Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTak nevím
01. 03. 2008
1
5
1070
Autor
Ten Harant
Trpím atopickým ekzémem. Už několik let: nikdo mi nedokáže říct, čím to je, a postupem času je to spíš horší než lepší. Ruce, krk, ramena a dekolt mám pokryté červenými skvrnami, zatraceně svědivými. Dnes jsem se vzbudila s krvavými škrábanci. Ve dne už se ohlídám, ale v noci si tělo dělá co chce. Neumíte si představit, co to je pro dvaadvacetiletou holku,když nemůže odhalit ani předloktí, aniž by se vystavila soucitným, zvědavým, nebo znechuceným pohledům.
Večer stojím před filharmonií v obligátním černém roláku s ultradlouhými rukávy a čekám na mamku. Jdeme na koncert na památku prvního trumpetisty, který nedávno zemřel. Mamka se s ním dobře znala, byl chudák jen o rok starší než ona. Konečně ji zahlídnu, baví se s klukem asi tak v mém věku. Zamířím k nim. Jeho obličej je mi povědomý…
„Ahoj trombonistko!“ zdraví mě hlasitě. Hudební tábor, domyslím si. Podává mi ruku dost zvláštně, levou a jakoby ze strany. Zaváhám, pak ji stisknu pravačkou. Chvilku si povídáme, spíš on povídá, já horečně vzpomínám na jméno. Vzpomenu si až když nadhodí, že hrál na klarinet. Teď prý začíná s hornou.
„Horna? Proboha proč!“ spustím pár šovinistických muzikantských frází, něco o kiksafonech a podobně, ale to mě už mamka tahá za rukáv, že si jdeme sednout. Cestou mě chytně za rukáv a zašeptá:
„Ty sis nevšimla? On nemá ruku. Měl nádor v rameni, jsem ráda že žije.“ Chytím se za pusu. Já jsem blbá! A to ještě dělám hloupý vtípky , proč zrovna hornu! Jasně, je to jeden z mála nástrojů, ke kterým pravou ruku zrovna moc nepotřebujete.
Sedím na balkóně a poslouchám. Synové zesnulého, oba skvělí trumpetisté, hrají dvojkoncert, krásně jim to spolu ladí. Dohrají, ukloní se publiku,podají si ruce, pokloní se tátovi, jehož fotka je promítaná nad jevištěm, zamávají mu trumpetami, kytky od hostesek položí na jeho židli, na které od začátku koncertu leží opuštěná trubka.
Obecenstvo při potlesku vstává. Postavím se taky, koukám na zvětšenou fotografii, na úsměv člověka, kterému rakovina vzala život, a ráda bych věřila, že se takle usmíval i poslední den. Nahnu se přes zábradlí, klukovi do tváře nevidím, ale myslím že vím, co v ní je. Stejně jako ostatní stojí. Plácá levou rukou do umělohmotné dlaně protézy.
Nerada bych se mýlila, ale myslím, že příště vyrazím v tílku.
5 názorů
Byl to smutnej den a byl jsem rád,že jsem tam nebyl.Teď je o něco smutnější,protože jsi to tak krásně napsala,cítím to samé,co jsi prožila.Jdu na pivo.