Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO Sněhurce, trpaslících... (Kapitola 9. a 10.)
06. 03. 2008
1
1
486
Autor
Petr Pivař
Záchrana Sněhurky je na cestě
„Ale mají moc hezkou svatbu, to se musí nechat,“ praví Eva, služebná u dvora, celkem nadšeně komorné.
Komorná se usmívá. Se zaujetím sleduje prince s princeznou při tanci. „To ano a jak jim to spolu sluší.“
Princezna s červeným beďárem na čele a princ William dnes vstupují do svazku manželského. Tato radostná událost byla už předem vytrubována do širokého kraje. Svatební hostinu by vysoce ocenil i ten největší gurmán. Víno teče proudem. Všichni se náramně baví. Jenom šíleně smutná princezna Klára, sestřenka nevěsty, je nějaká smutná a tichá jako obvykle. Plivači ohně předvádějí svou monstrózní ohnivou šou a žongléři mají plné ruce práce. Princ Petr právě baví, s velkou noblesou a šarmem, hlouček mladých dvorních dam.
Komorná se obrátila na služebnou a zeptala se: „Líbí se ti princ Petr?“
Eva se kousla rozpačitě do rtu a jakoby se zasnila. „Líbí a jak!“
„Princ Petr, je ubytován v severním křídle. Jestli chceš, tak mu můžeš donést osušku a prádlo místo mě, “ řekla komorná důležitě a pousmála se.
„Jé, to bych byla moc ráda, děkuji,“ brala hned Eva komornou za slovo.
Oba králové hovořili při víně o společných taženích proti Turkům. Zato královny probíraly život a budoucí manželství svých ratolestí. I bratránci prohodili pár slov.
„Jsem rád, že jsi přijel na mou svatbu bratránku,“ řekl princ William. „Proč ale nepřijeli i tvoji rodiče?“
Princ Petr pozvednul obočí. „Také jsem rád, že zde mohu být. Máš dnes opravdu šťastný den. Bohužel můj velectěný otec, je teď na tažení proti Turkům a obávám se, že moje drahá máti, by nezvládla tak dlouho cestu až sem. Připíjím na tvé manželství i za ně. Buď zdráv!“
A oba pozvedli číše a připili bezstarostně na Williamovo manželství. Princ Petr se pak odebral do svého apartmánu. Byl celkem unavený z dlouhé cesty a chtěl se pořádně vyspat. Již ráno měl v plánu odjet a přidat se k otcovi a jeho tažení proti Turkům.
Místnost byl prostorná. V krbu plápolal hřejivý oheň. U pravé stěny stála obrovská postel s nebesy a andělíčky na každém rohu. Řecký koberec na zemi vypadal jako že je létající. Před krbem byl velký dřevěný škopek, naplněný horkou vodou. A vedle něj na hnědých parketách, ve kterých se odrážel oheň z krbu, stálo malé štokrlátko a na něm vzorně složený ručník, mýdlo a kartáč. Mohutné závěsy se vlnily až z výšky stropu a Petrovi se zdálo, že vedou snad až do nebes. Pár vzácných obrazů nad krbem jakoby vyzařovalo sílu dávných dob a Bohů. Prométheus na jednom z nich, dával lidem oheň.
Na druhém pak byla Hera v milostném objetí Dia, s nápisem – „Hera je pečení.“
Princ Petr se svlékl a vlezl do škopku. Mýdlo ponořil do vody a prděl, dokud si nevyrobil bohatou pěnu. Pak si kartáčoval záda a hlasitě si u toho pohvizdoval. Služebná Eva nakoukla do dveří, princovi komnaty. Nic však neviděla, princ byl za závěsy. Slyšela jen Petrovo pohvizdování a mručení. Potichounku došla až k závěsům a opatrně vykoukla. Princ Petr seděl v dřevěném škopku, naložen až po hrudník v pěně a drhnul si ušiska. Častěji byl prý princ naložen v lihu, než v pěně. Bylo o něm známo, že je dobrý společník a říkalo se, že je velký svůdce žen a že již vyhrál řadu bitev, či osobních soubojů. Avšak zlé jazyky tvrdí, že je to spíš pijan a dobrý vrhač šavlí. Prý zvrací tak obratně, že si ještě nikdy žádnou ze svých vržených šavlí, nepošpinil ani krapet oblečení. Ale kdo by věřil na povídačky, ačkoliv na každém šprochu, pravdy trochu.
Princ vstal v celé své parádě a stojíce stále ve škopku, mydlil se a kartáčoval úplně všude a zároveň si u toho pobrukoval známou písničku. Evě se zatajil dech, osušku s prádlem přimáčkla k svému mladému poprsí a plnými doušky hltala právě probíhající scenerii. Princovo tělo bylo samý sval, dokonale vyvážené, jakoby vyzařovalo energii a veliký sexuální potenciál. Eva zvlhla. Její hlavou se honily ty nejerotičtější představy. V krbu plápolal oheň, osvětloval celou místnost hřejivým žlutým světlem a odrážel se v záhybech Petrových svalů. Služebná pocítila v klíně vlhký žár, který se jí rozléval do celého těla. Nebylo to však způsobeno, vzrušením, ale tím, že jí praskla voda. Totiž jak Eva tiskla rázek osušek a prádla pro prince, ke své hrudi, kožený termofor založený v osuškách a naplněný horkou vodou, to nevydržel a vylil svůj obsah na Evin klín a částečně i do osušek. Princ Petr se právě osušoval, když se to stalo. Zaslechl zvuk, jako když někomu praskne voda v termoforu a vylije se na zem. Ihned se koukl tím směrem a spatřil kousek boty, jak vyčuhuje pod závěsem. Okamžitě zahodil ručník a dvojitým saltem nahého atleta stál před závěsem, který ve zlomku sekundy odtáhl a spatřil Evu. Černovlasá bruneta s jemnou pletí stála zcela vyděšená těsně před ním. V náručí držela osušky, které posléze upustila na zem. V momentu překvapení kouká na nahého Petra a on, v bojovém postoji, zase na ni. Dlouhé, lněné, jednodílné šaty, prostého vzhledu, byly od podbříška, přes klín až ke kolenům, úplně mokré. Krásně černé vlnité vlasy, mladé služebné, zůstávají ještě v předu, ale tělo padá do záklonu v mdlobách. Princ přiskočil a omdlévající Evu včas zachytil.
Donesl ji na postel, kde ji opatrně položil.
„Takhle vzrušenou a vlhkou ženu jsem ještě neviděl,“ pomyslel si Petr. „Asi na mně něco bude, jsem holt pěknej.“
Po té si oblékl podvlíkačky, nalil si sklenku vína a koukal se na ležící služebnou. Hlavou mu prolétalo velké množství myšlenek: „Že by infarkt, nebo nějaká mozková příhoda? Co s ní? Tohle jsem ještě nezažil. Asi jenom omdlela…“
Napadlo ho, že by jí mohl zvednout nohy, aby se jí prokrvila hlava, ale to posléze zavrhl. Eva přitom už dávno byla při sobě. Dělala že spí a doufala, že prince nenapadne zavolat stráž. Petr si lehl na bok vedle Evy, levou rukou ji jemně podepřel hlavu a políbil ji. Otevřela oči, krásnýma hnědýma očima si pohlížela princovu tvář. Petrovi zelené oči připomínaly dva smaragdy a blonďaté vlasy mu padaly do čela, takže vypadal jako romantický rebel.
„Co se stalo?“ zeptala se celkem tiše, pohledem stále zahleděna do laskavých Petrových očí.
„Nic, jenom jsi padala nocí a já tě zachytil. Možná si se uhodila o můj biceps, ale už je to v pořádku,“ řekl Petr romanticky, načeš ji znovu políbil a tím rozpoutal vlnobití něhy a orgasmů. Celou noc se prolínali, on v ní a ona v něm, v zajetí extáze a vzrušení. Celá postel se chvěla a nebesa se třásla, v noci jež patřila těmhle milencům. Jeden dřevěný andělíček to už nevydržel a spadl, z levého rohu nebes postele, na zem.
Ráno dostal princ Petr na cestu od Evy bílý šáteček a lahvinku medoviny. Dlouho se loučil s Evou a všemi. Pak ale naskočil na svého bílého hřebce Šemíka a nastartoval ho. Dvakrát zařehtal a odjel. Vydal se zpátky do své vlasti zkratkou - prodlužovačkou, přes vysoký a hluboký, ba i široký les.
Princ Petr si po celou cestu dopřával hojně medoviny, takže se mu nakonec podařilo úplně zabloudit. Všechny stromy byly stejné, stejně rozmazané. Marně osahával a ojížděl kmen borovice a hledal lišejníky. Lišejníky nenašel, jakoby v této krajině ani sever nebyl. Když dojel na mýtinu, lahvička medoviny už byla prázdná, dokonce i zásoby vodky, měl vypité. Byl úplně našrot a zdálo se mu, že vidí trpaslíky.
“Nejsi ty náhodou princ Petr?“ otázali se ho docela mrňaví mužíčci.
„Tý jo, trpaslíci, škyt,“ promluvil princ, zcela mimo, spadl z koně a praštil se do hlavy o ledabyle složenou hromadu dělových koulí.
Trpaslíci ho obstoupili a mlčky pozorovali. Petr nevěřil svým očím, když ležíce v trávě, viděl proti obloze sedm vousatých hlav s čepičkami, jak se nad ním všechny sklání.
„Škyt, už nepijte, máte úplně rozmazaný budky,“ procedil Petr mezi zuby a usnul.
Trpaslíci ho pak odnesli do své chaloupky v mohutném pařezu Sekvoje a tam ho složili na Sněhurčinu postel. Až se vyspí a probere z kocoviny, musí ho nějak rafinovaně, dostat za Bránu světů a přesvědčit ho, aby zachránil Sněhurku.
Kapitola desátá – Sněhurce jde o život, i o panenství.
Motor červené dodávky, si jen tiše pobrukuje, nedělají mu problémy žádná stoupání, ani kopce. Plavovlasá dívka jen tiše spí a oční stíny má rozmazané od slz. Spí hned u pneumatiky, trochu méně nahuštěné rezervy vozu značky Ford, a jede dodávkou vstříc dalšímu osudu. Řidič, už trochu plešatý pán s knírkem, sleduje cestu a jeho spolujezdec občas nakoukne okýnkem na spící zboží - zfetovanou dívku, schoulenou na dece.
„Heleď, zastav na kraji lesa a něco si s ní užijem, než ji předáme,“ navrhuje spolujezdec řidiči.
Pán s knírkem se pousměje. „Tak do toho já nejdu, se zbožím nechci nic mít. Kdoví, co bychom od ní chytli. Nějaký filcky, nebo něco horšího.“
„Tohle ale není jen tak obyčejný zboží, prej se jmenuje Sněhurka a rozdal si to s ní i sám nejvyšší šéf Kundelius a ten je hodně vybíravej. Tak zastav, jenom na 15 minut,“ přemlouvá pořád spolujezdec se znatelnou nedočkavostí řidiče.
„Dobrá ukecal jsi mě,“ povolil hned řidič a brzdíce zatočil hned na lesní cestu. Ruční brzda zahrčela, motor zhasl a už chtěli vystupovat, když v tom náhle zazvonil řidičův mobil.
Muž s knírkem si ho přiložil k uchu. „Kalvoda prosím… Jsme na cestě. Ano…. Ano, hned tam budeme.“
„Kdo to byl?“ zeptal se spolujezdec.
„Sám pan šéf. Máme si pohnout. Je nějakej nedočkavej, asi mu na ní pořád záleží. Takže si nech zajít chuť. Na tom bysme pěkně dojeli, kdybychom ju ojeli,“ řekl muž s knírkem, usmál se a nastartoval.
Dodávka kvapně vyjela z lesa na silnici a uháněla si to rovnou k městu.
Přes rušné ulice, semafory, okolo obchodů, továren, parkovišť, jede červená dodávka, až tam, k firmě Psycho a. s., na Husově ulici. Zastavuje před vjezdem do velkého areálu budov. Vrátný pozdraví z malé budky řidiče, jenom tak, kývnutím hlavy a zvedá závoru z červených a bílých pruhů. Dodávka vjíždí do komplexu budov, jedné z mnoha pochybných firem, pod zprávou Kundeliusovi mafie.
Skrz zamřížovaná špinavá okna proudí do místnosti jen málo světla. Kdysi bílé, nyní oprýskané zdi, by mohly vyprávět, co se v téhle nevelké sklepní místnosti, vše odehrálo. Sněhurku, spící na kovové posteli se slaměnými matracemi, právě někdo budí: „Kak těbja zavut?“
Sněhurka se v probuzení lekla a mrštně přesunula na nejvzdálenější okraj postele. Kouká se na ženu s mastnými vlasy a velmi vyvinutým poprsím, jak na ni mluví cizím jazykem. Nerozumí ji ani slovo. Ukrajinka Nataša nepřestává mluvit, hladí Sněhurku po vlasech a líčí ji svůj příběh…
Nataša byla odjakživa pěkné děvče z jedné malé ukrajinské vesnice. Ráda se smála. Její rodina byla velmi chudá, ostatně jako všechny poctivé rodiny v její zemi. Nataša se proto rozhodla, vydat se do města, hledat práci. Vyhrála konkurs u jedné modelingové agentury. Na promenádu v plavkách získala nejvíce bodů. A tak ji vypravili, spolu s dalšími děvčaty, na cestu do České republiky, kde měla dostat práci jako fotomodelka. Nataša byla velmi šťasná. Hlavou s jí honily představy, jak kráčí po módních molech, všichni ji fotografují, muži obletují. Myslela si, že v zahraničí vydělá dostatek peněz, pro celou svou rodinu i svého mladšího brášku Roberta, který už od patnácti let chlastá Vodku. Avšak po příjezdu do České republiky je zavřeli do speciálních sklepních nevěstinců a pasy jim sebrali. Povedená agentura byla totiž součástí ruské mafie, která se zabývala obchodem s bílým masem. Natašu nutili k prostituci a pokaždé, když neuposlechla, tak byla surově zbita mokrým hadrem. Hodně to bolí a nezanechává to modřiny.
Jednou však část nevěstince hořela a Nataša utrpěla popáleniny, které ji znetvořily obličej. Nataša tím pádem musela opustit nevěstinec pro náročné a solventní zákazníky. Byla prodána mafii Kundeliusa. Přivezli ji sem předevčírem a má strach, co se s ní stane.
Sněhurce je zima. Ta žena na ni už dlouho mluví, cosi jí vypraví, avšak Sněhurka její řeči vůbec nerozumí, akorát vidí bolest v jejím srdci. Ale její dialekt a přízvuk jí někoho připomíná, někoho z pohádkového světa. Sněhurka si nakonec vzpomene, na toho nafoukance Ivana, co si pořád zpívá: „Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec jak má být.“ Sněhurce se, při té vzpomínce, docela zastesklo po pohádkovém světě, tady jsou všichni tak zlí….
A tak tam sedí ty dvě na posteli, v rohu je špinavá záchodová mísa, potřísněná krví a vedle ní umyvadlo a z kohoutku nad ním kape Kapavka. Docela tiše, se rozléhá místností, rytmické: „Kap, kap..“ Každá kapka, jakoby zvučela ve ztrácejícím se časovém intervalu, docela ponuře, tak jako je ponurý čas, strávený nevinnou dívkou v osidlech nevěstince.
V tom zarachotí klíč v zámku a do otvírajících se dveří vstupují dva velicí muži s jídlem, avšak nesou akorát jednu misku s jídlem. Podívají se na Natašu a naznačují ji aby vstala. Ona však sedí dál. V tom ji jeden chytne za ruku a v prudkém sevření ji táhne na chodbu. Nataša vzlyká a je slyšet jen její: „Čto ty dělaješ?“
Druhý muž podává Sněhurce ešus s jídlem a povídá jí: „Jez!“
Sněhurka na něj civí vyplašenýma očima, sedíce na posteli, namáčklá až u zdi, kolena pod bradou, objímá si skrčené nohy v křečovitém sevření. Muž položí ešus na zem a odchází. Klíč zarachotí v zámku a vzdalující se kroky, jakoby doplňovaly pláč Ukrajinky, který stále visel ve vzduchu tohoto sklepení.
Nataša se už do oné místnosti nevrátila. Sněhurka tam zůstala sama, do jídla se nakonec pustila, vše snědla a pak usnula. Z vedlejších místností se ozývaly hlasy dalších Ukrajinek, z kohoutku stále kapala Kapavka a do oken občas zasvítilo prudké světlo, projíždějících aut. Sněhurka spala na slaměné matraci, přikryta jen špinavou dekou a zdál se jí sen, že k ní přišel statečný princ a zachránil její maličkost, ze spárů mafiánů a pak byla svatba, na překrásném zámku se spoustou družiček, svatebčanů, pití a jídla.