřil si výhradně pro sebe, pro rodiče, pro stín.

  Stín mu byl bytím. Nebylo stínu bez Ludvíka a nebylo Ludvíka beze stínu. Opustil-li Ludvík stín jinde, než u Markétina plotu, již nebyl tím, kdo se jmenuje Ludvík, nýbrž tím, komu říkají Jabkáč, Jabko nebo Jabloňák.

  Stín se mu uzavřel za zády a den ode dne bylo složitější navrátit se k Ludvíkovi. Přesto neodolal a podnikal výpravy do světa mimo slunkem šrafovanou čerň. Pokušení klenulo se do šedých přileb, které jednou do týdne, obvykle v pátek, šmárovaly hlavní ulicí směrem na město. Jabloňák šmároval s nimi. Jabko s nimi odpočíval pod rozklenutou lípou. Líbilo se mu, že pro jazyk přileb ještě nikdo nevymyslil ta tři slova na J. Všechno je v jazyku a ve jménech. Rád s nimi rozmlouval, ale stejně tak napjatě poslouchal historie o jistém V., jehož jméno sice že bylo vždy vyslovováno obalené superlativy, ale jejich naléhavost vyznívala u každého jinak. Zatímco jedna přilba horovala za tohoto V. a vyzdvíhala všechny jeho činy, druhá se jen ušklíbla a připomněla například tu záležitost s odbory, za kteroužto nevhodnou připomínku brzy dostala štulec, případně vynadáno Rusí. Pak přilby odpochodovaly do aleje topolů a Jabloňák se ponořil do stínu; z Jabkáče se přeměnil na Ludvíka.

  K úhrnem poslední výpravě z Ludvíka vedla jej také přilba. Osudově ji spatřil za Bartočkovým plotem. Přilba běhala kol dokola a kmitaje rukama, volala: „Eier! Eier!“. Na to však Bartočka: „Nicht begreifen.“ Když už Přilba pomalu supěla a Bartočka pořád to svoje „Nicht begreifen“, tu právě se ze stínu vyloupl Jablkáč, Jabko nebo Jabloňák a společensky konverzovav s Přilbou, která překvapena tím náhlým zjevením přestala opisovat kružnice, si mezi větami vyžádal její jménodajnou pokrývku hlavy. Hned na to zmizel v Bartočkově kurníku a když se znova objevil, polní šeď vzoru 36 plnila vejce. Voják, ukloniv se žertem Jabkáči, poděkoval a odešel. Jabloňák vojáka vyprovázel napřaženou pravicí. O pár chvil později jistý Jabko dostal od Bartočky facku tak padnoucí, až se svalil k zemi:

  „Ještě, že seš jenom blbé děcko. Tvůj otec si něco poslechne.“

   Běžel vesnicí a nedbal, je-li viděn či nikoliv. Jen běžel a teprve, až se domky po jeho stranách staly jabloněmi, zpomalil. Jenže oči nezavřel. Ne, že by on, který už neví, jak se jmenuje, zapomněl, on nechtěl. Starou jabloň hledal nezvykle dlouho. Když ji však konečně našel, snad i tato se podivila, jakými výrazy Ludvík – ne, Ludvík asi ne – možná Jabkáč, Jabko, Jabloňák vládne. Ona, která měla být pozdravena, pozdravena nebyla, on, jenž si sedával, neseděl, nýbrž hroziv pěstí, vzpínal se v kolenách a stavěl na špičky. Možná pro ten ostrý jazyk jabloň do roka uschla a pro Bartočkovu rodinu přijel černý Mercedes.

  A pak jednoho dne zmizely i přilby a stejně jako Bartočka se již nikdy nevrátily. Jen obzor do jejich odchodu párkrát zapráskal a začmoudil.

  Z obchvatů, kleští a kotlů, stala se náruč, která vesnici z celé její jedné třetiny nikoliv obkličuje, ale objímá. Sad má nového správce. Je jím syn toho původního, takový zamlklý podivín, který jednou za čas bere do rukou sekyru a vydává se hluboko do lesa. Jako by něco hledal.

-