Žárovka a pejsek v červených šatečkách

„Začalo to tenkrát, když mi nad hlavou kroužil ten debilní racek. Stál jsem na břehu rybníka, ten pernatej zkurvysyn mi létal nad hlavou sem, tam, mohl jsem na něj křičet, jak jsem chtěl, pořád lítal, zmrd. Byl jako posel… nevím čeho. Boží posel s okřídlenýma opánkama. Posel pěkně zvrhlejch a zasranej bohů.“
Žárovka tam na stropě byla úplně sama samotinká, jen ona a kávové fleky na bílé omítce. Do žárovky vráželi noční motýlci, blbečci jedni pitomí, praštili se do kebulek a padali na lino. Jak chlupatí motýlci bouchali do žárovky, kynklala se furt ze strany na stranu. Stíny, které na ní byly pověšené, se tím pádem taky kvedlaly, střídaly se na stěnách jako zvířátka z dlaní, nebo panáčkové na apoštoláckých hodinách. Chvíli jsem viděl svoje křesílko a chvíli ne.

„Ale racek to ještě vůbec nic nebylo, věř mi. Opravdu to přišlo až s tím vořechem, s pejskem v červených šatečkách. Mohl bych ti říct, že teprve ten mi předal psaníčko od zmrvenejch bohů, pergamen, na kterým byl naškrábaný můj osud.“ Křesílko se pohupoval, no aby taky ne, bylo přeci houpací. Na lino z něj visely zauzlované prádelní šňůry, pod křesílkem byl bílý nočník se zajíčkem jako pro nějaké baculaté mimino. To mě docela nakrklo, protože já už přeci žádné mimino dávno nebyl. Už plínky, nočníky, pudříky a vůbec všechny tyhle ptákoviny nepotřebuju!

„Pronásledoval mě dočista všude, ten kokůtek v šatečkách. Vočuchával rohy a močil před moje kroky, nemohl jsem na něj ani chvíli zapomenout. Někdy jsem se mu chtěl pomstít, chápeš mě, ne? Umlátit ho hadicí, nebo uškrtit kusem ubrusu. A pak ho za syrova sníst i s těma červenýma šatečkama. Ale neudělal jsem to, já četl hodně moc knih, ale nikde jsem se nedozvěděl, že by se člověk z pejska v červených šatečkách na syrovo nemohl poblít.“ Pán sedící na stole se rozchechtal. A k tomu byl ještě úplně nahatý. Jako prst, nebo oškubaný krocan. A řehnil se přesně jak ten krocan a přitom se kolíbal dopředu a dozadu, podobně jako křesílko. Vůbec všechno se tu divně houpalo, kvedlalo, bublalo. Připomínalo mi to kolotoče v kempu, vyřvávající hlasatele, štěbetání Vietnamců, vůni párků a hořčice, houpání na hali gali - soše svobody. Pán byl nahatý a ještě k tomu neměl vůbec žádné vlasy. No fakt! V prstech držel žiletku jako kdejaký taťka při holení, ale on už neměl co holit, tak si plešku řezal jako máslo. Moc se mi na to nechtělo koukat, otočil jsem se.

„Je to uklouznutí mozku, anální výron, vrkání krkavců. Dokážeš si teď alespoň trochu představit, jaké to je!“ Z druhé strany místnosti na mě chviličku mrklo tmou korálkové světýlko. Šouravými krůčky jsem se k němu vydal. Bylo to, jako když jsem se promrzlý brodil bahnitým potůčkem vzadu za naším barákem. Netušil jsem, jestli zvládnu až k světýlku dojít a neumrznout. Jako by tu foukal obrovitánský fén na vlasy, rozevlál záclonu tmy po mojí pravé ruce, a tam byla stolička a přes ní přehozené pánovo černé sako. Na něm byly rozsypané skořicové bonbónky a cucací karamelky, které pán nosil po kapsách, dokud byl ještě oblečený. Vedle nich taky piksla s tabletkami, i ty některé vypadaly jako bonbony, růžové a žluté, ale já věděl že nejsou. Připomínaly mi tabletky proti kašli, a když bolí hlava. Vedle štokrlete stál kovový stoleček, položený na něm plechový lavůrek. A co v něm? Třebas kleštičky, docela podobné těm, které používá pan zubař, když jsem se na ně takhle koukal, v hlavě mi kvičela vrtačka. Fuj. Hned vedle se povaloval jiný nástrojek, co používají doktoři. Malý nožík, kterým se v lidech nimrají při operacích. A taky jehla, ne taková na injekce, ale delší spíš pletací. A kovový kolíček na prádlo. A zapalovač. A obojek pro psy. Najednou mi to všechno přišlo jako hranolky, protože to bylo postříkané kečupem. Skoro jsem se začal smát. Jen skoro.

„Tohle přijde a odejde, rozumíš? Když to přijde, je to hebký a sladký a voňavý, chutná to skvěle. A pak to odejde a kratičkou chvíli mi to připomíná jen blbej sen. Ale pak se kouknu na ruce a vidím špínu, kůži ulepenou hnisem řízlým sračkama. Cítím to v nose a mám to i na víčkách i za nima, když je zavřu.“ To světýlko bylo očíčko plyšového medvídka, jen jedno to proto, že druhé měl vytržené. Stejně jako jedno ouška, vůbec byl celý ušmudlaný a poničený. Bříško proříznuté, že mu z něj až lezla bílá vata. A chloupky na nožičkách zčernalé, popálené. Jednu pacičku mu propíchli hřebíkem, a okolo tělíčka namotali ostnatý drát. Nohy se mi ohnuly, jak by mi do nich vtekl pudink. Upadl jsem a pěkně se břinkl do nosu. Už jsem byl líný vstát, a tak jsem se vlekl k medvídkovi po čtyřech, jako bych si hrál na pejska. I pán dneska mluvil o pejskách.

„Můžeš… mi to… odpustit?“
„Hmm…“ Natáhnul jsem ruku pro medvídka. Opatrně jsem ho přimáčkl do náručí, ale jak byl celý pocuchaný, stejnak se mi rozpadl.