Jak pan Jouda umřel

Jak pan Jouda umřel

Dnes je ten den, kdy pan Jouda s paní Joudovou na sebe hleděli.Hleděli na sebe, bylo jim veselo, občas upadl nějaký ten kus sýra na zem, ale to nic- jim bylo veselo. Koukali na sebe, paní Joudová měla pěknou zástěru, a takové fialkové kamaše. Moc jim to oběma slušelo, jak byli umazaní a jak se na sebe smáli! Smáli se, a pořád se smáli. Byli dva, a tak se mohli smát. Paní Joudová trochu ustlala, a pak zas popošla, ale byla to pořád ona, paní Joudová, které narostl v očích břečťan. Paní Joudová byla tuze, tuze staromladá. A pan Jouda takétak, byl mlád i stár a měl tuze rád takovou tu hnědou omáčku, kterou paní Joudová vařila svědomitě každou sobotu a ta omáčka svědomitě smrděla a byla hnědá a s masem.

A tak pan Jouda s paní Joudovou se měli rádi a hleděli na sebe. Pan Jouda si třeba lehl na gauč a jedl přitom griliášové a linecké a broskovové a vodkové a hnědé a zelené kroužky, a díval se přitom na paní Joudovou, a paní Joudová byla celá jahodová a celá unavená a měla na seznamu ještě vytření podlahy. Pan Jouda s paní Joudovou se měli rádi a byli dva a hleděli na sebe. Paní Joudová nikdy nepsala básně, měla ale známosti v místním kšeftě a také ráda chodila nakupovat a ráda také chodila k holiči a neměla vystudovanou vysokou školu. Pan Jouda měl široké tepláky a několik košil. Také měl pan Jouda docela odvahu, protože jednou týdně chodil vybrat schránku, a to nebylo jen tak. V schránce byly dopisy a ty se mohly lehce ztratit, a nebo také mohlo dojít až k tomu, že by paní pošťačka nepřišla vůbec. A tak pan Jouda chodil vždy v pátek do poštovní schránky aby zjistil, co přinesla. A občas také nepřišlo nic. Pan Jouda chodil do Obi nakupovat, jedenkrát koupil takovou bleděmodrou sekačku, a ta měla sníženou cenu. Pan Jouda ji nesl domů a v duchu si opravdu trochu prozpěvoval. Pan Jouda měl široké tepláky a mastnou hubu. Pan Jouda rád obědval a rád večeřel, ale k smrti nerad četl odborná pojednání. Nejraději měl detektivky, třeba od Agaty Krysy, a tyto pohádky dávali někdy v televizi, a pan Jouda byl rád když je dávali, to se pan posadil do lehátka, jedl kroužky a sledoval paní hlasatelku. Paní Joudová zatím něco čochnila v kuchyni, a pak přišla s čajem a s podšálkem za svým chotěm, z toho šálku ještě koukal takový ten čtvereček bílého papíru, a paní Joudová měla ještě na sobě zástěru a sedla si. A pan Jouda pozoroval paní Joudovou a detektivku, a tuze si pochvaloval kolečka a občas také kouknul z okna, dítě tam zavýsklo. Pan Jouda byl pyšný na paní Joudovou, protože byli dva. Paní Joudová byla paní Joudová. Měli to na zvonku.

Až jednoho dne se stalo, že pan Jouda zemřel. Paní Joudová musela zařizovat pohřeb, a všelijaké jiné záležitosti, a měla mnoho běhání. Skočila také do krámu, aby koupila nějaký salám, a toasty. Pan Jouda byl tedy mrtev. Paní Joudová si udělala obložené chlebíčky a zachumlala se do deky. Pan Jouda se na ní dnes nekoukal. Paní Joudová mu zakryla obličej, aby se na ní nemohl koukat, paní Joudová byla totiž velmi vynalézavá chasnice. Paní Joudová byla tehdy nějak tlustá a koukala se na televizi. Jedla kroužky, a myslela si na telefonní seznam a na diář, zda má v něm všechno pečlivě zakresleno. A uprostřed stolu vyrostl květináč. Paní Joudová si řekla, že už to má skoro všechno zařízené.