Deja vu

Rozložil noviny po stole a začal číst. Titulky, stránku po stránce obracel a sem tam se skutečně začetl, pak se vrátil o stránku zpět, vytáhl přílohu a začetl se znovu. Po dvaceti minutách byly stránky tak zpřeházené, že ho to stálo další dvě minuty a spoustu energie uspořádat jednotlivé listy so původního pořadí. Že tady čeká už dlouho si uvědomil, když složené noviny položil na vedlejší židličku.

Pohlédl na hodinky. Půl hodinové zpoždění. Žádná akademická čtvrthodinka.

"Ještě jedno prosím," promluvil směrem k procházející dívce. Ta se znepokojeně ohlédla.
"Promiňte, už nepracuji."
"Tak požádejte kolegyni."
Usmála se. "Chtěla jsem říci, že už nepracuji a už vůbec ne tady."
"Vy jste dala výpověď?"

"Ještě jedno?" Ozvalo se od za mými zády. Uvědomil jsem si, že jsem úplný idiot.
"Ano," otočil jsem se.
"Promiňte," žblebtnul jsem směrem ke slečně, která se v tuto chvíli již bavila.
"Máte tu volno?" Ukázala na noviny na židličce.
"Samozřejmě," vzal jsem noviny a dal jsem je na druhou židličku.
"Jani, ještě jedno laté, prosím, dík," zahlaholila směrem k baru.

"Promiňte, vypadala jste jako servírka."
"No jasně," odvětila. "Takhle balíte ženský?"
"Pardon?"
"To byl vtip."
"Aha."
"Já jsem Vlasta."
"Těší mě. Hezké jméno. Já jsem Květa."
"Nápodobně," usmála se.
"Jako Květoslav."
"Aha."
Cítil jsem se poněkud trapně.
"Co děláte?"
"Píšu."
"Do novin?"
"Do šuplíku."
"Co píšete?"
"Ahoj," ozvalo se za mnou. "Máš tu ještě volno?"
"Ahoj Veroniko. Jasně, promiň." Noviny jsem položil zpět na stůl. "Jdeš pozdě."
"Promiň."
"Veronika - Vlasta."
"Vlasta."
"Veronika."

"Vlasto, mohla bys ty noviny dát někam jinam?" Jana stále nad náma a na tácu mělo pivo a laté.
"Jasně," odvětila a noviny položila na poslední práznou židli.
"A jednu kolu," zahlásila Veronika.
"Tak co's napsal dnes?"

Ta otázka byla adresována asi mně.
"Zatím nic. Přečetl jsem noviny, a pak jsem si chtěl objednat a pak si přisedla Vlasta."
Vlasta se usmála.
"Neříkej, že jsi nic nenapsal," řekla Veronika.
"Ne, zatím ne."
"Nevěřím Ti," usmála se pro změnu Veronika.
"Ne, fakt nic, možná později."

"Vaše kola," ozvala se znova Jana.
"Dík," řekla Veronika.
"A co děláš ty?" Podívala se na Vlastu.
"Já už nepracuji," odvětila.
Deja vú, pomyslel jsem si a vytáhl záznamník a začal jsem psát.