už dlouhá léta

na starou židli se na mne kácí svět
na bedrech leží mi snad všechny smutky světa
není kam uhnout – není kam uletět
snáším to bolestně už celá dlouhá léta

zkouší to na mne ve dne v noci
za ticha, které zní, jak hlas kostelních věží
ztrácím se v pochybách, mají mne ve své moci
otázku kladu si, zda není lepší nežít

po černém nebi plují bílí ptáci
dívám se nahoru, přibit ke kousku hlíny
jsem ještě tu, když po čase se vrací
přesto tak daleko, unesen svými splíny

tak to je život můj - taková tesklivina
kdo si vše vymyslil a ponechal mne v tom?
nikdy se nedovím, nikdo mi neodpoví
už není potřebí, usýchám jako strom

3.3.2008 10:44