Tobě k Mezinárodnímu dni víl

Pod sluncem, tím naším,

chodí víla. Tmu zháším

víčky svých blankytných očí.

Mé všechny neřesti,

přání a i bolesti,

co jindy neřeším, skončí.

U srdce až mrazí,

když my dva zas nazí.

Šeptám ti, po čem že toužím.

Červená se má tvář,

schovaná pod polštář,

že prý si tě nezasloužím.

A už za malou chvíli

poslední zbytky síly

poztrácím v náručí ženy.

A už za malou chvíli

se všechny nervy, žíly

rozpustí v obláček pěny.

Po chvíli zázraků

a bouři bez mraků

dlaně tvé na tváři pálí.

S korunou na kontě

předbíhám ve frontě

na štěstí, snad mi ho dají.

Pokaždé se ztrácíš,

říkáš, že se vrátíš.

Věřím ti, vílo, co zbývá?

Budoucnost nejistá,

říká Pesimista.

Nevěřte, to jen tak zpívá.

A už za malou chvíli

poslední zbytky síly

poztrácím v náručí ženy…