Vzpomínka

Chodím po zahradě sem a tam a s každým krokem spadne na zem jedna kapka krve. Vytváří za mnou tenké rudé cestičky. A já přesto chodím dál, sem a tam, dívám se do korun stromů a krvavé slzy stékají po mém těle k zemi. Nikdo se neptá, nikdo nevolá o pomoc ani on, a to ví, co mi je. Mé srdce krvácí, zraněné trny růží, které kdysi dávno věnoval jiné ženě. Vidí ty rubínové korálky, vysypané do trávy a mlčí, protože ví. Bojí se promluvit, aby nezranil, bojí se dotknout , aby nebolel ještě víc. Jen pohled si vyměníme, takový zvláštní. Já tiše hledám odpověď a on na mě křičí, ať už se neptám. Náhodné setkání znovu otevřelo ránu, o které jsem si myslela,  že už se zacelila. Některé šrámy se nezahojí nikdy.Teď už to vím. Bude tomu tak až do konce mého života. V duši zeje díra, jak faunův škleb, bolest co nikdy neumírá a vrací se pořád zpět, s každým pohledem a každým setkáním, každým dotekem i pousmáním, představou i pouhou myšlenkou. Proč? Křičím už tolik let a odpověď nenacházím. Jen v té hluboké ráně cítím, že ji stejně nikdy nenajdu.
Co bolí moc a hluboko, to slzy nerodí, jen vzdechy hluboké, jak propast, někde vysoko v horách, kde probouzí se den a noc zrána odchází, aby slunci uvolnila místo na zemi. Tam rodí se bolest z pošlapaného bytí a ze zlomeného srdce.
Zas bezesná přišla ke mně noc, zamhouřit oči bych chtěla a najít klid, srdce buší jako o závod a ruce se chvějí. Celé tělo se v zoufalém třasu potácí a noc dlouhá a nekonečná mne odívá do hvězd, co se mi zračí v očích doširoka otevřených, prosících o chvíli klidu a slitování.
Srdce moje, utiš se! Nebo mi z hrudi vyskočíš!