AWWT - II. Na cestě

Celé dva dny putovali, aniž by narazili na živáčka. Až do teď. Stmívalo se a kus ve předu plály dva, možná tři ohně. Harry se vyplížil z křoví. „Je jich pod dvacet. Ale špatná zpráva je, že jsou to jen chlapi a jsou slušně vyzbrojený.“ Pronesl jen takovým hlasem, aby všichni vyrozuměli, co říká, ale aby nebyl moc hlasitý...

 II.

Na cestě

Za opevněním se skupinka zastavila a všichni do jednoho se ohlédli po místě, kde trávili posledních pár týdnů svého života v útrapách. Přesto to až do této chvíle bylo místo, kde se přeci jen cítili nejbezpečněji.

Jediná mladá dívka skupiny se jmenovala Nicol. Bylo ji zhruba patnáct let. Byla štíhlá a měla krátce střižené blond vlasy, které v této chvíli vypadaly spíše jako špinavý blond. Působily uličnicky, protože nebyly úhledně zastřižené, ale spíše trčely do všech možných směrů. Její oblečení bylo chlapecké z prostého důvodu. Bylo praktičtější a pohodlnější, než šaty. Bylo sice trochu větší, ale hlavní účel splňovalo. Jeden z chlapců měl kolem osmi a byl to syn jedné z žen. Druhému bylo asi dvanáct a byl již nějakou dobu sirotkem.

Tay zavelel k odchodu. Rick se vyhoupl do sedla svého válkou poznamenaného a nyní jediného koně této malé výpravy a vyrazil do čela skupinky. Jel tak jen krátkou dobu, než se dostali k lesu, kde se od skupiny odpoutal. Vyjel kupředu, aby mohl obstarávat funkci předběžného zvěda. Hlavním směrem, kterým měli v úmyslu jet byl sever, ačkoliv se teď stáčeli mírně k západu.

* * *

Na krajinu padl soumrak a oni od tábora, tedy bývalého tábora, nebyli ještě příliš vzdáleni. Když tábořiště opouštěli, bylo to v odpoledních hodinách. Nemohli tedy urazit takový kus, jaký by si představovali. Pořád byli na území, které znali celkem dobře. Rick se držel trochu zpátky, takže o něm skupina měla častý přehled. A taky nebylo tak jednoduché pohybovat se s koněm tak rychle v hustém lese. Přestože šli po jeho okraji a nebyli zapadlí hluboko, i tak to byl nesnadný terén. Šli ještě i po setmění, než se konečně rozhodli utábořit. Zastavili tedy a protože bylo pozdní léto, rozhodli se spát pod širákem. Nikdo neprotestoval, když se měl rozdělat malý oheň. Hlídky byly určeny po dvou zhruba na šest hodin, ve kterých se zbytek skupiny bude oddávat spánku. Ženy a mladší patnáct let měli spát a hlídky připadali jen na muže.

Noc přečkali v klidu a dalo by se říci, že i v pohodě, kdyby všude kolem nečíhaly záludnosti války. Sotva se rozbřesklo, členové skupiny se začali pomalu probouzet do nového nebezpečí dne. Harry byl pryč a s ním dva z mužů. Tay se neobával, tušil, že jsou na výzvědách, než se zase dají na pochod. Taky že byli. Zanedlouho se objevili a ohlásili, že je všude kolem klid.

Nicol se držela poblíž Taye a nebo poblíž Harryho. Jakousi odpovědnost za ní nesl Taylor, protože mu byla svěřena jedním z mužů na bojišti a on tomu umírajícímu dal slovo, že se o ní bude starat, dokud se nenaskytne jiná možnost. Tak se po snídani dali znovu na pochod.

Harrymu bylo 32, původně byl kovářem. Dříve vyráběl různá kování, nástroje, pomůcky, ale v těchto dobách se musel přeorientovat na výrobu zbraní. Teď však z tábora odešel. Nebyl to jeho první tábor a tak mu nevadilo, že jej opustil. Snažil se vidět šanci, jako Taylor. A věděl, že zůstat tam už nemělo smysl.

Rick měl něco málo po dvacítce a jeho původní zaměstnání bylo vrhání nožů v cirkuse. Také s nimi dokázal žonglovat, ale na to měl jiné nože.

* * *

Celé dva dny putovali, aniž by narazili na živáčka. Až do teď. Stmívalo se a kus ve předu plály dva, možná tři ohně. Harry se vyplížil z křoví. „Je jich pod dvacet. Ale špatná zpráva je, že jsou to jen chlapi a jsou slušně vyzbrojený.“ Pronesl jen takovým hlasem, aby všichni vyrozuměli, co říká, ale aby nebyl moc hlasitý.

Skupinka se krčila a vyčkávala.

„To dáme.“ Ozval se Rick. A jen tak pro svoji potěchu si ohmatal rukojeť svého nože u pasu. Přeorientování na vrhání nožů do lidí mu trvalo jen krátkou dobu. V podstatě, šlo o to zasáhnout stanovený cíl.

„Co chceš dělat?“ Tázal se jeden z mužů. Otázka patřila Taylorovi.

Já bych raději využil příležitosti a odplížil se někam stranou.“ Zazněl hlas jiného.

A třetí zaměřil zrak přímo na Taylora. Vyčkával na jeho návrh. Byl připraven na jakoukoliv akci. Třetí den z tábora a ještě pořád žil. To je víc času než doufal, že dostane, zůstane-li v táboře.

Tay slabě pokýval hlavou, „Počkáme až padne tma. Mají jídlo. Musíme se ho pokusit získat.“

„Ano. Dostaneme je když budou spát.“ Pronesl nadšeně jeden z nich.

„Ne!“ Tay přerušil slova dalšího z mužů jeho skupiny. „Jen v krajním případě. Jde nám o jídlo a koně, je vám to jasný?“

„No dobrá, jak chceš.“ Onen muž splnil očekávání na odpověď, jakou chtěl Tay slyšet.

* * *

Čekali. Zdálo se jim to dlouho, ale nakonec se přiblížil ten správný okamžik. Z předchozích ohňů plál už jen jeden. Hlídka pomalu ochabovala. Jeden z hlídkujících nepřátel už spal a jiný taky klimbal. Rick a dva z mužů se připlížili ke koním. Mezi dvěma ze stromů bylo natažené lano a k němu byli uvázáni čtyři koně. Rick pokynul jednomu z mužů, aby tiše odvázal koně a opatrně je odvedl. Druhý následoval Ricka. Oba si prohlíželi nepřátelské ležení.

Harry vedl tři další chlapy druhou stranou. Dostali se do blízkosti zavazadel nepřátel. Hned na to se jal zběžně prohledávat jeden z batohů. A Dva jeho muži se chopili jiných zavazadel. Třetí se bystře rozhlížel po spících.

Taylor ještě s jedním mužem šel na pomoc s koňmi.

Podařilo se jim odvést koně a získali nějaké zbraně i jídlo. Ale nešlo všechno tak lehce, jak si představovali. Jeden z hlídkujících se probudil. Zmateně se zahleděl na záda jednoho z odcházejících mužů.

„Hej, stůj!“ Vykřikl a vyskočil ze země. Na to se ležení začalo probouzet k životu. Ale i taylorovi muži se hbitě dali do pohybu. Zavládl zmatek a zazněl výstřel. Někteří nepřátele se zmateně rozhlíželi a hledali své zbraně. Palba se už nedala odvrátit, ale teď byly síly vyrovnanější. Co mohli, to posbírali a jen, to, co ve spěchu nenašli, jim teď štěkavě vyhrožovalo. Zanedlouho se situace vyjasnila a vyvstalo tak najevo, že nepřátelé byli poraženi. Tay zabránil svým mužům, aby dál stříleli a přiměl nepřátelskou skupinu aby se vzdala i těch zbývajících zbraní. Jeden taylorův muž byl mrtev, zbloudilá kulka ho zasáhla do krční tepny a muž už neměl šanci přežít. Další dva byli naštěstí jen postřeleni. Z nepřátel padli tři a jiní tři to odnesli bez následku úmrtí. Ti a zbývajících devět nezraněných se vzdalo. Dva z taylorových chlapů se ujali svazování a dali si záležet na tom, aby uzly byly pevné.

Dozvěděli se z výslechu, že tudy zhruba za den pojede další oddíl nepřátel a tak těm svázaným popřáli pěkné čekání. Na to se vrátili k ženám a koním. Prohlédli si zranění. Jeden z mužů měl čistý průstřel stehna a druhému vězela kulka v rameni. Rozdělali malý oheň a jeho plamenem desinfikovali ostří, kterým pak pomohli zraněným jak mohli. Nažhaveným ostřím zastavili krvácení. Takové ošetření zanechalo ne zrovna vábivé jizvy, které už zůstali napořád, ale u vojáků bylo běžné. Oheň zadusili a museli jít dál. Nemohli už riskovat víc, než riskovali. Pak místo střetu obešli velikým obloukem a pokračovali ve stanoveném směru. Po zbytek noci šli dál. Zraněné a mladé posadili na koně. K odpočinku ulehli se svítáním, spali jen krátce.

* * *

Uplynulo dalších sedm dní při kterých zlikvidovali skupinku čítající šest nepřátel, čemuž Tay nemohl zabránit. Nepřátelé se vůbec nehodlali vzdát. Byli jako rozzuřené šelmy, kterým už nezáleží na tom, zda přežijí. Od nich získali jenom pár zásobníků s náboji do devítimilimetrovek a dva pásy do kulometu. A taky narazili na menší nepřátelský tábor, takže se mu museli vyhnout. Dvakrát byli málem odhaleni, ale nakonec se i od tohoto nebezpečného místa vzdálili.

Po cestě kolem lesa, který se táhl po levé straně ve směru západním, se šinul vůz tažený jedním koněm. Byl naložen nějakými bednami a kolem něho šli čtyři lidé. Za tímto vozem se vlekl ještě jeden, ale na něm nebyl náklad. Leželi a seděli na něm lidé.

Tayova skupina se skryla za stromy. Tay měl zrak upřený na průvod. Vedle něho stál Harry, dívaje se rovněž na cestu po níž se pohybovaly vozy. Oba odhadovali, zda jde o nepřítele nebo některou z druhých stran. Vozy rozhodně nevypadaly, že by byly dobře ozbrojené. Oblečení taky nevypovídalo, že by šlo o nepřátelskou, nebo o nějakou vojenskou skupinu. Dva z nich na sobě měli maskáčové oblečení, ale ne vojenské. To jejich bylo věcí módy. Napodobenina s nádechem vojny, oblíbená u mladistvých kluků a vojenských nadšenců v civilu.

Dva vozy projížděly kolem lesního pásu, kde se ukrývali lidé z tayovy skupiny a samotný Tay vystoupil ze stínu stromů. Oslovil projíždějící: „Zdravím pocestné.“

Sotva zazněl jeho hlas, lidé z vozů zpozorněli. Muži, kteří šli po svých se rázem obrátili a namířili zbraně na Taye stojícího na kraji cesty. Vozy se zastavily. Čtveřice, ač se hlavně dívala na Taye, stejně bedlivě hodnotila okolí a stíny lesa. I muži na vozech s obavami nahlíželi do stínů stromů.

Promluvil jeden ze čtyř, byl to ten z oblečených do maskáčů. „Co si přeje cizinec? Soudím-li správně, není sám.“

„Soudíš.“ Odpověděl Tay. Usmál se zeširoka, aby bylo jasné, že má dobré úmysly. Už věděl, že nemá před očima nepřítele. Dodal, „Vidím, že nepatříte k mocňákům, a ani my k nim nepatříme, proto by bylo potěšující, kdybychom na sebe přestali mířit zbraněmi. Není-liž pravda?“

Muž přikývnul. „Ano, to by jistě bylo. Zrovna tak by bylo potěšující, kdyby cizinec, který hovoří o dobrých úmyslech, je také prokázal tím, že nebude skrývat své muže, jako by byl spíše bandita.“

„Kdybych byl bandita, asi bych se nyní měl pobouřit. Ale to nejsem, nuže, dobrá.“ Řekl Tay a nemusel už pobízet svou skupinku. Vedle Taye rázem stanul po pravici Harry, svou zbraň měl sklopenou. Po levici zaujal pozici Rick. Následně vystoupili z úkrytu lesa i ostatní a mlčenlivě se postavili vedle Taye trochu do pozadí.

Na to muž promluvil: „I já jsem tedy již přesvědčen.“ Pokynul svým mužům a ti hned přestali mířit na Taye.

„Podle nákladu soudím, že jedete do nějakého tábora. Hledáme úkryt, odpočinek a práci.“ Oznámil Tay muži, který je nejspíše vedl, nebo byl alespoň mluvčím skupiny vozů.

„Ano. Náš tábor je odtud asi den a půl cesty. Je to zdravotní tábor, taková polní nemocnice. Vezeme potraviny, ale hlavně léky. Můžete se k nám připojit, chcete-li. A pokud máte nějaké vážně zraněné, můžeme je vzít na vůz, ještě je tam místo.“ K tomu dodal, „Ženy a děti samozřejmě mohou taky na vůz.“

„Souhlasím. Připojíme se.“ Pokynul svým dvěma mužům, kteří byli zraněni při posledních akcích. Jeden měl kulku zavrtanou tak nešikovně, že se jim ji nepodařilo vytáhnout, na koni se držel těžce, ale bylo to pro něj pořád lepší, než chůze. Celou pravou ruku měl nefunkční a byl pobledlý, i přes to, že krvácení zastavili. Druhý rovněž dostal koně, protože jinak by musel pajdat kvůli ráně ve stehně. Osmiletý chlapec si sedl na vůz k nákladu léků a potravin. Nikol musela s ním, ačkoli se zpočátku bránila, nakonec se přece jen Tayovi podvolila a na vůz si sedla. Dvanáctiletý klučina se ale přemluvit nenechal a svůj protest uhájil, šel pěšky jako ostatní, akorát se držel při vozech.

Skupina se rychle přizpůsobila a posílila ochranu povozů. Koně posloužili předběžným zvědům, alespoň tři z nich. Dva byli ponecháni zraněným, kteří se na vůz nevešli.

Cestou se k nim připojila další skupina spojenců. Velitel oné skupiny se jmenoval John a byl to „velitel“ a ne jenom vůdce jako Tay. John a jeho skupina byli vojáci, ale na straně proti mocňákům. Pokládal tedy za samozřejmé, že se ostatní podvolí jeho příkazům. Sice prozatím na Taye a jeho lidi netlačil, nicméně už jeho chování naznačovalo, že očekává jakousi respekt a úctu ke své autoritě. Bylo jich 23 včetně velitele. Přišli z východu a hledali stejně jako Tay nějakou základnu. Rozhodně pracovali tvrdě a zajatce nebrali. Ani milostí nijak moc neplýtvali. Dalo by se říct, že šlo o dokonalou likvidační četu.

* * *

Do tábora a polní nemocnice dorazili již před polednem. Lidé u brány zajásali, když uviděli členy svého tábora v doprovodu ozbrojenců. Ochotně jim otevřeli bránu a vozy obklopené původními vyslanci a Tayovými lidmi vjely dovnitř. Za nimi spořádaně vstoupila i Johnova četa.

Několik velkých stanů nalepených na sobě imitovalo jakousi nemocniční budovu. Léčili se v ní nemocní, zranění a probíhaly v ní také operace. Ostatní malé stany byly majetkem obyvatel tábora.

Nikdo, koho by očekával John, jim nepřišel na uvítanou. Vozy zastavili na volném prostranství a hned se k nim seběhlo pár mužů z tohoto tábora, žádný z nich, ale nevypadal jako velitel. Začali vykládat krabice a postupně je přemísťovali k jednomu velkému stanu.

John tedy promluvil k jednomu z mužů, který si je přišel prohlédnout. „Kdo je tady velitel tábora?“

Muž mu odpověděl, „velitel? Tady je, teda, vlastně byl, za tábor zodpovědný pan doktor Jason Brown, ale ten je jaksi, indisponován. Už nějakou dobu.“ Sklopil oči, jako by se styděl a pokračoval: „Takový jeho zástupce je naše paní doktorka Sarah Steepness, ale ta teď zrovna operuje.“

„Aha.“ John se zamračil. Rozhodl se počkat, až se jmenovaná objeví. Zatím mu přišel ten muž, kterého se vyptával, sdělit, co doktorka vzkazuje. Mají si udělat pohodlí, a že se jim bude věnovat asi tak za hodinu.

* * *

Po hodině se skutečně ve dveřích stanu objevila mladá doktorka. Tmavé až černé vlasy měla spletené do copu a na plášti měla ještě čerstvé stopy, jež prozrazovaly, že opravdu pracovala. Přistoupila k silné Johnově postavě a podala mu ruku na uvítanou.

„Jsem Sarah Steepness.“

John se zdvořile postavil a ruku přijal. „Já jsem Johnatan Fox, velitel posádky. Jestli tomu mám rozumět, tak vy to tady vedete?“ Hlas zněl tvrdě a bylo jasné, že nesouhlasí s vedením ženy.

„Asi ano.“ Odpověděla Sarah nikoliv tak tvrdě, ale jistě.

„Asi?“ Udivil se, „co to má znamenat, asi. Copak tady není pořádek?“ nelibost z jeho hlasu dokonale prskala a i pohrdání mělo své viditelné stránky.

Sarah se nenechala znepokojit a pevným hlasem odpověděla. „Jestli jste si nevšiml, pane Johnathane, tak tohle je polní nemocnice a ne vojenská základna. Pokud se vám něco nelíbí, můžete to klidně změnit, ale do nemocnice mi mluvit nebudete. Já jsem lékařka a ne velitelka pluku! Zdá se vám, že tady velitel není? Mate pravdu není, ale snažíme se každý jak můžeme, tak bychom ocenili, kdybyste přestal naznačovat, jak námi pohrdáte! Jestli jste nám přišli pomoc, což doufáme, tak byste raději měli začít. A teď mě omluvte, mám svou práci.“ Domluvila a ještě než se otočila, pokývla mu hlavou na rozloučenou a odešla zase zpátky do stanu.

John trval na tom, že by chtěl mluvit s doktorem Brownem.

„Ne nemůžete.“ Sdělil mu muž. „Víte? On náš pan doktor Brown. On se tak trošičku zbláznil. Rozumíte mi? Už ho nezajímá nic než jeho květiny.“

„Jak je to možný.“ V duchu si pomyslel něco o slaboších, a měkotách, ale mlčel.

„Zažil si své, pane.“

Vojáci i tayova skupina si začali stavět stany. Nemocní, a ranění už byli dávno odneseni a odvedeni do nemocničního stanu.

---