Rádiové vzpomínání

Zvuková znělka ohlásila začátek nočního pořadu a vzápětí se ozval posmutnělý melodický hlas mladé moderátorky.

“Dobrý večer, máme 16. března 2018 a já Vás vítám u pořadu Zbloudilé duše. Na dnešek jsem z vašich e-mailů a dopisů vybrala jeden, který se mě hodně dotknul. Proto, že o podobných případech slýcháme čím dál tím častěji a proto, jaká naléhavost je z něj zřejmá. Sama autorka jej uvádí slovy: “Tento příběh by měl být vyrováním, sondou do svědomí každého z nás a také snad bilancí některých mých činů. Hlavně by však měl být vzpomínkou na někoho, kdo pro mne moc znamenal, koho jsem měla moc ráda a kdo už mezi námi bohužel není. A je o to smutnější, že tu není z hloupého důvodu, pro který nesto jí za to, umírat. Chtěla bych ho věnovat Anetě Petříkové.”

Musíte uznat, že samotný úvod zní zajímavě. Tak se posaďte a poslouchejte, hned po písničce začínáme...”

Moderátrka se posadila pohodlněji a napila se ze sklenice postavené na stole. Ještě jednou zběžně prolétla text očima. Bylo až děsivé jak upřímně a prostě byl napsán. A jak tím utočil na city čtenáře. Jak doznívaly poslední tóny písničky, zhluboka se nadechla a pomalu promluvila do mikrofonu...

“ Je tomu dnes právě deset let, kdy mi uprostřed obyčejného nedělního dopoledne zazvonil telefon. Byla jsem tehdy ve třetím ročníku střední školy v Pardubicích a zrovna jsem si balila věci na další týden. Když jsem na dipleji uviděla jméno Anetina bratra, sevřel se mi žaludek v nepříjemné předtuše. Před necelým týdnem ji odvezli do nemocnice. Zhroutila se. Její organismus selhával. Vypovídal jí jeden orgán za druhým. Když ji odváželi, nemohla jsem se na ni ani podívat. Jediné co jsem dokázala, bylo brečet. Jela jsem za ní na návštěvu. Po dlouhém přemlouvání sestry jsem se konečně dostala na pokoj. Zhrozila jsem se. Vypadala snad ještě tisíckrát hůř. Myslím, že mě ani nevnímala... Právě tyhle události posledních dní se mi promítly v hlavě, kdž jsem mačkala zelené tlačítko pro příjem hovoru.

“Ano?,” ohlásila jsem se roztřeseným hlasem.

“Niki?,” tón hlasu na druhém konci mi na klidu nepřidal, zato na obavách ano.

“No, co se stalo? Tome, mluv, prosím tě!”

“Víš, Anet... Anetka... právě volali z nemocnice, že...”

“Že co?!,” ptala jsem se, ale vlastně jsem odpověď raději nechtěla slyšet. Bála jsem se, že uslyším přesně to, čeho jsem se bála od prvního zazvonění.

“Že... Anetka, ona... už, už... promiň, prostě to nedokážu říct, jen jsem chtěl, abys to věděla...”

Posledním slovům téměř nebylo rozumět přes hlasité vzlykání. Nebylo to ani potřeba. Moje nejhorší obavy se naplnily. Anetka nás definitivně opustila. Zbytek odpoledne a večer se nesly v pochmurných tónech smutku, bolesti a žalu nad ztátou blízké osoby. Následující dny probíhaly snad ještě hůř. Nikdo z nás nebyl s to přijmout fakt, že už ji NIKDY neuvidí...

Pohřeb byl brzy. Byl krásný den, skoro letní ptáci zpívali, slunce svítilo a jemný vánek ševelil v listí stromů. Přesto všechno halil šedivý závoj smutku. Nad hrobem se postupně prostřídali všichni, kdo Anetu znali. Mluvili o ní moc hezky, všichni ji měli rádi a všem moc chyběla. Vzápětí rakev zasypaly květiny...

Někdy v únoru toho roku jsme s ní byly v pizzerii a snažily se jí nějak “promluvit do duše”. Ale ona neposlouchala, nechtěla. Tvrdila, že má všechno pod kontrolou, že už tohle zažila a že se z toho dostane sama. Nevím, jestli lhala víc nám nebo sobě. Tehdy už nesnědla ani salát a kousek pečiva. Nevím, jestli vůbec tušila, jak daleko už se dostala a jak moc nám tím vším ubližuje. Z naší strany tehdy padlo mnoho ostrých a tvrdých vět. Vím, jak ji musely zraňovat, ale také vím, že kdybych k ní dnes mohla mluvit znovu, nevolila bych mírnější. Ba snad právě naopak. Křič, pláč, prosby, domlouvání... všechno jsme to ten večer prostřídaly a nic nepomohlo. Nikdy nepomůže, když dotyčný sám nechce. A ona nechtěla, nevím proč, už mi to nestihla říct...

Ptáte se teď, co se Anetce vlastně stalo? Našla si novou kamarádku. Kamarádku v pofobě kostlivce, zákeřné postavy jménem MENTÁLNÍ ANOREXIE. Aneta, ač si to nechtěla uvědomit, jí podala ruku a už se jí nepustila. Nedokázala to. Nechtěla. Nevěřila svým kamarádům a své rodině. Nevěřila sama sobě.

Dnes by Anetě bylo 28 let. Měla ještě spoustu života před sebou. Vzpomínám si, že chtěla jít na vysokou školu, cestovat, dělat letušku, mít dceru, potkat svou velkou lásku... tohle všechno a ještě mnohem víc by byla mohla, kdyby si tenkrát před těmi deseti lety vybrala jinou cestu než tu, která vedla do pekla...

Když si na ni dnes vzpomenu, chvíli vidím to usměvavé sluníčko, které mělo rádo vou rodinu, přítele, život... a jídlo, přičemž podotýkám, že měla normální postavu. Pak se mi ale před očima objeví ta lidská troska, která z ní byla před smrtí – vystouplé kosti, zapadlé oči bez jiskry, průsvitná našedlá kůže, mrtvolně bledé rty, zlámané vlasy a nehty...

Aneta bývala krásnou dívkou – než se vydala do světa velikostí dětského oblečení, doprovázená věrnou kamarádkou Anorexií...

Přály bych vám ji poznat. Jenže Anetka už tu není. Odešla, opustila nás a odnesla kousek každého, kdo ji znal...”

Moderátorka se na okamžik odmlčela, než opět promluvila do éteru, otřela si slzy.

“Tak těmihle slovy končí celý e-mail. Myslím, že mluví za všechno a už ani není moc potřeba nějaký komentář... Ale abych řekla svůj názor, mám s anorexií taky svoje zkušenosti.Současná společnost a módní trendy k jejímu odstranění příliš nepřispívají. A co vy, jaký máte náor nebo zkušenosti? Ráda bych se k tomuto tématu vrátila ještě příště, takže pište do studia a teď si pustíme něco na odreagování.”

Pustila písničku a ze složky z níž prve vytáhla čtený dopis vyndala ještě fotografii. Byla na ní ona a ještě tři dívky. Otočila ji a přečetla nápis na zadní straně – já, Anetka, Káťa a Pája, Pardubice 2007