Pracoval mezi mrtvými těly...

Buřty, párky, klobásy.

„Dobré ráno, Františku, jak se vede?“

Mají ho za blbce. Za toho tlustého řezníka s růžovými tvářemi. Kamkoli vkročí, je Františkem. Co je komu do toho, že má doma v šuplíku vysokoškolský diplom? Koho zajímá, že po nocích rád čte, chodí do divadla nebo se jinak kulturně vzdělává?

František je prostě řezník, ten, co se vyzná v mase.

„Ta tlačenka vypadá dobře, Františku.“

Ale on si nikdy nestěžoval. Jen krájel, kuchal, nařezával a jinak pracoval s mrtvými těly kdysi živých a chlupatých tvorečků.

„Dobrý den.“

Řeznictví už bylo zase plné lidí. Stejně jako každé ráno, tu byla paní pošťačka, která si po směně přišla pro dvě nožičky párků, malá Sára, která šla tatínkovi pro dvacet deka salámu, starý manželský pár, jejichž jméno zatím neznal, který si jako každé ráno přišel pro krůtí šunku a dnes si s sebou vzal i menší kuře na oběd.

A pak tady byl také on; upravený navoněný s vlasy až slizce přilepenými k temeni hlavy. Přes brýle s tenkými obroučkami si prohlížel vystavené maso. Prohlížel si maso pověšené na háčcích v koutech místnosti. Prohlížel si maso na reklamních plakátech vyvěšených za pultem. Prohlížel si Františka.

„Dobré ráno, Františku,“ pozdravil ho, jako každý den. Od nikoho jiného mu takový pozdrav nevadil, ale od něho bolel a pálil a vlil mu do hlavy představy, co by mu za takový pozdrav nejraději udělal.

František nevěděl, proč je mu tenhle chlapík v obleku, s posměšným výrazem a rádoby milou tvářičkou, tak nepříjemný. Netoužil po jediné věci, kterou ten muž měl; nechtěl nosit oblek, nechtěl nosit brýle a nechtěl si ani gelovat vlasy. Přes to, se každý den připravoval na klid, když několik kroků od řeznictví, viděl mužíčka přicházet.

Byly to perné chvilky, a to trvaly jen pár minut. On, na pohled neškodný řezník s buclatou tváří a umaštěnou zástěrou, naproti němu veselý mladý muž s chutí do života a potom – všude kolem tolik ostrých nožů, tolik nebezpečného kovu, tolik příležitostí.

Ne, František nebyl vrah, byl to člověk opravdu srdečný a opravdu trpělivý. Byl to takový ten dobrák a hlupák, který si nechal všechno líbit, pokud to udělalo jiným radost. Proč by tedy pošilhával po nožích? Byla to jen taková hra, jen taková každodenní zábava, končící pokaždé stejně:

„Není to příliš tučné?“

„Je to skrz naskrz libové maso, pane. Jako každý den…“

„Dobře, dobře, Františku, ale dneska mi to přijde nějaké tlusté.“

„Možná to tak vypadá, ale pravda je, že je to víc libové maso než ryba.“

„No dobrá. Vezmu si to a ještě tu paštiku. Máš pro mě tu paštiku?“

„Jistě, tady,“ a zase šup do pruhované tašky, peníze, tu máte a nashledanou.

„Pane?“ stihl ho těsně přede dveřmi, když už sahal pravou rukou po klice. Poslední zákazník, který by je ještě mohl rušit, byl ten tam; mladá učitelka už dostala svého králíka a vyšla ven.

„Chcete něco?“ odpověděl mu rozmrzele.

„Dal jste mi málo, pane,“ oznámil mu František a ještě jednou si přepočítal mince na dlani.

„Vážně?“ otočil se k němu, ale zůstal stát na místě. „To není možné, Františku, určitě jsem ti dal přesně, jako každý den. Počítal jsem to.“

Františkovy oči zableskly. „Dal jste mi o devět korun méně,“ pokračoval netrpělivě a už se nedíval na mince, ale na něj.

„Ne, dal jsem ti přesně.“

„Dal jste mi o devět korun méně a já vám to můžu dokázat. Mám to tady, mezi prsty.“

Oslizlý nechutný a silně páchnoucí tou svou silně aromatickou voňavkou, udělal krok, udělal druhý a s očima zahloubanýma do Františkových, obrátil svou tašku nákupu vzhůru nohama a nechal z ní s chladným klidem, vysypat celý obsah. František se po zhlédnutí této scény rozklepal vzteky. Z uší se mu kouřilo, do tváře se mu nahromadila krev, na čele mu pulzovala žíla. Zatnul zuby a nahmatal svůj nejlepší nůž, který používal jen na velká zvířata.

Napřáhl se a veškerou svou silou sekl. Jedinkrát a naposledy. Nebyl to králík, do čeho sekl, byl to muž.

Poprvé jeho nůž ochutnal jinou krev než krev zvířete. Ačkoli nebyla i jeho nová oběť zvířetem? Nepovažovali ho snad celý život za zvíře? Za vraha, který si libuje v mrtvých tělech, za stejný kus vepřového, jaký jim nabízel?

Ucítil rychlost a přesnost svého řezu. Z krku mu začala stříkat krev.

A pošpinila tak nejen celý pult a vystavené maso, ale i ten perfektní uhlazený účes užaslého idiota.