Dám ti všechny svoje dny

 " Mamí,“ ozvalo se ráno z dětského pokoje, „ mě bolí v krku,“ zaprosil tenký dětský hlásek. „Kruci kluku,“ pomyslela si Zuzana v duchu, „ty si to umíš taky načasovat, máš jet se školou na výlet a zase budeš nemocný.“
Jako by to neznala. Vždyť za těch deset let života jejich syna se žádná dovolená ani plánovaný výlet neobešly bez toho, aby Filip těsně před odjezdem neonemocněl. Mohla si za ty roky na to už zvyknout, ale pořád ji to přivádělo do šílenství. A v posledních letech ještě víc. Pořád si říkala, že chlapec už trošku odrostl, nemusel by jej složit každý bacil, který letí kolem.  Ale stejně to přišlo, v zimě, v létě, prostě kdykoliv.
Manžel pokaždé zuřil a hrozil, že už žádnou dovolenou s nimi nebude plánovat. Pokaždé se však nějak dohodli. Filip ovšem nikdy nezklamal. Děti mají na tohle zvláštní vlohy.
Tentokrát to naštěstí a nebo k ještě větší smůle, byl školní výlet, na který se Filip těšil jak na boží smilování. Vždyť ještě nikdy nespal nikde přes noc bez rodičů a výlet s kamarády ze třídy, to bude teprv ono. Jenže teď ležel v posteli, tváře mu hořeli a krček jak okroupeček.
„Ach jo,“ povzdychla si Zuzana, „takhle je to pokaždé. Nejdřív horečka, bolení v krku, pár pastilek to spraví a Filip je jako rybička. Jenom zbytečně zameškává školu a já mám o starost víc. A k tomu uklidňovat ještě tatínka. Žádná radost.
A to si dnes naplánovala, že konečně pohne s resty, které na ni každý den vykukovaly. Tu z koše na prádlo, tu z koupelny, tu v pokojíčku u Filipa a o zahradě ani nemluvě, tam byla pracovitá ruka potřeba asi nejvíc. Jako každé jaro, vždycky musela dávat přednost zahradě před domácími pracemi a vůbec to nebylo o tom, že by byla lenošná. Zkrátka nestíhala. Bylo toho na ni dost, každý den padala do postele unavená jako kůň jen proto, aby se ráno zas plná elánu probudila a pokračovala tam, kde večer skončila.
Teď jsou všechny plány v tahu, Filip je nemocný a na zahradě bude za pár dní plevel až po pás.
A Patrik, tedy manžel, bude zase pěkně zuřit, odtušila. Zlobit se nikdy nepřestal, i když se jej snažila na tyhle situace připravovat, vykolejilo ho to vždycky víc, než Filipa. Chápala jeho rozčarování, ale někdy jí připadalo, že to zbytečně přehání. Nakonec se vždycky pohádali a nemluvili spolu celou dobu, dokud se syn neuzdravil. Jako by si ten malý ty nemoci vymýšlel nebo schválně přivolával. Někdy to tak skutečně vypadalo; většinou měla daleko více pochopení, ale jedno jí to nikdy nebylo. Na společné akce se pokaždé těšila a svoje zklamání pokaždé dobře maskovala, aby nepřidávala k rodinné pohodě ještě svou nevoli. Věděla, že na to tady jsou jiní, kteří parádně zahustí atmosféru.
„No jo, co už se dá dělat,“ povzdechla. „Tak nic nejez , nepij ani zuby si nečisti, ať ti paní doktorka může udělat výtěr z krku.“ Obehraná písnička.
Čekárna plná lidí ji začínala dostávat do varu. Kluk seděl jako zařezaný a Zuzaně se hlavou honily myšlenky, jak dožene časový deficit, který získá návštěvou dětské lékařky. A potom ještě vymyslet a připravit nějaké jídlo, hlídání, někdo musí s tím malým aspoň chvilku pobýt a v práci ji bude čekat pěkná pohroma. Ještě v tom kalupu nestihla ani zavolat, že přijde pozdě. Pořád se utěšovala, že to nějak dopadne, ale klubal se z toho prvotřídní malér. No a ještě zavolat do školy, ještě že si na to včas vzpomněla.
Vyšla ven z čekárny. "Dobrý den, paní učitelko, chtěla bych omluvit Filipa, bude asi nemocný, teď jsme u lékaře a určitě zůstane nějaký den doma, ještě dám vědět, jak jsem dopadli."
"Dobře, všechno si dopíše, zavoláme některému spolužákovi, aby nic nezameškal a s výletem se potom dohodneme, podle výsledků. Nashledanou."
Protivná ženská, buď nemá děti, nebo je to stará panna.
Zuzana se přistihla , že začíná zuřit. Vrátila se zpět do čekárny a očima spočetla osazenstvo, které je ještě před nimi. Hrůza.Tekly jí nervy. Aspoň jednou by si to moh´ vyžrat někdo jiný. Pracovní povinnosti ji zneklidňovali a všechno dohromady sečteno...
Zahleděla se z okna. Celý svůj život podřizuju děcku. Nemám čas na nic. Vždycky jsem to tak dělala a ráda bych věděla, jestli to ostatní maminy dělají stejně. Je to pěkně houby model. Začala mít kacířské myšlenky. Když byl Filip nemocný, celé hodiny a dny dokázala sedět u dětské postýlky a předčítat pohádky, vymýšlet si , zpívat, číst básničky. Filip kupodivu vždycky poslouchal, a tak jí to nepřipadalo jako promarněný čas. Říkala si , že v té malé dušičce třeba uvízne špetka dobrého z příběhů, které mu předčítala.
Ale dneska se ty jí její osobní povinnosti draly jaksi do popředí. Ani se nekoukala jestli je Filipovi dobře. Měla pocit, že ten její čas je teď  ztracený a že místo toho, aby dělala něco užitečného, sedí tady na tvrdé židli, aby se za chvíli dověděla, co všechno si může v lékárně přikoupit, aby se chlapci ulevilo. Moje dny, kdo mi je vrátí?
Když přišli na řadu, začala jako kulomet ze sebe chrlit informace, aby to měli co nejdřív za sebou. Viděla se už na cestě do města, myšlenkami byla někde úplně pryč.
V čekárně před chvílí bezohledně kalkulovala dny, které promarnila dětskými hrami, které ji nikdy nebavily. Ještě, že ji babička střídala, aby se mohla nadechnout a existovat. Nikdy ji to nenapadlo, tak proč zrovna dnes?
„Paní Donátová,“ uslyšela lékařku. Zuzana se vracela odkudsi z dálky a návrat do reality byl šokující.
„Váš syn má zřejmě meningokoka, musí ihned do nemocnice, je to velmi vážné,“ vysvětlovala lékařka překvapené Zuzaně. Ta na ni hleděla jako ve snách.
„ Co jste to říkala, že má?“
„ Meningokokovou encefalitidu, už jsem volala záchranku.“
Zuzaně spadla brada. Na tohle nebyla připravená, přece Filipa bolelo jen v krku. Když se teď podívala na syna, uviděla krutou skutečnost. Musel být tak bledý už v čekárně, ale ona si toho nevšimla. Co jsem to za matku? Zamrazilo ji po celém těle.
V sanitě ji k chlapci už ani nepustili. Začal upadat do bezvědomí a lékaři měli plné ruce práce.
„Ještě, že jste maminko byla tak pohotová a přišla včas.“
Pohotová? Blbá, zahleděná, sobecká!
Co jsem to proboha udělala?
Jak jsem jen mohla takhle přemýšlet?
Vždyť jsem ho mohla zabít!
Zuzana seděla na sedadle spolujezdce, nad hlavou jí řičela siréna a těžko říct z čeho se jí nohy klepaly víc, jestli z rychlé jízdy nebo ze skutečnosti,  že tahle zběsilá honička s majákem je kvůli jejímu synovi, který leží v zadu v bezvědomí.
Její nohy  ťukaly o sebe jako bambusové tyčinky ve větru. V autě sice nefoukalo, ale nohy se jí neovladatelně chvěly. Naposledy se jí takhle klepaly těsně před porodem.
Tehdy jej přivedla na svět a dnes by o něj klidně mohla přijít.
To se přece nemůže stát, zasténala.
Nekonečné hodiny čekání na chodbě, jestli se probere a jaké budou výsledky vyšetření, nebraly konce. Nemohla odejít, ačkoliv jí lékaři vysvětlovali, že moudřejší budou dalšího dne. Setrvávala. Jak modrá čekanka u cesty chtěla zakořenit v téhle ohavné budově, kde se její syn narodil a kde možná taky zemře.
Patrik, kterého již z ordinace volala telefonem, seděl vedle ní a v očích měl slzy. Nikdy jej neviděla tak nešťastného. Jeho chování bylo na hony vzdáleno od bouřlivých projevů při každém Filipově zakuckání. Až teď si uvědomila, že to byl jeho obraný reflex, nedokázal se tak snadno a v klidu smířit s jeho onemocněním. Zdaleka to nebyl vztek nad propadeným zájezdem, beztak byl vždycky pojištěný na storno. Byl to maskovací manévr jeho strachu o jejich jediné dítě.
Otevřely se dveře a z pokoje, kde ležel malý Filip, k nim přistoupil lékař.
Můžete se jít na něj podívat. Bohužel je v bezvědomí, ale dostal potřebné léky a budeme vidět, co bude dál. Nepříliš povzbudivé!
Vešla dovnitř. Nevnímala nic kolem sebe jen to bezvládné tělíčko, ležící před ní na bílé nemocniční posteli, obklopené spoustou neznámých přístrojů, které tiše klapaly a ťukaly do rytmu malého srdíčka uvnitř Filipova těla. Vzala jej za ruku. Přisedla si k němu na židli a tu malou heboučkou ručičku si přiložila na uslzenou tvář.
Zlatíčko moje, vrať se , nehnu se od tebe i kdyby mě vyháněli. Jak jsem jen mohla, vždyť víš, že ty jsi jediný na světě, i když se zlobím, tak tobě patří celý můj život.
Prosím tě, vrať se! Dala bych všechno na světě za tvůj jediný pohled, za tvůj úsměv, za tvoje zlobivé žvatlání. Zůstanu tady a počkám si, i kdyby to mělo trvat navěky. Moje dny jsou již sečteny a já už teď vím, že to nejsou moje dny. Od chvíle, kdy ses narodil, byly jen a jen tvoje. Vezmi si je hned, dám ti je všechny, dám ti všechny svoje dny, vyber si je dopředu, ať tvůj život může pokračovat v nich.