STRÝCOVA SBÍRKA

V Československu jsem odmítl vstoupit do strany, v Německu zavrhl Nietzscheho, ve Francii vychvaloval Proudhonův anarchismus a ve Španělsku se stýkal s imunisty. Největším dojmem však na mne zapůsobila Argentina, kde ze mne udělali honáka dobytka. Několikrát jsem navštívil svého strýce v Rawsonu, o kterém jsem se dověděl jen díky nešťastné náhodě, a kterého mám zítra zničit.

Sedávali jsme v přijímacím pokoji, odkud byl návštěvníkům skrz skleněné dveře a bílé zábradlí poskytnut kouzelný pohled do zahrady. V místnosti mi nejdříve padl do oka malý dřevěný bar a potom se můj zrak dlouho zaměstnával neskromnou knihovnou. Strýc nejraději vyprávěl o horách, knihách a ženách; většinou také nedopustil, abych šel spát střízlivý.

„Život je marnost nad marnost,“ říkával ve stavu pokročilého opojení. „Proto všichni cestujeme - - - Máme to v krvi. Já i ty!“ Souhlasně jsem přikyvoval, nechtěl jsem se jej nějak dotknout, ale v duchu mi jakýsi škodolibý malíř kreslil obraz otce, který nikdy nebyl jako my. Strýc jakoby to poznal, usmíval se pod vousy.

Při našem čtvrtém setkání vstal ze svého křesla, přistoupil k oknu, a pohlédl do kopců za zahradou. „Už tam zase stojí,“ povzdechl. Na nic jsem se neptal, přesto mi načrtl mlhavý příběh, o němž se před měsícem rozhovořil dopodrobna. Byl to příběh, jehož děj mne teď znovu zasáhl, proto jej chci vyprávět.

Můj zrak se tehdy zachytil bílého zábradlí a myšlenky obklíčil přistěhovalec do Afriky; strýc ho popsal tak přesně, že jsem před očima téměř viděl jeho fotografii. Koupil prý skromný domek nedaleko Nairobi, kde se skrýval před strachem z jistých lidí, i z možností, do kterých by jej oni lidé mohli vlákat. Neměl rodinu, netrpěl žádnými závazky, byl svým způsobem šťastný. Samozřejmě se občas budil brzy k ránu pln pocitu ticha  a osamění, ale jak prý často říkával, nebylo to nesnesitelné. Právě naopak.

Tu situaci dokázal i zesměšnit: „Noční obloha sycená nekonečným počtem hvězd dodává naděje. Bohužel ovšem většinou marné, což jedni pochopí hned za svítání a druzí až ve stáří. Já naštěstí patřím k těm prvním, takže své osudy nesu docela lehce.“

Jmenoval se Patrick.

Jednoho jarního dne vyrazil do města nakoupit zásoby. Určitě ještě netušil, že to bylo naposledy. Po samotném nákupu mu zbylo dost času, rozhodl se tedy zajít na sklenku. Počítal s tím, že nebude mít delší dobu možnost spatřit lidské tváře. Zrcadlu nevěřil. Pil pomalu a pozoroval stíny okolních stolů; hrály divadlo.

Na moment se mi rozplynul, v zahradě vrcholil ptačí souboj.

Ptačí souboj za bílým zábradlím.

Když jsem se znova zaposlouchal, dopíjel právě třetí sklenici. S někým přitom hovořil. „Dobrá, v tom případě se stavím zítra,“ odpovídal neznámý muž. Druhého dne spolu skutečně seděli před Patrickovým domem. V polovině láhve se Patrick nechal přemluvit k vyprávění. „Začalo to v Anglii,“ řekl a zatvářil se, jakoby onu událost měl poněkolikáté prožít.

Konečně jsem pochopil, že neznámým posluchačem byl můj strýc.

„Jsem volnomyšlenkář, požitkář, dobrodruh a... Zloduch,“ přiznal se mu Patrick. „A moje konzervativní snoubenka měla podobně smýšlejícího bratra s vlivnými přáteli s britského podsvětí.“

„Odvážná sebechararkteristika.“

„Realistická.“

„Nemíváte s tím problémy?“

„Pro mně problémy neexistují. Existuje jen nepochopení situace. Ale vraťme se k mé snoubence - - - Zpětně se na ni dívám docela jinak. Nemůže být špatná, když dokáže opouštět.“

„Opouštět?“

Strýc utichl. Pohlédl na mne, jakoby na něco vzpomínal.

„Možná tehdy se to stalo,“ pokračoval po chvíli. „Možná právě v tu chvíli...“ Znova zapřemýšlel.

Dnes už vím, co tím myslel. Zvláštní osud; až bizardní. Ovšem pochopitelný při jeho způsobu života. Nikdy moc nešetřil své psychické zdraví. Propadl sběratelské vášni. Jak bláznivé... Loví lidská tajemství.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Druhého dubna, tedy před měsícem, ve dvacet hodin místního času, jsem jej přijel navštívit s jasným záměrem. Vše probíhalo podle mých představ i plánů; když jsem začal, usmál se. Chvílemi jsem se nechal pobízet, abych mu dělal radost, jak jsem se však později dověděl, tušil samozřejmě, že se stávám jeho obětí dobrovolně. Svěřil jsem se mu s celým svým příběhem i se všemi jeho znepokojujícími podrobnostmi. On byl ale jako vždy znepokojen něčím zcela jiným. A jako vždy po našem hovoru hleděl do kopců za zahradou.

„Podívej... Už tam zase stojí. Ale já vím, o co mu jde.“

„???“

„Chce mi ukrást mou sbírku.“

„Kdo je to?“

„Musí pocházet z vyšších kruhů.“

„Proč?“

„Nelze jej odstranit.“

„Ty jsi to zkoušel?“

„Samozřejmě. Zkouším to vlastně docela často.“

Nad těmito jeho slovy jsem se zamyslel.

„Ale to znamená...“ Začal jsem se obávat... „Moje tajemství je v nebezpečí.“

„Máš pravdu. Neměl jsi mi to říkat.“

„A co teď bude... Možná, kdybych tě zabil...“

„Nic jiného ti asi ani nezbyde.“

„To snad nemyslíš... Kde máš pušku? Raději zabiju ho.“

„Špatný nápad, existují zákony.“

„Ale bude od něj klid, ne?“

„Pošlou dalšího.“

„Cože?“

„Bohužel...“

„Pak bych tě asi skutečně měl zastřelit; v zájmu bezpečnosti mnoha lidí.“

„Vždyť jsem ti to říkal, už dlouhou dobu nad tím přemýšlím... Měl jsem nejspíš začít sbírat něco jiného... Třeba razítka.“

„A nechceš spáchat sebevraždu? Aby mě zbytečně nezavřeli.“

„Tebe už zavřou tak jako tak, nezapomeň, sleduje nás. Ví, že o něm víš.“

„No?“

„Hodí to na tebe.“

„Když tady nebudu?“

„Měli bychom se přestat stýkat.“

„Dopijem a půjdu.“

Toho dne jsme se rozloučili. Bylo to dojemné při irské Whiskey. Bohužel to nebylo naposledy. Hodně jsem o všem přemýšlel. I pod mými okny začala postávat postava. Hodně jsem přemýšlel.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

V Československu jsem odmítl vstoupit do strany, v Německu zavrhl Nietzscheho, ve Francii vychvaloval Proudhonův anarchismus a ve Španělsku se stýkal s imunisty. Největším dojmem však na mne zapůsobila Argentina, kde ze mne udělali honáka dobytka. Několikrát jsem navštívil svého strýce v Rawsonu, o kterém jsem se dověděl jen díky nešťastné náhodě, a kterého mám zítra zničit.