Výhled z okna

Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Ach jo, zase ta nudná fyzika. Učitelka začala blábolit něco o nějaké gravitaci a já se zakoukal z okna, kde právě platila gravitace u nějakého květináče, který letěl z okna paneláku. Dopadl těsně před nějakého starého pána, který uskočil a začal hrozit holí nahoru, nevědíc, odkud květináč vypadl. Pán to nakonec vzdal, když nikdo nevylézal a pustil se po cestičce dál.

Na pískovišti si hrály dvě malé děti, zřejmě sourozenci. Kluk právě mlátil holčičku lopatkou po hlavě a ustaraná maminka se mu v tom pokoušela zabránit. Vedle nich pobíhal velikánský bernardýn, který poslintal každou kytku, kterou našel.

Náhle jsem zaslechl třeskot skla. Uviděl jsem rozbitou výlohu malinkého zlatnictví, kde bylo pro nemoc zavřeno. Dírou ve skle právě vlézal muž v černé masce. Začínalo to být napínavé.
“Ehm, ehm.“ Odtrhl jsem pohled od okna a podíval se učitelčiny přísné tváře. „Na něco jsem se Tě ptala, tak odpověz.“ Bezradně jsem se podíval na Luďka sedícího vedle mě, kterého fyzika bavila a tak při ní dával pozor. Nenápadně ukázal ve svém sešitě na nápis „gravitační konstanta“ a potom na číslo 10. „Eee…, ptala jste se, jaká je hodnota gravitační konstanty.“ Učitelka, zjevně překvapená že to vím, se zeptala: „No a jaká tedy?“ „Deset.“ Zklamaná učitelka se narovnala a pokračovala ve svém nudném výkladu, jak spočítat gravitaci. Já jsem se znova zahleděl z okna.

Zloděj ve zlatnictví pořád řádil, ale v dálce jsem zaslechl houkání policejního vozu. Přál jsem zlodějovi, protože paní prodávající ve zlatnictví jsem neměl rád, ale marně. Zloděj, zřejmě omámen spoustou zlata, si dál cpal kapsy šperky a policejního auta si všiml, až když zastavilo před obchodem. Čekal jsem nějakou přestřelku jako ve filmu, ale zloděj zbaběle vylezl s rukama nad hlavou, policisté ho ihned zatkli a celé divadlo skončilo.

Tady už se nic nedělo, tak jsem se zkusil podívat do malého parčíku vlevo. Zaslechl jsem ještě větu učitelky: „Když vynásobíte hmotnost krát gravitační konstanta…“ a už jsem se zakoukal na strom, na kterém štěbetala spousta malých ptáčků. Najednou kolem jednoho z nich proletěl kamínek. A další. Všichni ptáčci se vznesli a odletěli neznámo kam. Sklouzl jsem pohledem dolů ze stromu a uviděl jsem partičku kluků, o pár let starších než já. Tři z nich drželi v ruce praky a všichni se smáli. Měl jsem na ně vztek. Vyplašit tak krásné ptáčky! Hned jsem ale na kluky zapomněl, protože dva metry před oknem přistál na stromě velikánský dravec. Náhle něco bouchlo a dravec roztáhl křídla a odletěl. A já jsem do naprostého ticha ve třídě vykřikl: „Jú!“ Učitelka mě ihned vyhodila ven, ale mě to nevadilo, na chodbě jsem se opřel o radiátor u okna a dál jsem sledoval dění venku.