Čepice a šála

Strčila jsem do své kamarádky sedící vedle mě a obě jsme se začaly hihňat. Měli jsme zrovna hodinu sexuální výchovy a ani jeden obličej našich spolužáků nezůstal vážný. Učitelka si smutně povzdychla, jak můžeme být tak nechápaví, a dala nám volno, i když do konce hodiny zbývalo ještě pět minut. Vyšly jsme s Lenkou na chodbu a probíraly jsme všechno, co jsme se dozvěděly tuhle hodinu. Pak zazvonilo a my jsme se přesunuly do třídy na o hodně méně oblíbenou hodinu matematiky.

Druhý den přišla Lenka do školy zachumlaná v zimní čepici a husté vlněné šále. Trochu mě to zarazilo, protože byl přece jen začátek podzimu a teploty pod nulu ještě neklesaly, ale mávla jsem nad tím rukou. Ale když si odmítla sundat obojí a ve třídě, kde se člověk potil i v tričku, nedalo mi to a zeptala jsem se, proč je tolik nabalená. Odpověděla: „Musím ti o přestávce něco říct, pudem na záchody, jo?“ a dál se už k tomu během dějepisu nevracela.

Hned jak nás dějepisář milostivě propustil, letěla jsem na záchod jako splašená, protože když Lenka řekne „musím ti něco říct“, tak už to vážně něco znamená. Lenka se pomalu loudala za mnou a vypadala, že jí není zrovna do smíchu. Netvářila se, že by se zrovna chtěla bavit o tom novém klukovi z céčka. Když jsme došly na záchod, rychle se rozhlédla a zatáhla mě do nejbližší kabinky. Pečlivě zamkla a rychle ze sebe začala strhávat všechny ty vrstvy. Zhrozila jsem se. Po celém těle, na rukou, na nohou a dokonce i na obličeji měla modřiny a jizvy. „Proboha! Co se ti stalo, kdo ti to udělal?“ vyjekla jsem. Ona jen zašeptala: „Táta.“ Znala jsem jejího tátu poměrně dobře, často jsem ho potkávala, když jsem byla u Lenky na návštěvě. Byl to celkem milý chlapík, měl velký smysl pro humor a často přinášel Lence a její mladší ségře Ditě spoustu dárků, ale dokázal být i celkem agresivní, když si trochu přihnul. Už jsem ho viděla, jak dal facku Lenky mamce, ale na Lenku nevztáhl ruku nikdy a říkal jí „ty moje malá holčičko“. Ale tohle by nešlo. Mlátit kamarádku mi nebude. Vrhla jsem se ke dveřím, že půjdu za učitelkou, ale Lenka mě zadržela. „Prosím, že to nikomu neřekneš!“ V očích měla slzy. „Víš, máma se bojí, co by tomu řekli lidi, a já ho taky prásknout nemůžu, pořád mám tátu ráda. Chápeš to, viď?“ řekla a objala mě. Nechápala jsem. Nechápala jsem, jak někdo může milovat člověka, který ho mlátí. Nechápala jsem ani Lenky mámu, protože důvod „co by tomu řekli lidi“, mi opravdu nepřišel dostatečný. Nechápala jsem ani Lenky tátu, PROČ musí tohle všechno dělat. Nechápala jsem vůbec nic, ale stejně jsem Lenku objala. A tak jsme tam stály v objetí, v malé kabince páchnoucího školního záchoda, i když už bylo dávno po zvonění.