Snídaně v sobotu

"Žádný strach," ujistila mě šeptem. Byly jsme potichu, abychom nevzbudili tátu a mámu, kteří spali v ložnici hned vedle. "Přijdeš pak do obchodu? Jestli ne, vezmu ti ty tašky domů, buď klidná."

"U snídaně se rozloučím a hned potom přijdu, jenom kdyby se to náhodou protáhlo… Vůbec nevím, co tomu řeknou…!"

"Hlavně se nenech zviklat, uvidíš, že to rozdýchají rychleji, než si myslíš," dodávala mi odvahu. "Tady je klíč od dveří dole. Tak zlom vaz."

"Díky, Karlo…" Dívala jsem se za ní, dokud nezmizela ve schodišti a potichu jsem zaklapla dveře od bytu. Po špičkách jsem prošla temnou předsíní do pokoje, kde spala Radka a usadila jsem se na kraji své již ustlané postele. Byla jsem oblečená a připravená, zbýval mi už jenom kabát a batoh. Rozhlížela jsem se po pokoji, ve kterém jsem do toho sobotního rána společně s Radkou bydlela. Necítila jsem žádnou lítost, neměla jsem ten pokoj bůhvíjak ráda, tu nevelkou místnost s jediným oknem, do kterého nikdy nesvítilo slunce. Poslouchala jsem Radčin klidný dech, spala jak zabitá. Pracovala v Hospodě dokud neodešel poslední zákazník, obvykle dlouho po půlnoci. Naši nikdy nerespektovali zavírací dobu. Byl to jejich náskok před konkurencí ve vedlejší ulici, kde zavírali v jedenáct. Ochmelkové si zvykli se prostě přesunout do Hospody a tam vysedávat do ranních hodin. Pochybovala jsem, že se jejich konzumace našim za to věčné ponocování vyplatila. Spolehlivě si tím proti sobě poštvali obyvatele celé ulice. Dokonce chodily stížnosti na policii, ale co dneska vzmůže policie? Táta to tam navíc měl podmáznuté, jak se jednou nechal slyšet a ani ho nenapadlo kvůli nočnímu klidu senilních dědků obětovat těch pár stovek tržby navíc. Bože, jenom co nejdál odsud!

Kolem deváté jsem toho čekání měla dost. Doběhla jsem do potravin naproti přes ulici pro čerstvé rohlíky, jogurt, sýr a deset deka tátova oblíbeného salámu a začala jsem v kuchyni připravovat snídani. Poslední snídani v tomhle bytě. Už nikdy žádné poznámky o tom, že bych měla jíst maso! Dneska v poledne už budu jíst v Dejvicích, v bytě u Karly, doma.

Jako první se v kuchyni objevila máma, v pyžamu a ve froté županu, nepřítomně mě pozdravila a zabrala své místo u stolu. Bezmyšlenkovitě si uhlazovala přeleženou trvalou, pokožka jejího obličeje byla ještě rýhovatá od polštáře. Vypadala staře a ztrhaně, noční práce v Hospodě jí vůbec neprospívala. "Jdi se podívat, co je s Radkou, už tady měla být," pobídla mě. Ochotně jsem se rozběhla do pokoje, pohled na mámu mi dvakrát na náladě nepřidal. A až se za chvíli dozví…

"Kde jsou všechny tvoje věci?" Radka už byla vzhůru, s udiveným výrazem v tváři stála před otevřenou skříní. "Ty se stěhuješ pryč?"

"Hm," přisvědčila jsem, "zmizím odsud nadobro hned po snídani."

"Naši už o tom ví?" Dívala se na mě nedůvěřivě, v domnění, že si dělám hloupou legraci.

"Neví, řeknu jim to u snídaně. Ty se do toho ale nepleť, je ti to jasné?"

"Tak ty jim teď klidně řekneš, že jdeš pryč," žasla upřímně. "Máš představu, co z toho bude za výstup?"

"Bohužel," pokrčila jsem rameny. "Ale nehodlám tady zůstat na věky. Už mi bylo dvacet, víš o tom?"

"To pak budeš do hospody dojíždět? Jsi na hlavu, ne?"

"Ne, proč bych měla? Nechystám se tam nastoupit."

"Ty jsi fakt dobrá, Dano. Tohle tátu položí, abys věděla."

"Ale nepoloží," namítla jsem, přesvědčená jsem však nebyla. Radka nade mnou mávla rukou a šla do kuchyně, následovala jsem ji s nepříjemným pocitem ve střevech.

Táta s mámou začali snídat bez nás, v obvyklé sobotně dopolední ponuré náladě. Do nosu mi udeřil zápach cigaretového kouře, kterým byli oba prosáklí, kterým byl za ten rok prosáklý celý byt. Nesnášela jsem ten zápach. Usedla jsem vedle Radky a nalila jsem si čaj z termosky. K jídlu mi to ráno chyběla chuť.

"Hele, pravý Danone!" Radka se natáhla pro kelímek s jogurtem a přitom na mě vrhla potměšilý pohled. "Jak bylo včera večer na kurzu, Dano? Už umíš anglicky?" Moje rozkošná sestřička se rozhodla mi tu pernou chvíli přiostřit, protože zmiňovat se před tátou o mém kurzu angličtiny, to byl jasný pokus o provokaci.

"Normálně," odpověděla jsem co nejklidněji. Angličtinář předešlého večera dostál svému varování a opravdu si mě podal, každou chvíli mě vyvolával a trval na mojí odpovědi. A pak mi nedal pokoj, dokud jsem ji po něm nezopakovala se správnou výslovností. Ke konci vyučování se zmocnil mého poznámkového bloku a v rychlosti zkontroloval mnou naškrábané odpovědi na cvičení v učebnici, vrátil mi to všechno přeškrtané s tím, abych si to laskavě opravila. V rozpacích jsem se červenala jak vařený rak…

"To je jak, normálně?" Tátův nevrlý hlas mě vrátil do přítomnosti. "Ztrácíš kvůli tomu dva večery v týdnu, krucinál, a nejsi schopná říct, co tam vůbec děláš."

"Čteme texty, učíme se gramatiku, děláme cvičení, píšeme slohy, posloucháme písničky v angličtině… a píšeme kontrolní testy," vzpomněla jsem si na náročných deset minut závěrem vyučování. Nějakým způsobem budu muset navázat na to, že se dneska odporoučím, letělo mi hlavou. Zmínkou o kurzu se to začalo vyvíjet nepříznivým směrem.

"Ano, jenom nám to řekni, jak si krátíš dlouhou chvíli, zatímco my tady jsme na nohou málem do rána. Místo abys nám řekla, kdy nám konečně hodláš začít pomáhat."

"Ale já…"

"Doufám, že co nejdřív, protože já už těch tvých výmluv mám pomalu dost," nepřestal táta mluvit. Byl v náladě, kdy nebylo radno mu jakýmkoliv způsobem protiřečit, jeho hlas zněl čím dál popuzeněji. "Nechci slyšet nic o tom, že by se bez tebe v knihkupectví neobešli, to je blbost. A už vůbec na mě nechoď s nějakým kurzem! Řekl jsem ti dopředu, že se nemáš nikam přihlašovat, protože večer je v hospodě nejvíc práce. Na ten kurz přestaneš chodit."

"To ne, já jsem vám už přece…"

"Tak dost!" Všechno nádobí se rozeznělo, jak táta udeřil pěstí do stolu. Po několika týdnech mého zatvrzelého odmítání spolupráce mu rychle docházela trpělivost, to ráno snad už v okamžiku, kdy mě spatřil ve dveřích do kuchyně.

"Danulko, prosím tě, buď tak hodná, a přestaň tátu pořád takhle rozčilovat. Máme tolik práce a ty si jenom vymýšlíš, jak nám to ztížit. Jsi sobecká až hrůza." Po máminých naléhavých slovech zavládlo ticho.  Nakonec ty tašky ponesu zpátky sem, napadlo mě. Při té myšlence se mi sevřelo hrdlo lítostí, stále jsem však byla rozhodnutá, že se nenechám zviklat.

"V pondělí nastupuješ a dál už o tom nechci slyšet ani slovo, rozumíš? Ani slovo!"

"To asi nepůjde," hlesla jsem. Byla jsem celá napjatá, tatův hněv se na mě řítil jak himalájská lavina, nezadržitelně a hrozivě. Zalitovala jsem, že jsem neodešla s Karlou, místo abych jí jenom předala tašky.

"Ani slovo, řekl jsem!"

"Dneska se od vás stěhuji."

Lžička v šálku v kávou zlověstně cinkla, když ho táta odložil na stůl. Z jeho pohledu vyšlehla hrůza, útroby se mi sevřely v očekávání dalších zlostných slov. Máma vtáhla hlavu mezi ramena, z jejího obličeje se vytratil život.

"Ale teď už toho mám opravdu dost! Člověk dře jako mezek… ve dne v noci… a místo aby byl trochu klid, tak… mám já tohle sakra zapotřebí…?!" Vzteky se málem dusil, během několika málo chvil zrudl v obličeji natolik, že jsem čekala, kdy se v bezvědomí začne kácet ze židle.

"Dano! Nevidíš, co děláš? Okamžitě s tím přestaň, já tě prosím!" Mámin zoufalý a zděšený hlas se mi bolestivě zabodnul do útrob. Najednou jsem pochybovala, že se chovám správně, věděla jsem ale, že jestli ustoupím, budu si připadat trapně sama před sebou. Protože jestli ustoupím, jestli u nich zůstanu, tak mě v pondělí čeká Hospoda.

"Okamžitě řekni, že jsi to nemyslela vážně," horlil táta dál, "okamžitě nám přestaň tímhle způsobem vyhrožovat! Co je to za blbost, že by ses někam stěhovala? A kam vůbec, řekni mi, kam…?"

"Mám zajištěný podnájem na Dejvicích," vysoukala jsem ze sebe. V ústech jsem měla nečekané sucho.

"Co to říkáš, Dano? Jak je možné, že jsi se nás nezeptala, jestli ti něco takového vůbec dovolíme? Nemůžeš od nás přece jen tak odejít, to by teda nešlo," ozvala se máma ohromeně, ne však rozzlobeně jako táta. Byla smutná, tak smutná, že neměla daleko k pláči. Ale to jsem nechtěla, nechtěla jsem, aby máma byla nešťastná.

"Věro, ty se uklidni, Dana to nemyslí to vážně," obrátil se k ní táta.

"Ale myslí," řekla Radka, která dosud mlčela. "Dana to myslí vážně. Už má sbalené věci…!"

Táta se na mě podíval, jako kdybych mu právě zarazila rezavou kudlu do zad. Bylo mi jasné, že jsem překročila všechny myslitelné hranice a zachvátila mě prudká lítost nad tím, že to nemohlo dopadnout jinak. Přikrčila jsem se na židli v očekávání dalšího řevu.

"Tak ty takhle, tak ty chceš opravdu pryč?" Řev se nekonal, táta málem ševelil a to bylo mnohem horší. "No dobře, no dobře, tak jsi jdi, když jinak nedáš. My Hospodu zvládneme i bez tebe. Ale aby ses pak nedivila…! Jestli teď odejdeš, Dano, tak už tě nechci vidět, tak už se k nám nevracej, rozumíš? Dobře si rozmysli, co teď uděláš, protože…"

"Je mi to líto," řekla jsem a vstala jsem od stolu. V hrobovém tichu jsem odstrčila židli, hlučné vrznutí přidalo mým slovům na vážnosti. Máma se usedavě rozplakala.

"Počkej, ty opravdu někde máš pronájem? Ty to myslíš vážně?" Táta znejistěl, až do té chvíle byl přesvědčený, že se z mé strany jedná o nějaký chvilkový nápad, který mi snadno rozmluví.

"Je mi to opravdu líto," zopakovala jsem. Nevěděla jsem, co k tomu dál říct, nebylo co říct. Byl čas odejít a já jsem odešla, za tíživého ticha jsem odkráčela do předsíně. Vklouzla jsem do polobotek a oblékla jsem si kabát, vzala jsem z věšáku batoh a přehodila jsem si jeho popruh přes rameno.

Máma za mnou přiběhla do předsíně. "Danulko, prosím tě, zůstaň tady!" Byla jsem ráda, že jí v přítmí není vidět do pláčem nehezky poznačeného obličeje. "Danulko, znáš přece tátu, on to myslí vážně." Mluvila naléhavě, vzala mě za předloktí ve snaze mě zadržet. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Přesně toho jsem se bála, že mámě budu muset ublížit, že se budu muset dívat na její žal. Jakékoliv ubližování se mi bytostně příčilo, hnusila jsem se sama sobě. Věděla jsem, že ten výjev ještě dlouho nezmizí z před mého duševního zraku.

"Nech ji být, Věro," volal táta z kuchyně. "Slyšíš mě? Nech ji být! Nebudeme se slečny doprošovat, ať pozná, co je život!" Máma poslušně svěsila ruce podél těla.