Plonkové předpoledne

1. sobě 2. Brnu 3. Tobě...a v neposlední řadě všem zúčastněným v poslední řadě... (Brno hlavní nádraží za třicet jedna minut)

šoupá se mi mezi ukazováčkem a prostředníčkem
ten opar černobílých ulic
míří mi pod kůži
hroší

lidé opět neurvale dupou po Skácelově duši
a věže se chystají rozpárat oblohu
nemohu
nemlčet
otrlé nádraží letargicky splývá
a sporadicky uhýbá pohledem před každým ohbím
bláhově
chtěla bych z něj vykřesat jiskru

-rozkvétá kraj má milovaná země - když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí-

odpustit okounivcům zvenčí
otisky našich tenkrát
je překvapivě snadné
snad si nemyslíš
že velikonoční zajíčci ve výlohách mě děsí
šílenče
sítnice mám slepé
pro Tebe
a pro něj
takové malé nic
políbení na dálku

kaplánku
budete potřebovat vidle
a bič

město mnou smýká
odemykám vzpomínky přesčas
a zase se culím na kolemjdoucí co když
co když je kulatá
na druhém konci země
nekňubové upalují racky
kytara brnká do snů
jednou už konečně zhasnu

neboj se
ve dvou to zvládnete
Arnošt bude Tvá opora
a pokora
mi asi přijde poštou
troufám si
špejlkou od nanuku
kreslím po brněnských zdech čerta...

- tak takové to je
když svatý Martin popustí otěže
Juli se na mě usmívá z protějšího perónu
a bezelstně se ptá na studentského světce

kolik nám ještě povolíš nádechů
nečesán nemyt nelíbán
deep desire
deep desire to -
I´m sorry

na paměť mým tichým chvílím
a jaru šplhajícímu na Špilas
odvolávám co jsem odvolala
budiž nám to VY-KŘIČ-NÍK

pod zdmi Petrova
promoklá pieta
s uraženou hlavou

---