III.

Polní nemocnice

Netrvalo to dlouho a John se ujal vedení. Muži z polního nemocničního tábora se podrobili. Někteří jen částečně. Slabě ranění a oslabení muži zůstávali v táboře a plnili úkoly zadané Johnem. Týkaly se údržby zbraní nebo výroby jiných lehkých primitivních nástrojů na obranu. Také hlídali tábor před napadením zvenčí. Johnathan sám se svým oddílem a někdy se skupinou mužů z tábora, podnikal pravidelné výpravy a obhlídky tábora a jeho přilehlého okolí. Taye respektoval, jen jako dalšího civila. Rozhodně si zatím nehodlal připouštět, že by někdo bez výcviku nebo vedení byl schopen dobře usměrňovat lidi. On sám vyžadoval disciplínu a volné vedení se mu příčilo.

Taylor také často vyjížděl na průzkumy. Někteří lidé z tábora jej následovali. Byli to hlavně ti, kteří se nehodlali absolutně podrobit panu Johnathanovi. Ti, jimž zase vadil vojenský dril, protože sami uměli jednat a rozhodovat se.

Nicol se spřátelila se Sarah a trochu ji pomáhala. V nemocnici uklízela a při nějaké té operaci ji podávala potřebné nástroje a zdravotní věci. Jedna věc se ji ale nelíbila. Nezamlouvalo se ji, když doktorka používala více pilku, než léky. Nechtěla se však nudit a připadat si zbytečná. Ten pocit zbytečnosti, nebo dětskosti ji vadil. Už dávno si nepřipadala jako dítě, které by mělo být bezstarostné. To ona rozhodně nebyla. A ne jen ona, děti obecně to měly těžké a když si dokázaly hrát, jako by to byly chvíle zázraku.

Také se trochu starala o koně v táboře. Ale hlavně vždycky vyhlížela Taye, když se měl vrátit z hlídky. Vždy měla ohromnou radost, když spatřila jeho blížící se siluetu.

Tak to šlo v táboře zhruba měsíc, když se pozdní léto přeměnilo na podzim. Listí na stromech už mělo zlatou a karmínově červenou barvu. Tráva už také nebyla zrovna něco extra, ale věčně hladová zvířata nemeškala ani minutu, aby využila posledních příležitostí jak se nakrmit.

Dusivá atmosféra, kterou do tábora vnesl Johnathan, pomalu rostla až do dne, kdy se muselo definitivně vyjasnit chod tábora a jeho vedení. Tak se taky stalo. Když byli v táboře všichni obyvatelé, Johathan zahájil schůzi. Tehdy otevřeně vystoupil proti Taylorovi. John si žádal ujasnění.

„To tvé vedení se mi nelíbí.“ Pronesl hrubým hlasem a mnohá pozornost členů tábora se na něj upřela. „Tvé vedení, dá-li se to tak vůbec nazvat, rozbíjí ucelenost tábora a neprospívá mu!“

Tay s klidem řekl: „Chceš říci, že se ti nelíbí, když tě všichni neposlouchají. Ale to nezáleží na mě. Já po nikom nevyžaduji, aby mě poslouchal. Ty ano.“

„Tohle tady je válka! A válka potřebuje disciplínu. Je tady nějaká disciplína, kromě té mojí?“ Pohledem přejel členy tábora a někteří skláněli zrak.

„Vidíš?“ pokýval hlavou a pak dodal k lidem, „tak poslouchejte. Jestli se vám moje vedení nelíbí, prosím, navrhujte něco. Chci mít jasno. Pořád tady vládne napětí a nefunguje to tak jak by mělo. Dnes si stanovme pořádek!“

Z davu se ozval jakýsi hlas. „My tady z tohoto tábora nechceme jen vojenskou základnu. Máme tu děti, nemocné, …“ jiný hlas ho přerušil. „Správně. Chceme tady vojáky, to ano, ale nemůžete z nás ostatních dělat další vojáky.“

Promluvil zase John: „Dobrá, je to váš tábor. My jsme vojáci a oni,“ pohlédl směrem k Taylorovi, „oni jsou banda ozbrojenců na naší straně.“ Pak se zase zadíval do davu lidí z tábora. „Klidně se začleňte do skupin, ale stanovte si řád a dodržujte ho. Budu respektovat vašeho správce.“ Lidé na něho koukali a mluvili mezi sebou tak, že to připomínalo vlnobití v jezeru z lidí. John ještě dodal, než odešel ke svému stanu, „Zvolte si do večera správce tábora, který vás povede. Povede ty, co nechtějí být pod mým velením.“ S tím odešel.

V davu se roztrhla velká bouře jak se lidé dohadovali.

Na večer když se sešli zase všichni, bylo tu cítit napětí. Všichni očekávali, co bude dál, ale nikdo nechtěl začít jako první. John si prohlížel shromáždění a nechával je ještě několik okamžiků v jejich očekávající atmosféře. Lidé čekali, a jejich oči se upírali na Johnova ústa, zároveň se těkavě a nedočkavě rozhlíželi po druzích okolo. A tak se rozhodlo.

Nakonec tedy Johnova slova přerušila očekávání: „Tak co, už máte zvoleného správce?“

Dav se zavlnil a z jeho, téměř, středu vystoupil jeden muž. Pokývl hlavou na znamení: „To budu já,“ řekl trochu zdráhavě. Byl starší, ale nikoliv starý. Často řešil různé problémy, které se v táboře objevovali, takže nakonec volba o správce padla na něj. A to i přes to, že jak bývá ve větších skupinách lidí zvykem, se v davu ozvaly i reptavé hlasy nesouhlasu.

Společenství se rozdělilo na tři velké skupiny, které se pak ještě dále členily. Hlavní ale zůstávaly tři. První sestávala z členů tábora. Druhá byla pod vedením Johna. Třetí skupinu tvořili lidé, co stáli za Taylorem.

* * *

Napětí v táboře trochu polevilo, avšak ještě nějakou dobu obcházelo kolem tábora, jako temný stín. Stín o kterém se neví, kdy zaútočí.

John si začínal zvykat na Taylorův podivný přístup a nechával se pomalu přesvědčovat, že i nenaléhání a nevyžadování absolutní poslušnosti, může přinášet úspěch. Taylor si získal jakýsi určitý respekt svých lidí. Dokonce byli ochotni jít za ním do vřavy bitvy, kdyby se tam rozhodl jít i sám. John to moc nechápal. Co ty lidi vede k tomu, že za Taylorem stojí? Nějaké osobní kouzlo? Sám byl odjakživa veden, že musí ctít a respektovat autoritu, která je nad ním. Že se poslušnost musí vštěpovat, jinak ztrácí efekt. Tady ale lidi dělali i bez komandování.

* * *

Zlaté a karmínové listí už vytvářelo barevné mozaiky pod skoro holými stromy. Podzim přecházel do druhé poloviny. Rána začala být chladná a ve vzduchu visela vůně padlého listí a suché trávy. Napětí se odplížilo někam jinam a doléhalo nejspíš na nějaký jiný tábor. Od příchodu Taylora a Johnathana je potkaly jen malé střety mimo tábor. Ale dnešní noc měli lidé z tábora opět zažít nebezpečí války a osvěžit si paměť na její hořkou chuť. Snad to bylo příliš dlouhé období, kdy se nepřátele táboru vyhýbali a melancholická nálada podzimu, co způsobilo polevení ostražitosti.

V táboře vládl noční klid a ani pacienti v nemocnici nevyžadovali extra péči. Noc byla klidná a téměř tichá, snad až příliš. Táborem se nesly jen zvuky typické lidskému odpočinku. Poklid noci však byl z nenadání narušen. Vzduch prořízl vysoký pískot, jako když si někdo pustí dělobuch. Krátce na to se otřásla zem. Výbuch! Lidé se náhle začali probouzet. Někteří zmateně vyběhli ze stanů. Jiní se ještě více schoulili po dekami a doufali, že jsou takto v bezpečí.

Další bomba vybuchla kousek od brány, někde před táborem. John se svými lidmi byli v pohotovosti nejdříve. Jak jinak, na takové akce byli cvičeni a i když jejich ostražitost klesla, realita je rychle nastartovala. Zhodnotil situaci jak nejlépe mohl. Zase nějaký výbuch v táboře otřásl půdou pod nohama a zlikvidoval jeden ze stanů. Jestli byl prázdný, nebo ne, o tom nikdo nemohl v  tu chvíli přemýšlet. Byl to granát.

Někdo z tábora použil také granát. A tak i tábor poukázal nepřátelům, že má drápy. Opětoval několik granátů, které se v táboře nacházeli. Chvíli po té nepřátelské straně buď došla granátová munice, nebo si ji schovávali na poslední úder. Zatím však jiné další granáty a bomby nevybuchovaly.

Na místo toho se přiblížili blíž a začali střílet z kulometů a jiných samopalných i nesamopalných zbraní. Tábor opětovával. A taky někteří členové tábora používali dlouhé luky a stříleli šípy. Staré, ale účinné zbraně. Možná to vypadalo poněkud bláhově s luky proti střelným zbraním, ale v podstatě obě strany halila tma. Vyjímaje z toho pár ohňů, které hořeli v táboře. Sem tam se obě strany utišily, ale obě byly ve střehu. Takhle to trvalo až do úsvitu.

Jak se tak den začal projasňovat, před zraky tábořanů se rozprostíral pohled na bitevní pole. Nikdo nepočítal stav mrtvých, ale bylo jich tam mnoho. I lidí v táboře ubylo a povrch byl o něco zbrázděnější od bomb a granátů. Ranění byli systematicky odnášení do nemocničního stanu a lékaři měli zase plné ruce práce.

Nepřátel byla pořád ještě početná skupina. I když to teď vypadalo, že jich je přibližně stejně jako lidí v táboře. Možná i o něco méně, ale to byly jen odhady, opravdu nikdo neměl chuť to počítat.

Boj pokračoval ještě nějakou dobu po východu slunce, ale jak nepřátel ubývalo, chabla i jejich touha po boji a začínali být nejistí. Než se ráno změnilo v dopoledne, nepřátelé opustili své stanoviště a zmizeli z dosahu zbraní i dohledu. Zřejmě pochopili, že tábor už nemají šanci dobýt a tak toho nechali.

John i Tay se svými lidmi vyšli za hradbu tábora a prohlíželi si důkladně bitevní pole. johnathanovi muži nemilosrdně doráželi zraněné a ještě živé nepřátele. Tay se raději se svými lidmi postaral o hašení nebezpečných ohňů. Nikdy neměl rád zbytečné násilí, a tohle mu připadalo, jako porážení dobytka. Prostě mu to bylo proti mysli.

Potom je čekala nelehká práce. Jako správní váleční lupiči ohledali mrtvé a dobré zbraně si ponechali. Cennosti a jiné užitečné věci si rovněž vzali. Moc toho nebylo, ale něco přeci jen shledali hodným dalšího využití. Mrtvé pak museli přetahat na velkou hromadu, kde vytvořili jakousi hranici a spálili je. Pálili snad až pozdě do noci a jasné světlo se linulo do širokého okolí. Po zbytku nepřátel, jako by se slehla zem. Již se neobjevili ani následující noci. Hromada doutnala i příštího rána.

Početný stav lidí v táboře se snížil a lidé museli opravovat zbořené a poničené stany. Ač měli ztráty a museli se vypořádat s nepřítelem, který jim vlezl téměř do pelechu, bylo to jejich vítězství a zvedlo jim náladu.

Lidi z tábora to tak naladilo, že trvali na tom, aby měli zástavy a ukázali tak, že nejsou jen banda vesničanů schovaných za hradbou z klacků. Proto se další den dalo několik z členů tábora do práce. Na výrobu použili plátno, které někde v táboře ještě našli. Původní účel byl sice na něco zcela jiného, ale nikdo neprotestoval, aby bylo použito pro zástavy. Samotná výroba trvala tři dny. Plátno se muselo nařezat, obšít, nabarvit a namalovat.

Dali si s tím všichni, kteří se na tom podíleli, celkem záležet a po třech dnech nad branou zaplápolaly tři prapory. Z pohledu směrem do tábora po pravici vlál červený prapor a uprostřed měl jako symbol černý medvědí otisk tlapy. Po levici vlál zelený prapor a uprostřed měl černou kočkovitou šelmu. Byl to levhart, ale pro pozorovatele to byla jen kočkovitá šelma. Uprostřed, mezi oběma prapory byl umístěn hlavní prapor tábora. Na šedém podkladě se tyčila bílá kobra a v pravém horním rohu byl v bílém kruhu červený kříž, jenž značil pravý účel tábora. Menší prapory měli zavlát v budoucích bitvách a při obchůzkách tábora. Zástavy i luky jim dodávali pocit hrdosti a síly. Jako by se přenesli v čase do daleké minulosti, kdy zástava byla znamením slávy, síly a hrdosti. Představovala důležitou součást vojenské výbavy. Podle zástavy se rozlišovali jednotlivé oddíly a čím více pak byla zástava poničená v bojích, tím více se těšila obdivu a slávě. A právě tím také vstupovali hrdinné oddíly do dějin. Ty časy už dávno minuly, ale v těchto dobách zase jako by ožívali.

Však tohle byla doba plná zmatků. Staré se mísilo s novým. Lidé se vraceli zpět, ač šli vlastně dál. Dnes vlastnit oštěpy nebylo jen výsadou křováků. Byla to celkem lehce dostupná zbraň, ale i tak bylo zapotřebí dobrého kováře.

* * *

Nicol se přestěhovala k Sarah do stanu krátce po příchodu do tábora. Takže už tam nějaký čas bydlela. Sářin stan byl velký, že by se tam vešli i čtyři a stále by měli dostatek pohodlí. Ona tam měla spoustu věcí až se Nicol divila, kde jich tolik nasbírala.

Jednou, když takhle seděly na posteli a procházely seznamy o dodaných lékařských potřebách, Sarah vstala z postele a šla k jednomu ze svých velkých kufrů. Dost svých věcí mívala neustále zabalených v kufrech, pro případ, že by musely na rychlo opustit tábor. Vzala jej a přinesla k posteli. Pak je otevřela a usmála se na Nicol.

„Chceš nějakou sladkost?“ zeptala se ji a ukázala Nicol, co v kufru bylo schované.

„Wow, kde jsi k tomu přišla?“ Nicol žasla. Kufr byl plný různých bonbónů, čokolády a jiných sladkostí. Bylo to vítané překvapení i když si Nicol uvědomovala, že místo těch zbytečných blbostí měla Sarah raději přivést z poslední výpravy víc potřeb pro nemocné.

„Při výpravách se občas něco najde. Ještě někde existují města, kde se takové věci dají sehnat. Tak jestli máš zájem, tak si vem, dokud je.“ Odpověděla Sarah.

Města, Nicol si je ještě pamatovala. Sladkosti byly fajn, ale v této situaci to byla spíš sobecká bezohlednost. Nicol to sice Sáře neřekla přímo, ale trochu ji to naznačila.

„Heleď, slečinko, nemyslíš si, že pro ty trhany dělám dost?! Víš, někdy člověk potřebuje trochu vypustit, jinak by se z toho zcvoknul, jako náš pan doktor. Už jsi na něj zapomněla? To bys chtěla, aby se stalo se mnou?“ Sarah se zamračila a a zaklapla kufr se slovy: „Jak chceš, nemusím ti nabízet nic.“ Kufr zase odnesla a vykázala Nicol ze stanu se slovy: „Myslím, že je třeba utřít stůl v nemocnici.“

Nicol odešla ze stanu s chmurnými myšlenkami. Poslední dobou si čím dál tím více uvědomovala, že Sarah je víc a víc sobecká a než na pacienty myslí na své vlastní pohodlí. Z každé výpravy pro jídlo a léky si nechávala dovážet různé zbytečné věci. Vlastně to nebyly jen sladkosti. Byly to také láhve s alkoholem a po večerech je do sebe házívala, jako by to snad byly limonády. Dělala to vždycky, když si myslela, že už Nicol spí. Ze zraněných dělala mrzáky až se to Nicol začalo pomalu hnusit.

Od té chvíle se Nicol stále častěji zdržovala na jiných místech, než byla Sarah. Raději pomáhala tam, kde zrovna Sarah nebyla. A když musela být v její blízkosti, tak se snažila pobývat, co nejdál od ní. Sarah sama osobně Nicolino chování ignorovala. Vlastně by se dalo říci, že ignorovala Nicol samotnou. Tak jako se dříve spřátelily tak se teď chovaly, jako by ta druhá byla někde úplně jinde. A ve chvílích kdy si Sarah nicolininu přítomnost uvědomila, nacházela různé záminky, aby mohla Nicol vyplísnit a nadat ji do malých fracků, nebo do podobných pojmenování rozmazlených a nevychovaných dětí.

Po jedné další takové hádce se Nicol přestěhovala a zase si postavila svůj stan v části, kde je měli postavené lidé z tábora. Začala se zdržovat v jiných částech tábora. Do nemocničního stanu už téměř nedocházela. Většinou byla u koní a nebo pozorovala a pomáhala s výrobou různých předmětů.

---