Cesta z Dolního Libochova do Spodní Sžírné

Šel jsem onehdá z Dolního Libochova do Spodní Sžírné.
Po cestě mě zastavuje cyklista.
Sesedám mu z kola a ptám se ho na cestu.
Děkuje a mává na rozloučenou, aniž by tušil, že mě poslal na opačnou stranu.
Když jsem došel zpátky do Dolního Libochova, měl jsem radost, jak jednoduše se nechal obelstít.
V hospodě platím čtyři rumy a odcházím bez vypití.
Číšník za mnou vybíhá, ale jsem pomalejší, takže mě předběhne.
Nervózně rozhazuje rukama a běží dál na kopec, kde z politých tácků recykluje strom.
Pohled je to na pohled divný, takže se vracím do stodoly, kde se vypřahám z oprátky.
Žena lamentuje a reklamuje vejce slepicím.
Nalačno opouštím nerodný dům a na zápraží rozplétám dětem pomlázky.
Začíná nepršet, avšak rybník přestává nepřetékat.
„povodéééň!“ volá stará Čuříková a opentluje májku končetinami.
Přijíždějí hasiči a začínají svačit.
Když dojí, teče to všude.
Vybíhá na ně dentista Hnátek s čaganem a řve: „nedělejte nic!“
Hasiči se rozpačití a rychle zapalují druhým stavením za jedno, řka, že lepší je vyhořet.
Do toho ovce, kozy, krávy, babky, splašky, dráty jiskří, bučí, mečí.
Vody až na půdy, hoří. Hrozný!
„Dobře jen“, říkám si jen tak sám pod sebe fousy „že jsem šel do Spodní Sžírné“.