Byla to vražda, vykřikla

   Postarší žena na tržišti si otřela slzu. Spěšně urovnala pár čerstvých mrkví. „Byla to přítelkyně toho pána opodál.“ Zvedl jsem oči od novin. Postavil jsem se na tržišti a rozhlédl. Všude kolem mě se vlnil lán dámských sukní. Paní křižujíc se ukázala na mne a celý dav kolem zeleninových stánků vzhlédl - vyjádřil slitování, uspokojení, škodolibost, pokoru a upřímnou radost, že se nemluví o přítelkyni někoho z davu.

   Lidé proudili sem a tam, kupovali ovoce a zeleninu a já tam stál. Šokován. Já tam seděl a četl již přečtené noviny. Jednou, dvakrát, třikrát. Ale mé myšlenky se neztotožňovaly s uspořádanými zástupy písmenek připoutaných na novinový papír. Zavřel jsem oči, neslyšel jsem šumící tržiště, necítil jsem, jak mi holubi postupně uklovávají rohlík v ruce.

   Bylo léto a jsem se cítil volný – tedy než jsem ji poznal. Procházel jsem se úzkými uličkami pražskými, jež pamatovaly více, než si dovedeme představit. Nevynikají pestrými barvami, nejsou ohraničeny zdmi ze žlutého pískovce, ale doznívají v nich kroky celých generací před námi, které žily své životy. Vysmíval jsem se jim, že si toho z mého života ta pražská dlažba moc nezapamatuje, neboť opuštěný poutník sice vzbuzuje soucit, ale svůj příběh jen nerad vypráví. Takový osamocený muž dokonce ty neskutečné ulice okrádá o jejich exkluzivní tajemství, když vyndá ze své kapsy rozměrný fotoaparát a v pokleku nevnímaje dění kolem ostří na šedivý portál gotického domku. Nadávaje na chodce v záběru, čekaje na přechod japonských průvodů s deštníky byl jsem upoután sličnou dívkou. Nehledal jsem ji, jen se znenadání objevila v mém hledáčku. Opírala se o sloupek toho překrásného gotického portálu a něco lovila v kapse. Vzpomenul jsem si na jinou slečnu, která takto vylovila mobilní telefon a po celý následný půlhodinový hovor s milým mi stála v záběru na katedrálu – praštit ji tím fotoaparát jsem se neodvážil. Vytáhla něco podlouhlého. Tato černá ovce plemene pramatky Evy se očividně chtěla pochlubit novou rtěnkou. Nevím jestli jste to někdy zažili, když se pohledná slečna rtěnkuje celých pět minut, aniž by z vás spustila svá kukadla. Když máte prst na spoušti fotoaparátu a přesto jste tou ženskostí natolik pohlcení, že spoušť nestisknete. Prožíváte každý okamžik. A pak vás políbí na tvář a vy sledujete její ušlechtilou postavu, jak se od vás vzdaluje ladnými pohyby. Přestáváte cítit její parfém, přestáváte slyšet klapot jejích bot, přestáváte si dělat naději, že ji ještě někdy potkáte. Snad není zadaná, snad nemá raději svou spolubydlící něž mužské nápadníky, snad se nevrhne z vysokého mostu do hlubin Vltavy, neboť byla láskou zrazená a opuštěna.

   Než jsem ji ztratil z dohledu, povyskočila si snad přízní osudu a přes svou skromnou váhu nedokázal její kotník vstřebat energii dopadu a zvrtl se. Padala, schody se jí staly nemilosrdnými důtkami a celá pomačkaná i odřená skončila na studené zemi. Snad tušíte, že se tehdy našel jeden hodný fotograf, který se zraněné chuděrky nezištně ujal a odvedl k nejbližšímu lékaři. Odnesl domů a postavil na čaj.......

Byly to hezké časy, než jednoho dne přišla černá obálka beze známky, bez odesílatele a v ní toliko parte. Ukázal jsem jí ho, usmála se, ale bylo vidět, jak ji vyděsila vlastní fotka v černém rámečku s růžičkou a vzletnými verši. Prý jen lidi závidí tolika štěstí v lásce. Následná noc byla naše poslední. Snad si toho byla i vědoma, neboť na těch několik hodin temna nikdy nezapomenu.

   Dneska stojím šokován na tržišti, jsem profesionální zabiják, kterému někdo zabil jeho milovanou oběť. Tu božskou krásku, která vařila tak skvělý puding se zavařovanými jahodami. A když jsem pak šel po Karlově mostě, vybavila se mi vzpomínka, jak mi dala první facku. Držel jsem ji za ruce a líbal. Pozorovali jsme pouliční prodavače, jak prodávají prý ručně malované kraslice. Drželi jsme se za ruce, líbali jsme se. A pak jsem se zeptal, jestli ví, že se na stavbu tohoto mostu používala vajíčka. Přikývla. Několik okamžiků před intenzivním dotykem její ruky na mé tváři jsem si dovolil prohodil, že už tehdy byly slepice, a vyzývavě jsem na ni mrkl. Tehdy jsem překročil určitou mez a litoval jsem toho.

Tohoto smutného dne se stalo neomluvitelné z její strany - v jednom teplém zákoutí se vynořila její postava a chtěla mě znova líbat. Rozradostněná z vlastní smrti přihlížela, jak tasím revolver. Odjištění a klap. Výstřel a z mé lásky zbila pouze krvácející mrtvola na schodech v temné uličce. Nedaleko toho místa, kde jsme se tenkráte poznali.

Se slzami na tvářích jsem se příštího dne vydal na ranní procházku. S fotoaparátem přes rameno a třemi černými obálkami jsem zamířil k nejbližší poštovní schránce.