Mojí ženě Seropramě

    Mojí ženě Seropramě (1997)                  
 
    Něco se děje, paní:
    zapadla Luna v jednu po půlnoci,
    všecky lidi si odradím,
    jen ty můžeš mi pomoci!

    Vezmi mou hlavu do dlaní,
    odepni mi něžně křídla, co mě matou,
    hýčkej mne nocí, paní,
    a nechtěj už po mě nic.
   
    Asi zešílím z té hudby světa.
    Jsem z Marsu, naučíš mě stavět mosty?
    Naučíš mě prozacové tance?
    Jsem zmatený jako kus Topola!

    Možná,
    snad ohně za obzorem a noc něžná magická...
    Něco se děje, paní,
    a hvězdy už nekladu vám k nohám,
    ani do vlasů
    v tomto příšerném kraji.

    Prší.
    Podivné oči loudí hladem,
    kosím černé jámy jedem.
    Paní, jste tak trochu bílá
    a kdoví odkud!
 
    Bojuji i za tebe, královno v blátě pod šibenicí:
    Mateřídoušková modlitba na popravišti,
    nadlouho poslední,

    modlitba Déšť.

    Ale madam, vy hnusná bílá couro!
    Třeba mě to už zítra zas přitlačí, svine mě to!
    Sem se rozbil, Seropramo...
   
    Ještě tak chvilku být darebným!
    Zakázané dívky milovníkem na stisk spouště,
    clonazepam absinthem přepít,
    a malinko se po provaze spouštět...

    Ale nebudu ti věrný.
    Jako nůž Kocour spí ten zenový mistr,
    jak Šimon Petrus natvrdle.
    Ne, nedám se ti v černé smršti,
    nedám se ti v noži dní!

    A někdo odněkud přinesl čtyři astry,
    dal je do džbánku od piva,
    a já to nevidím,

    Bože!