Splav

Zapomněla.

Rozhodla se pro to, když utíkala na výroční ples Zahrádkářů propagujících ekologické hnojení.

Na sobě jen noční košili s růžovými třásněmi, které svým třásotem přizvukovaly jejímu hlasitému dupání. Možná, kdyby si oblékla ponožky, zpěv jejích chodidel by na dlažbě nezanechával takovou stopu. Možná, kdyby jí to neřekl, nadnášela by se teď a tady v rudé róbě a s oholenýma nohama. A s ním.

,,Jsi divná. Nerozumím ti. Vůbec.“

Tak odpověděl na otázku: ,,Proč?“ A potom jí To skočilo za krk.

Seznámili se na plovárně.

Její požadavek na partnera byl jediný. Musel mít čistý pupík. A kde jinde se lidé promenádují s odhalenými břichy a ona tak může nepozorovaně zjistit, kdo se o svůj pupík stará a kdo si ho nevymýval od dob odstřižení od matky.

Samozřejmě měla nespočetkrát na ulici nutkání zdvihat kolemjdoucím trička, aby věděla, zda má vůbec cenu je dál pronásledovat. Dokázala se však ovládat díky pravidelným návštěvám koupaliště.

Bílé vlasy ji plavaly po zádech.

Košile prořezávala studenou noc. Špína na nohou jí ladila s očima. Mezi spánky neustále pendlovala jeho věta. Drze zabraňovala čemukoli ostatnímu se probojovat na její místo. Svou trasu odmítala opustit do konce věků.

Napadlo ji, že po tolika opakováních zcela ztratila svůj význam. Už jí nerozuměla. Nerozuměla okolnímu světu a aktech, které probíhaly v celém jeho prostoru. Jen věděla, že teď musí běžet bavit se. Tančit až do zalknutí, culivě koketovat s dočasnými kravaťáky, aby ji potom hlavu uspali alkoholem a ráno přivítali plesovým způsobem. Splnit očekávání.

S Tím se utíkalo mnohem lehčeji.

Jako by se pověsila na hodinovou ručičku a nechala se splývat časem. Jen mechanicky konat, co ostatní vyžadují. Na seznamu, který se každé ráno objeví na nočním stolku, postupně odškrtne všechny položky a ty po jejich splnění ihned zapomene. Protože tak to je nejjednodušší.

Měl čistý pupík.

Všimla si ho, když vylézal z bazénu. Kdyby na ni nedopadly studené kapky z jeho plovacích trenek, nejspíš by se to nikdy nestalo. Už totiž neměla sílu se na kohokoli dívat. Oči se jí otrávily z celé té špíny kolem. Ale díky ledové sprše, o které se později začala domnívat, že byla záměrná, znovu ožila a mohla tak pohlédnout do vzorově vydrhnutého důlku uprostřed břicha. Nevěřila, že se někdy stane něco podobného. A tak zaryla nehty do neopakovatelné příležitosti.

,,Ahoj! Ehm… Nechceš si sednout ke mně na deku?“

,,Asi jo. Lepší jak na zemi. Představ si, že moji osušku mi někdo ukradl.“

,,Asi si to neumím představit.“

,,No... Hele, víš, že máš strašně krásný pupík. Pozoruju ho už dlouho z vody. Málem jsem se kvůli němu utopil.“

Zamilovala se. Byli oba úplně stejní. Vyměňovali si zážitky s různými odmašťovacími a odšpiňovacími přípravky, společně je zkoušeli a společně se jim dělalo nevolno z ostatních lidí.

Pokud by měli zemřít na vrcholu štěstí, stalo by se to tehdy.

Hlasitě se nadechla.

Ze tmy na ni vykoukly velké dveře Kulturního domu. Uvnitř všechno a všichni řvali překypující zábavou. Ulevilo se jí, že jí za krkem sedí To, jinak by se teď nejspíš chvěla směsicí nervozity a nadšení. Nejspíš by se ještě naposled přepudrovala a mu upravila kravatu. Naštěstí s Tím na tohle zapomněla. Naštěstí.

Tenká látka na jejím těle trochu nasákla potem. Nevěnovala tomu pozornost. S rybím pohledem vstoupila do sálu. Mezi světlem z barevných lamp se protáčely tančící páry a smály se a pusa se jim plnila vzduchem, který nasákl parfémy a alkoholem. Celý obraz kolem ní klouzal, uzavřen za jakousi mlhavou blánou cizoty, pod kterou se přála dostat a konečně klouzat nerušeně s nimi. A smát se.

Když se smála, nebylo jí vidět do očí. Proto se smála pořád. Stála uprostřed křepčícího davu a zajíkala se chechotem. Třeba si jí tak dřív někdo všimne, vyzve ji k tanci a potom konečně přijde na řadu první bod seznamu, který vymyslela po cestě sem a který bude plnit každý den. Kvůli němu.

To.

Přinášelo úlevu. Nestarala se. Jen byla. Ráno začala ničím a večer uťalo nic.

Sfouklo plamen, který ohříval ve zlaté misce štěstí. Vždyť štěstí je jako tančit na špičce jehly. A svět je přece kulatý.

Vyhlazovalo vrásky. S Tím totiž Poslední rýha na čele vyrostla po tom, co na ní vylil ranní kávu. Pak už jen poslouchala tichý šepot přicházející zezadu hlavy. Připomínalo jí to dětství.

,,Skončili jsme.“

Zařval na ni, když ve svou obvyklou hodinu otevřela dveře jejich bytu. Nepřekvapil ji. Kdesi hluboko to čekala. Dlouho. Obvyklou otázku důvodu pronesla vlastně jen kvůli jakési povinnosti.

Polítá tekutým kofeinem mlčky sledovala, jak si cpe igelitku mýdly a ponožkami.

Jak mu měla vysvětlovat, že ta čistota, kterou kdysi tolik obdivovala, se jí už zajedla. Že nemohla používat stejnou vodu jako on. Že se potřebovala domů vracet ve čtyři a po cestě pozorovat měsíc, kolem kterého se v tu dobu často objevovala duha. Znamení.

Dveře bouchnutím zasténaly. Mlčela. Přišlo To.

Celý den se ho snažila smýt, odřezat, setřást. To ji prorostlo. Večer se rozhodla běžet na ples.

Nohy měla samý puchýř.

Táhl ji z parketu. Kolem ulepeného obličeje se jí obtočily dlouhé vlasy. Na sobě pohledy, které jí provrtávaly skrz noční košili až pod kosti a dloubaly po smyslu jejího chování.

Jemu to nevadilo. Jí taky ne. Oba chtěli jen splnit svůj plán. Oba se znovu a znovu nadechovali jen kvůli Tomu. Takhle je totiž nemohlo nic překvapit. Jeli v nakreslených kolejích a jejich jediná snaha byla neodchýlit se. Nepřemýšleli o svých činech. Nevymysleli si je. To svět.

Jinakost tlačila v žaludku. Teď už budou jen splývat v hodinách. Žádné konce a žádné začátky. Zaseknuti v ničem. A na konci o nich řeknou: ,,Žili jako všichni.“

Doběhla domů. Lehla na postel. A zapomněla.