Nevěra podle paviánů. Však vy víte kterých.

Povídka? Fejeton? (2008)

Loni jsme se s partou šílených dobrodruhů ocitli na břehu divoké africké řeky Dynchiye v jihozápadní Etiopii. Uprostřed horského deštného pralesa daleko od civilizace jsme měli dost příležitostí k tomu, abychom navazovali kontakty s tlupami spřátelených paviánů. Spřátelených proto, že jsme si neustále prováděli drobné legrácky. Paviáni nám například každou noc močili na stany. Ráno se pak z povzdálí pochechtávali, jak jsme se vzájemně obviňovali z toho, kdo se zase v noci v polospánku netrefil do houští nebo do řeky. My jsme je na oplátku pozorovali při milostných hrátkách.
Probíhalo to asi takhle: vůdčí samec křepčil po břehu a tloukl si pěstičkami do huňatého hrudníčku. Samičky (všechny) na něj okamžitě začaly vystrkovaly naběhlé však vy víte co. Normální orgie, akorát že si ostatní samečci ani neškrtli.
Tak to prostě chodí. Musíte přeprat nejsilnějšího samce, abyste si však vy víte co. Vůdce tlupy, říkejme mu třeba Starouš, je tak v podstatě jediný, kdo by se mohl hypoteticky trápit žárlivostí, že bude některý z odvážnějších mlaďochů rychlejší a dostatečně drzý. Dobře mu tak. Nemá být hamižný. Jeho žárlivost je tedy spíše důsledkem péče o svůj majetek, zatímco mlaďoch nemá co ztratit. Maximálně dostane přes držku.
A pak by se taky mohlo stát, že by se některý z mladších paviánků bláznivě zamiloval do jedné ze samic, třeba do té nejhezčí s bílou skvrnkou na zádech. Jen si to představte – paviánek nejí, nespí, nekouká kolem a pláče. Pořád myslí jen na svou milovanou Skvrnku. Proč je tak zlá? Proč mu to dělá? (A dělá mu to pořád, ráda a hlasitě. Se Staroušem.) Ještě že na břehu Dinchiye nenajdete prášky, žiletky nebo Nuselák.
Kdyby Skvrnka mohla mluvit, řekla by zamilovanému paviánkovi: „Tak hele, milej zlatej, přestaň blbnout. Taky by se mi to s tebou líbilo. Daleko víc, než se Staroušem. Páchne mu z tlamy, mlátí mě a určitě nevydrží tak dlouho jako ty (v tomto okamžiku by Skvrnka laškovně mrkla, protože všechny ženy se za určitých okolností chovají naprosto stejně). Ale představ si, že bys mě nedejbože zbouchnul. Co by s námi bylo? Uživils by mě? Neuživil. Přiběhl by Starouš a dal by nám oběma na budku. Neochránil bys mě před ním. Takže ačkoliv bych však ty víš co nejradši dělala s tebou a třikrát za den, malé paviánky chci mít se Staroušem. On už zajistí, aby přežili a měli se dobře. Takže jestli vymyslíš jakýkoliv způsob, jak bychom se mohli tajně scházet a dělat však ty víš co, nejspíš se nechám ukecat.“
Tady je nutné na obranu Skvrnky podotknout, že paviáni koncepčně vynechávají procházky v parku, posezení u vína v restauraci a noční taxíky domů (ke mně nebo k tobě?). Otázkou ovšem je, v kterém případě evoluce šlápla vedle.
Mohli bychom předpokládat, že jsme tuhle tlupu paviánů v džungli u řeky pozorovali dlouho a že jsme jim začali dávat jména. Představme si tedy další dva opičí výrostky, dejme tomu Marka a Vítka.
Loudají se pasekou, v ruce flašku levného vína. Nemají žádný konkrétní předmět touhy, trápí se tak nějak všeobecně.
„To jsme dopadli, co?“ prohodí pavián Marek k paviánu Vítkovi. „Dneska je první máj, lásky čas, a my se tady procházíme sami dva, bez ženskejch, jako teplí bratři.“
„Když ono je tak těžký najít někoho, do koho bych se fakt zamiloval,“ posteskne si Vítek a podrbe se chlupatou rukou na chlupatém stehně. Což o to, samičku na však ty víš co seženeš hned, třeba Skvrnka na mě dneska tak významně mrkala, že bych ji okamžitě však ty víš co. A jsem si sakra jistej, že by jí to ani trochu nevadilo. Ale já to chci dělat s někým, koho miluju!“ (nezapomínejme, že paviáni přeskakují fázi procházka – kavárna – taxík)
„Přesně tak,“ lokne si Marek vína z flašky a podá ji Vítkovi. „Je jenom jediná věc na celým tomhle prašivým světě (stojí za připomenutí, že celý jejich prašivý svět rovná se deset kilometrů čtverečních v povodí etiopské řeky Dinchiya), která se nedá koupit za peníze.“
Pavián Marek se dramaticky odmlčí. „Láska. Všechno ostatní si koupíš, ale lásku ne!“
„Prašivej svět,“ přikývne znechuceně Vítek a zhluboka se napije vína.
Kdyby měl schopnost uvažovat, což paviáni nemají, napadlo by ho, že je to tak blbě zařízeno proto, aby měl každý opičák z jejich tlupy jen jedinou touhu. Dělat však vy víte co s nekonečnými zástupy samiček. Kvůli genům. V tomhle konkrétním případě kvůli Vítkovým genům. Protože by pak měl spoustu malých opiček a některá z nich by určitě unikla běsnění Starouše, až by přišel na to, že mu Vítek chodí za jeho ženskejma. Vítkův rod by žil dál. Jemu je to sice v podstatě na houby, ale evoluce nebo Bůh (ve Vítkově představě ten úplně největší pavián s extrémně chlupatou hrudí a úplně nejdelším však vy víte čím) zařídila, aby to tak cítil.
„Zrovna nedávno jsem potkal dvě neuvěřitelně sexy roštěnky z vedlejší tlupy,“ řekne radši Vítek nahlas.
„A dělals však ty víš co s oběma?“ zeptá se s očima navrch hlavy Marek.
„Jo. S oběma,“ potvrdí Vítek. „A ten jejich blbec se na nás zdálky koukal. Ale než stačil přiběhnout, utekl jsem. Brnkačka.“
Kdyby měl schopnost uvažování pavián Marek, napadlo by ho určitě, že Vítek kecá. Že se jen tak vytahuje. Místo toho jen tiše záviděl.
„To nic není. Já jednou však ty víš co dělal se čtyřmi najednou,“ vymyslí rychle.
„A já minulý jaro s šesti!“
Marek i Vítek, protože paviáni schopnost úsudku nemají, si vzájemně bezmezně věří.
(Jestliže se vám zdá, že paviáni až příliš často používají obrat „však vy víte jaký“, můžete jen doufat, že se nejedná o stylistickou neschopnost autora, ale o nepopiratelný fakt, že na však vy víte co myslí furt.)
Jiný perspektivní sameček, říkejme mu třeba Honza, se zase celý život užírá tím, že by vůdcem tlupy měl být  on, protože je ze všech nejkrásnější. Když Starouš usne, což se mu po však vy víte čem stává často, láká Honza všechny dostupné samičky na svůj líbezný kukuč za palmu. Většina z nich mu na ten trik skočí a pak si rvou chlupy z celé plochy těla, protože se bojí, že na to Starouš přijde a vypudí je z tlupy. Honza to má ale vykoumaný. Celé dny zvedá nad hlavu ty nejtěžší kokosové ořechy, aby zesílil, porazil Starouše a stal se tak právoplatným majitelem všech samiček v okolí.
A jednou se mu to nejspíš podaří. Ačkoliv ani on není vybaven rozumem, zvolil nejrozumnější cestu. Samozřejmě z hlediska evoluce nebo onoho nejchlupatějšího paviána pod sluncem s nejdelším však vy víte čím.
A to je zhruba všechno, co jsem vám chtěl říct o lidské nevěře.

Ta podle mě vzniká ze dvou hlavních důvodů: z pocitu méněcennosti a z poživačnosti. Čím méně si člověk sám sebe váží, tím větší moc chce mít nad jinými lidmi. A největší moc máme nad tím, kdo nás miluje.
Komplexu méněcennosti dýchá zblízka na záda poživačnost. Každý z nás rád jí grilovaná křepelčí prsíčka s lanýžovou kaší, pije Champagne Drappier Grande Sedrée. Všichni milujeme skvělý sex. A tak se holt musíme poprat s faktem, že není slušné cpát se z cizího talíře.
Já osobně nechci nikdy přijít nad ránem domů (s cizím blonďatým vlasem na rameni) a vidět svou ženu Lucii, jak důvěřivě spí na naší posteli a čeká, až se vrátím. Schoulená, milující, nejmenší na světě, ze všech nejvíc sama.
A jestli za to někomu právě tenhleten talíř plný dobrot  stojí, je to jeho věc. Mimochodem, pořád se bavíme o tomtéž.
Však vy víte o čem.

---