Vznešená lež

Hlavní postavy:

Hlavní detektiv: Richard Mach

Pomocník. Jan Novák

Lékařka: MUDr. Horaždíková

Pacientka: Vilemína Petrová

Bylo slunečné ráno. Slečna Vilemína Petrová se jako každý měsíc chystala ke své paní doktorce. Neměla obavy. Těšila se. Ví, že ji doktorka pochválí. Snažila se. Snažila se prát se svojí maniodepresivitou jako lev. Pečlivě brala léky, chodila cvičit, zdravě jedla, pracovala a relaxovala přiměřeně.

Už se blíží k nemocnici. Vstupuje po schodech podél nekonečně bílých stěn. Dojde až ke dveřím. Je na nich psáno: „MUDr. Horaždíková, psychiatr.“ Posadí se do čekárny a sleduje plakáty na protější stěně. „Jezte léky, jsou dobré.“ Vilemína se usměje a pomyslí si o tom své. Vždyť to přece sama zná. Otevřou se dveře. Vychází žena v bílém plášti. Mile se usměje a řekne: „Dobrý den slečno Petrová. To jsem ráda, že Vás tu zase vidím. Pojďte dál.“

Vilemína vstoupí a zavře za sebou velké odzvučené dveře. Po chodbě se rozlije strašidelné ticho.

Doktorka Horaždíková byla pacienty velmi oblíbená. Byla milá, vstřícná, ochotná. Když bylo někomu zle, tak ho vzala klidně i po pracovní době. Rozhodně nebyla ten typ lékaře, pro kterého jsou jeho pacienti jen položkou pro účetní oddělení.

Slečna Vilemína odcházela z ordinace. Nemýlila se. Doktorka Horaždíková z ní opravdu měla radost. Byla stabilní a zvládala svůj život. „Tak zase za měsíc, budu se těšit,“ slyšela doktorku jak jí připomíná další návštěvu, i když jí ji pečlivě zapsala do kartičky.

Vilemína šla do centra města. Měla ještě nějaké vyřizování na úřadech. Domů se vracela až pozdě večer. Ještě skočila do obchodu koupit čerstvé pečivo na snídani. Když vycházela málem se srazila ze svojí spolužačkou Kristýnou. Kristýna patřila k těm, kteří ji moc „nemuseli.“ Ostatně jako většina spolužaček. Vilemína byla často v depresivní náladě a tak skutečných kamarádek bylo jako šafránu. Přesto ji na dotaz kam jde odpověděla, že jde hned domů.

Zrovna procházela Roosveltovu ulicí a do bytu, kde bydlela už to bylo jen kousek. Ulice byla tmavá a černá. Kromě nějakého starého pána nikde ani živáčka. Ticho a pusto.

Pomalu tu projíždělo auto. Vilemína mu nevěnovala pozornost. Tedy jen do té doby, než se to stalo. Starý pán uklouzl a spadl přímo pod kola toho vozu. Vilemína si důkladně prohlédla auto. „To snad ne. To není možné.“ Ale byla to realita. Auto odjelo, aniž by zastavilo a poskytlo zraněnému pánovi pomoc. Vilemína neváhala a z mobilu vytočila číslo záchranné služby a pokoušela se pána sama oživovat. Nepoznala, že se mu už pomoci nedá. Měla jen to její dobré srdce a tak to zkoušela dál.

Přijela záchranka a policie. Lékař pouze konstatoval smrt. Detektiv Richard Mach Vilemínu vyslýchal. Uvedla, že přišla a muž už tam ležel a že si ničeho nevšimla. Richard měl ale šestý smysl a něco mu v tom příběhu nehrálo. Za svůj život už viděl hodně svědků. Na té dívce bylo něco podezřelého. Prozatím ale nemohl dělat víc, než zapsat její výpověď a nechat ji jít.

Vilemína nemohla spát. Převalovala se na posteli. Stále musela myslet na přejetého muže. Pustila si televizi. „A máme tu čerstvé noční zprávy z regionu. Dnes v 21:05 byl zabit starší muž vysoké postavy,…policie pátrá po případných svědcích…“

Zprávy slyšela i spolužačka Kristýna. Nebyl pro ni problém si dát dvě a dvě dohromady, že Vilemína tam musela procházet přesně v tu dobu a nebyl pro ni nejmenší problém zavolat na policii a říct o jejím rozhovoru Vilemínou.“

Konečně měl detektiv Richard Mach něco v rukách. Na základě svědecké výpovědi Kristýny mohl nechat předvolat Vilemínu.

Vilemína se vyděsila. Když šla na policii, byla v ní jen malá dušička. Chvěla se. Posadili ji do vyšetřovací místnosti. Po chvíli vešli dva muži. Jednoho znala. Byl to detektiv, co ji vyslýchal. Druhý byl pro ni úplně cizí. Detektiv se představil jako Richard Mach. Druhý muž vůbec nepromluvil.

Detektiv Mach byl muž ostře řezaných rysů, se sebevědomým chováním, jistým projevem. Bylo jasné, že to není žádný začátečník. Druhého muže si nevšímala. Detektiv řekl ostrým tónem druhému muži, aby přinesl dvě kávy. Začal výslech.

„Co jste viděla?“ řekl detektiv bez jediného slova zájmu nebo účasti a spustil nahrávací zařízení. „Já jsem nic neviděla,“ nejistě odpověděla Vilemína. Ještě nikdy nelhala. Bylo to poprvé a necítila se v tom dobře. Detektiv začal: „Moc dobře vím, že jste tam byla v čas smrti, něco jste musela vidět, tak mi nelžete do očí.“ „Viděla jsem ujíždět auto,“ pípla Vilemína. „Poznala jste to auto?“ řekl detektiv tak, že po ni už řval. „Ne.“ Druhý muž mezitím přinesl kávy. Vilemína se dala do hltavého pití, ačkoliv ji káva příliš nechutnala. Jako by se chytala naděje, že káva odplaví tu vinu lži. Druhý muž se na ni usmál. Chtěl ji úsměvem povzbudit, ale ona ho nevnímala. „Co to bylo za auto? Odpovězte, okamžitě. Tak bude to?“ „Nevím, byla tam tma.“ „Jakou mělo barvu?“ „Snad modré.“

Předvolávali ji na stanici každý den. Výslechy už byly nesnesitelné. Přesto Vilemína stále neříkala nic.

Jednou se stalo, že detektiva museli nečekaně odvolat k případu. Vilemína zůstala sama s neznámým mužem, který ji měl „hlídat“. Teprve teď si ho pořádně prohlédla. Byl úplně jiný než detektiv. Měl jemné rysy tváře, mírné vystupování. Oslovil ji. Vilemína si myslela, že ji bude taky trápit. „Já to z vás tahat nebudu. Jestli jste něco viděla a nechcete nám to říct, máte k tomu své důvody a ty já respektuji.“ Vilemína nevěřila vlastním uším. Ten muž se k ní choval tak vlídně. „Já jsem Honza.“ „Vilemína.“

Další výslechy na stanici už nebyly tak strašně nepříjemné. Vilemína sledovala Honzu a Honza po očku mrkal na ni….

Ale po jednom obzvlášť nepříjemném výslechu, když už detektiv Mach řekl, že jestli to zítra neřekne, že ji nechá okamžitě zavřít za mlžení svědeckých výpovědí, to Vilemína nevydržela. Maniodepresivita se znovu projevila celou silou. Upadla do hluboké deprese a přeřezala si žíly. Rozhodla se uchránit své tajemství za každou cenu.

Mezitím Honza nad ní přemýšlel. Věděl, že není etické jít navštívit vyslýchaného, ale věděl, že se Vilemína musí po dnešku cítit hrozně a tak vyrazil. Nikdo neotvíral. Ale dveře nebyly zamčené. Neváhal a vstoupil dovnitř. Začínal tušit, že tu něco nehraje.

Zatímco Vilemína bojovala na jednotce intenzivní péče o život, detektiv Mach se rozhodl povolat k výslechu doktorku Horaždíkovou, aby se zeptal na psychický stav Vilemíny a jestli ji vůbec jako svědka smí použít.

Doktorka Horaždíková vešla do vyšetřovací místnosti, posadila se bleskem odmítla nabízenou kávu a bez čekání hned spustila: „Vilemína vám řekla, že jsem toho chlapa srazila já, že jo. Vůbec nic ji nevěřte. Je blázen. Kromě toho, že je maniodepresivní mi naposledy říkala, že má halucinace. Myslím, že si myslí, že viděla mě. Ale já to nebyla. Nesmíte jí to věřit.

Detektiv Mach zjistil, že má vražedkyni přímo před sebou a že se sama usvědčila nejhloupějším způsobem. Nebyla to úmyslná vražda, byla to pouze špatná náhoda. Vražda se z ní stala, až když z místa činu ujela a neposkytla pomoc. Detektiv řekl: „zatkněte ji.“

Když odcházela se spoutanýma rukama do svého budoucí ordinace, kde stráví příštích pár let, tak detektiv pokynul rukou ať zastaví. „Jako člověk za moc nestojíte, ale musíte být sakra dobrá doktorka, když vaše pacientka byla ochotná zemřít, proto, aby vás uchránila.“

Vilemína se probrala. U její postele stáli detektiv Mach a Honza. Detektiv jí říká: „Tak už jsme dopadli vraha. Už je nám to jasné, chtěla jste ji jen ochránit.“ Vilemína se strašně rozesmutněla. „Teď už mi řeknete, jaké bylo to auto?“ řekl detektiv milým hlasem, jako by ho ta příhoda o dívce, která chtěla ochránit za cenu ztráty vlastního života zcela změnila. „Byla to modrá Mazda 2…1,2 i…značky 2M1 1234.“ Detektiv jen přikývl hlavou.

V tu chvíli se ale nad postel naklonil Honza. Podával ji něco malého zabalené v dece. "Ale pst."  Z balíčku vykoukl malý růžový čenich. Tázavě na něj pohlédla. Nechápala. "Víš, naše fenka Asta měla pět malých hafanů a tak mě napadlo, že bych ti jednoho dal až tě propustí z nemocnice, aby jsi nebyla doma tak sama. Můžeme třeba občas s nimi zajít na procházku." Byla překvapená. Nevěděla co říct. Ticho bylo dost trapné. "Tak co, jak jí budeš říkat? Je to taky fenečka." Usmála se. "Bude to Dafy." A naděje měla nové jméno.