Rady vyčerpaným básníkům na prahu nového tisíciletí

Rady vyčerpaným básníkům na prahu nového tisíciletí

Domnívám se, že je to nespravedlivé. Jak k tomu přijde básník? Jak k tomu přijde láska a jaro, že se k sobě tak hodí a vůbec se nerýmují? A na co je takovým dvojicím, jako pes-les je, že se rýmují? Je sice pár vyjímek, jako dvojice láska-sázka, ale i o smyslu této dvojice by se dalo asi dlouho diskutovat, s názory padajícími jak na tu, tak na onu stranu. V dnešní společnosti, kde je hned každý nařkáván z diskriminace, všichni básníci svorně mlčí. Mlčí ve svých komůrkách, kde se snaží vypotit nový verš, nové rýmy, které ještě nikdo nevymyslel, nepoužil, ve snaze po originalitě, ve snaze po jedinečnosti se pouštějí ke kreacím tak ubohým jako stráně-skráně (tedy opět typ les-pes), které se sice rýmují, ale moc smyslu nedávají. Pouze pro ukázku, jaký dává smysl verš

A ty Tvoje skráně
Jsou jako v lednu stráně

Jako názorná ukázka to jistě stačí, i když souhlasím s tím, že Maestro Seifert by s tím dozajista více dokázal, možná i divy.

Pak existuje další skupina básníků, kteří přišli na to, že se v podstatě nové dvojice slov vymyslet nedají, a tak se snaží vrátit k formě tzv. absolutního verše. Tito opravdoví zoufalci přebírají Cimrmanovy metody, berou ovšem za vděk tak jednoduchými verši jako láska-láska či jaro-jaro,čímž dochází k naprostému nepochopení Jeho genia. No řekněte mi, jaký obsah může mít například sdělení

Tvoje sladká láska
Tvoje sladká láska

Naprosto minimální. Tyto básničky jsou pak použitelné pouze pro kroužky nahluchlých (opakování někdy pomáhá) či neslyšících (opakování nevadí) v domovech důchodců či jiných podobných kolektivech.

Proto je dnešní básník postaven před dilema: Co s tím?

Není nic jednodušší než tvorba slov, nebo alespoň jejich úprava, potřebná pro báseň, aby uchu libě zněla. Básník však musí jednat jako chirurg, který svým řezem může člověku buď pomoci, či pomoci na onen svět. Básníkovi proto doporučuji vyvarovat se slov, která mají už různé koncovky a odlišný význam. Například udělat ze slova odstavárna slovo, které by se hodilo ke slovu podstavec, moc dobře bez změny obsahu nejde. Pak dochází k šumům, jelikož při změně koncovky z odstavárny odstavec, a celý verš, se dostává do nové dimenze, do nového rozměru. Podobně je tomu u polevy a polévky. Zde nechť ilustruje verš, kde se básník snaží vyjádřit, že vždy, když je venku obleva, dostane chuť na polévku, tedy při změně koncovky to vypadá asi takto:

Když je venku obleva
K chuti přijde poleva

S tímto reklamním sloganem by Vitana jistě neuspěla, jelikož by zákazníci začali shánět zcela jiný produkt (který mimochodem není ani ve výrobkové řadě společnosti). Podobně z holuba nemůře dělat holubník, či ze školáka školníka, z hrobu hrobníka neuděláte, i když hrobník ve hrobě konečně též skončí. Sen a seník, či konec a konečník patří též do téhle skupiny.

Jiná slova jsou ke změně koncovky tolerantnější. Není snad problém změnit propisku v propkou, blatník v blatiště, či kolibříka v kolibra či kolibřucha. Trik je nasnadě – jde pouze o to vytvořit slovo, které ještě neexistuje.

Ke tvorbě nových slov jsme dosud používali pouze jiných koncovek. Co nám ovšem brání ve vytváření nových slov? Proč by nešlo vytvořit zcela nové slovo?
Pokud se vrátíme ke dvojici láska-jaro, co takhle si pomoci novým slovem za jaro? Dobře, odteď bude jaro vždy jáska. Jáska v jazyce českém ještě žádného významu nikdy nenabývala ( atˇ je tedy jaro ženského rodu, skloňujeme podle vzoru žena). Kromě toho, že tímto dochází ke zvukové podobnosti láska-jáska, tedy slov spolu neodmyslitelně spojenými, je slovo jáska podobné i básníckému slovu jeseň, což může též napomoci jeho snadnějšímu zapamatování. No, jak jednoduché je to teď:

Když je venku jáska
Kvete venku láska

Tímto se nám podařilo obejít problém tak trapného verše, jako:

Když je venku jaro
Kvete venku láska

Oproti absolutnímu verši má tento alespoň smysl, ale uznejte, že tahá za uši svojí nemelodičností spojení jaro-láska. Tento problém řeší absolutní verš, který ovšem přináší nová úskalí. Při uplatnění toho, co bych nazval úplným absolutním veršem, musí každý uznat, že je použití novotvaru ideově správnější, než patologické a bez myšlenky jsoucí:

Když je venku jaro
Když je venku jaro

Což nám na dvou řádcích sděluje pouze to, že pominula zima a že pravděpodobně chce ríci něco dalšího, jelikož když je venku jaro, tak to znamená, že třeba venku též kvete láska. Druhá část sdělení může stát naproti první (Když je venku jaro) i samostatně, ovšem přo použití jako součást úplného absolutního verše dochází k tzv. Ozvěně.
Můžeme si názorně předvést:

Kvete venku láska
Kvete venku láska

Nelze než souhlasit, že varianta novotvarů se ve světle ostatních variant jeví jako nejideálnější. Ovšem je třeba přiznat, a co bychom to nakonec nepřiznali, že pro prvočitatele je potřeba vytvoření dodatků ke sbírkám básní.
Vyzkoušejme rozvít myšlenku:

Když je venku jáska
Kvete venku láska
Proto trhám sedmikrásku
Pro tu mojí osmikrásku
Po nebi proletěl ptáček
Byl to jistě náček
Sedáme si do trávy
Vedle hovna od krávy
Sluncí září, země hřeje
Země voní lásky třeje

Jáska je nám už jasná. Ovšem druhým problémem je osmikráska. Zde se básníkovi podařil perfektní tah, že ačkoliv vymyslel nové slovo, tak snad i natvrdlejší čtenář (pokud není úplný idiot) pochopí, že básník pod vlivem jásky a možná alkoholu, neví o čem mluví a domnívá se, že jeho milá je hezčí než sedmikráska, a že naproti sedmikrásce má jednu krásu jako bonus. Náček se stává dalším háčkem. Básník chtěl vyjádřit, že vidí na nebi káně myšilov, ovšem verš:

Po nebi proletěl ptáček
Bylo to jistě káně myšilov,

mu správně připadá, že tam nějako nezapadá, prostě že je to nějaká blbost. Dochází zde tedy k tvorbě nového slova, přičemž káně mění rod z bezpohlavního rodu středního na rod mužský. Se slovy tráva-kráva neměl básník žádný problém, pouze vyjádřil myšlenku, že na pasece není pouze tráva a sedmikrásky, ale že tam pásl večer i skot. V posledním rýmu básník zkracuje chtíč z třeba je na třeje, takže dochází k vytvoření nového slovesa a místo být třeba je možno používat slovesa třát. Pouze pre ilustraci báseň, jak by vypadala, kdyby se básník neodhodlal k tvorbě nových slov a chtěl vyjádřit stejné myšlenky:

Když je venku jaro
Kvete venku láska
Proto trhám sedmikrásku
Pro tu moji milou
Po nebi proletěl ptáček
Bylo to jistě káně myšilov
Sedáme si do trávy
Vedle hovna od krávy
Sluncí září, země hřeje
Země voní lásky je třeba

Tento básnický pahýl nepotřebuje žádného komentáře. Pro úplnost dodám verzi básně, jak by se objevila ve sbírce. Všimněte si, prosím, nutných poznámek pod čarou:

Když je venku jáska (1)
Kvete venku láska
Proto trhám sedmikrásku
Pro tu mojí osmikrásku (2)
Po nebi proletěl ptáček
Byl to jistě náček (3)
Sedáme si do trávy
Vedle hovna od krávy (4)
Sluncí září, země hřeje
Země voní lásky třeje (5)
_______________________

(1) jaro
(2) milá
(3) káně myšilov
(4) bez komentáře
(5) je třeba
 

Už záleží pak pouze na vůli básníka, jak vysvětlivky uspořádá. Z praxi jsem zjistil, že je pravděpodobně nejlepší uspořádat vysvětlivky abecedně na konci sbírky. Tak se pak zamezí čtenářově neustálému pošilhávání pod čaru, aby zjišťoval smysl slov a uniká mu přitom krása verše. Po prvních pěti stránkách přestane sbírkou listovat a vyhledávat nová, jemu dosud neznámá slovíčka, ale prostě uzná básníkovu nadřazenost a začne přijímat jeho novotvary. Tímto sa básník stává tím, na co odedávna pouze aspiroval. Přestává být pouhou hračkou v rukou jazyka, ale přebírá vládu jak nad jazykem samotným, tak nad svým čtenářstvem. Básník se dostává na Olymp, který byl dosud určen pouze politikům, kteří byli až do této doby nejobratnějšími žongléry se slovy. Básník se jim tímto nejen vyrovnává, ale hloubkou myšlenek, které jsou teď osvobozeny ze zajetí nesmyslných veršů, nad politiky jasně a přesvědčivě vítězí.