Začátek konce

„Další A+, pane Witwicky,“ usmál se profesor Hutchins, když oslovenému předával písemku z matematiky. Sam mu úsměv vrátil s ironickým nádechem a poděkoval. Matematika mu nikdy nešla, ani teď. Ale v poslední době se nemusel nijak zvlášť snažit, aby na konci školního roku mohl projít s vyznamenáním. Zazvonilo. Třída si jako jeden muž začala sklízet věci a cpát se k východu. Pan Hutchins zmatečně mával rukama a snažil se na sebe ještě alespoň na chvíli upoutat pozornost vyhrožováním další písemkou. Nakonec to vzdal, přirazil si kulaté brejličky na mastný nos a začal se veledůležitě prohrabávat v tunách domácích prací a studovat hieroglyfy žákovských rukopisů na nich. Sam pořád stál u svého místa a v klidu si sklízel knihy do batohu. Skoro celá třída už byla pryč. Poslední ve dveřích stál Trent. Vrhl na Sama nenávistný pohled a pak se společně s ostatními rozptýlil za příležitostmi volného odpoledne pozdního léta. Pořád ještě nedokázal přenést přes srdce, že ho Mikaela opustila zrovna kvůli Samovi, přesto by si na něj ale nic nedovolil. Na tohohle Sama ne.

Samuel James Witwicky prošel během několika měsíců větší proměnou osobnosti, než by se kdy průměrnému puberťákovi podařilo za celý život. Už to nebyl stydlivý outsider, prezentující se cukavými pohyby a nesrozumitelnou mluvou. Byl klidný a vyrovnaný. Prakticky žádá záležitost každodenního života ho nedokázala vyvést z míry. Tak trochu si přisvojoval image noirového drsňáka z hollywoodských detektivek. Něco mezi Humphrey Bogartem a Rickem Deckartem, jak často vtipně podotýkal Miles, vzápětí se vždy pokárajíc, že míchá herce a filmovou postavu.

Dokonce si začal pěstovat i to klasické strniště, ale vždycky, když to zašlo moc daleko, ho Mikaela pokárala a donutila ho se znovu oholit. Dnes nebyla ve škole, v jejich případě na docházku nikdo moc nehleděl. Zavolám jí, rozhodl se.

Vyšel ze třídy a s pohledem upřeným na podlahu se snažil co nejrychleji dostat z budovy. Dnes neměl náladu prohlížet si svoje podobizny všude po stěnách a nechávat se plácat po zádech a oslovovat se „Hrdino“. Už mu to i přestávalo připadat vtipné. Přece ale byl hrdina. Jenom ne tak, jak to viděli ostatní.

Sam nejdřív nechápal, jak bude chtít vláda ututlat něco tak velkého jako záležitost v Nevadě. To ale podcenil hranice fantazie americké armády a sílu sdělovacích prostředků. Z mimozemského útoku na Hooverovu přehradu a následně i nedaleké Mission City se stala havárie armádního letounu a následný únik biochemického nervového plynu. Samozřejmě ani to nebylo oficiální prohlášení. Existovalo hned několik dalších krycích verzí, které si Sam ani nepamatoval. Několik vtipně nedotažených detailů a s Nevadou tolik spojovaná Oblast 51 pak vykonaly své. Srdcervoucí projev prezidenta a přesvědčivé výstupy ministra obrany Kellera situaci nakonec utišily a zmatené hlavy Američanů se časem začaly s podezíravým pohledem opět otáčet k Východu. Tak jako vždy.

Ani několik vrstev krycích verzí však stopy po pravdě úplně nezahladilo. Celá oblast okolo Hooverovy přehrady a Mission City byla nákladně evakuována a tamní obyvatelé přesvědčováni, že všechno co viděli byl jen důsledek halucinogenních účinků onoho plynu. Někdy to ale šlo těžko, zvlášť, když několik lidí vidělo přesně totéž. Rozklepaná videa a rozmazané fotky robotů se pak začaly objevovat ze všech stran jako záznamy o mimozemšťanech po Roswellu. Jedna japonská firma toho rozruchu dokonce využila tak, že začala vydávat sérii hraček měnících se z robotů na autíčka. A mají prý docela úspěch, jmenují se Transmorphers.

Okolo hlavního vchodu se už začali shromažďovat studenti. Sam rychle vyklouzl ven a vyrazil k domovu. Byl krásný slunečný den a on si víc než kdy jindy uvědomil, že svět už nikdy nebude jako dřív.

V Kalifornii nebyl snad nikdo, kdo by Sama a Mikaelu alespoň z doslechu neznal, se zbytkem Ameriky to pak bylo podobně. Dva tamní rodáci hrdinně zabránili rozšíření chemické katastrofy a zachránili životy stovkám nevinných Američanů. Dál už se nikdo neptal. Oba dostali spousty oslavných medailí a Sam nejnovější model Chevrolet Camaro. Hned od začátku si na něj drobní zlodějíčci a pobudové z okolí dělali zálusk. První dva týdny došlo asi ke čtyřem pokusům o vloupání nebo odcizení. Vše pak ale náhle ustalo a na ulicích začaly kolovat zvěsti o nejmodernějším armádním zabezpečení testovaném na Samově autě. To ho vždycky pobavilo.

V kapse mu zavrněl mobil. Nebyly to však klasické vibrace doprovázející příchozí zprávu. Sam se hned vymotal ze svých úvah a s typicky teenagerovským nadšením začal telefon lovit z kapsy. Nevěděl přesně jak to Bumblebee dělá. Asi provádí něco s komunikačními satelity. Každopádně mu ale může posílat zprávy, přestože se ještě nenaučil jakou sílu do toho vložit. Přepětím se už Samovi rozbily tři telefony. Konečně vylovil přístroj tak tak se vzpamatovávající z obrovského impulzu příchozí energie a začal číst zprávu:

SKLÁDKA VILLIGE STREET, 4 HODINY.

Sam se usmál. Na tom samém místě před více než dvěma měsíci viděl Bumblebeeho poprvé v jeho robotím módu. Po přečtení vzkaz obohatil zamilovanými obrázky a zkratkami a přeposlal ho Mikaele. Poté sklouzl pohledem do pravého dolního rohu obrazovky. Bylo 15:40, pěšky se tam dostane přesně na čas. Vrátil telefon zpátky do kapsy a vydal se za svým přítelem.


***


Mikaela vyšla z nákupního střediska a po celých třech hodinách měla konečně pocit, že už má opravdu vše co potřebuje. V každé ruce držela dvě tašky plné oblečení a módních doplňků a přes rameno kabelku přecpanou podobným sortimentem až k prasknutí. Vedle toho její klasický vzhled rušily ještě velké kulaté sluneční brýle a slušivý klobouček naražený do čela a dokonale tak maskující její tvář. Dříve ráda vtipkovala, že kdyby na daného prodavače jen správně zapůsobila, ani by nemusela platit. Dnes už to ale byla vlastně realita. Dnes, když je z ní hrdina.

Nesnášela ten pocit být středem pozornosti. Když byla mladší, nic si nepřála víc než stát se mediální celebritou, dnes už se jí ale takový postoj hnusil. Dnes... Nejen že jí byl protivný všechen ten náhlý zájem a obdiv od lidí, kteří nemohli mít ani nejmenší ponětí o tom, o co ve skutečnosti jde, ale vlastně se ani jako hrdina necítila. To Sam byl hrdina, přestože si to nerad připouštěl. Často mu připomínala, že bez nejmenšího přehánění sám zastavil tu největší hrozbu, které byla tato planeta kdy vystavena. Sam to ale vždycky přešel mlčením. Tím jí tak pokaždé připomenul život, jakého si doopravdy cení, skromný a upřímný. Mikaela dosáhla životního stylu přesně vyhovujícího všem těm povrchním a naivním představám mládí, avšak za tu cenu, že už o něj sama neměla zájem.

To tenhle život měla ráda. Přestože je někdy lepší nemyslet na to, že auto vašeho kluka je vlastně super robot z vesmíru, už si na to začala pomalu zvykat. S Bumblebeem vycházela výtečně, pro Sama i pro ni byl něčím mezi domácím mazlíčkem a nejlepším přítelem s tím společným, že se mu mohli vždy s čímkoliv svěřit a on jim porozuměl. Co se s Bumblebeem skutečně spřátelila, přestala se Mikaela stranit i ostatních Autobotů. Optimus zůstal v Nevadě a za pomoci armády se teď pokouší zřídit obrannou základnu proti další nezvané návštěvě z kosmu. Z okolí asi do padesáti kilometrů od Hooverovy přehrady se stalo izolované prostranství pod záštitou vlády Spojených států, kterým neproklouzne ani myš, což Autobotům dovoluje v klidu operovat.

Jejich stálá mobilizace Mikaelu děsila, stejně jako i zástupce vlády. Megatronovou smrtí podle Optima válka s Decepticony teprve začala a přestože prezident podle všeho trvá na tom, aby Autoboti zůstali na Zemi a udělali z ní maják pro ostatní spojence, k zasvěcení do problému širokou veřejnost se stále nikdo neměl a v nejvyšších kruzích vlády o tom probíhaly vášnivé diskuze.

Přesto se ale Mikaela přikláněla spíše k tomu, aby se vyšlo s pravdou ven. Stávající klid a uzavřenost společnosti se jí vůbec nelíbily a podle ní bylo jen otázkou času, kdy z řad civilistů povstane nějaký druhý Fox Mulder, ukáže prstem na vládu a začne tak totální anarchie ještě před tím, než se naše planeta stane středobodem intergalaktické války dvou znepřátelených mimozemských vojsk. Mikaela by si nikdy nepomyslela, že bude o takových věcech kdy přemýšlet.

Položila tašky na chodník a začala se zuřivě prohrabovat kabelku v naději, že jí zbyly ještě nějaké drobné na taxi. Ze zoufalství nad tím, že ale nakonec bude muset jet autobusem, se od kabelky odvrátila a přejížděním očima po přilehlých ulicích začala plánovat nejrychlejší cestu domů. Náhle však zaslechla povědomé zatroubení. Otočila se a přes silnici spatřila ostře žluté Chevrolet Camaro model 2008 jak zajíždí do postranní uličky. Znovu rychle pobrala nákup a vydala se k němu.

Bumblebeeho neviděla jen něco přes čtyři dny, ale jí to připadalo jako celá věčnost. Při poslední návštěvě Nevady s ním jela i ona se Samem, tentokrát ale radši zůstali doma. I když by se s ostatními Autoboty rádi setkali, víc si přáli chvíli zůstat na jednom místě a alespoň částečně zajet do normálních kolejí bez zuřivých výbuchů a gigantických robotů. Když tedy jel Bumblebee sám, krásně do toho zapadla výmluva s rutinní prohlídkou onoho „speciálního bezpečnostního systému“, jak se to v okolí příjemně rozkřiklo.

Mikaela zašla do slepé uličky, jejíž klasickou scenérii špinavého kontejneru a páry z kanalizace přebíjelo moderní a dokonale čisté vozidlo. Otevřela dveře spolujezdce a nasedla. Za volantem seděl mladý muž s blond vlasy a modrýma očima. Typický vysokoškolský drsňák s proměnlivě neoholenou tváří a hrubými rysy se na ni nepřítomně podíval: „Zdravím tě, Mikaelo.“

Jmenovaná znervózněla a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Poté začala muže úplně ignorovat a obrátila svou pozornost k autorádiu. „Říkala jsem ti, abys přede mnou tu věc nepoužíval, děsí mě to.“

Muž na ni upřel zrak ještě intenzivněji a jeho pohledu tak tentokrát neunikla. Byl stejně bezvýrazný a prázdný jako celá jeho tvář nebo hlas. Chvíli to vypadalo, že promluví, potom se ale hologram rozmazal a nakonec se úplně vytratil.

„Pokud je utajení našeho pobytu na Zemi před lidmi opravdu tak důležité jak tvrdí vaše vláda, chci být důsledný,“ ozvalo se znovu z autorádia.

„Já vím, omlouvám se, jsem jen trochu unavená,“ pronesla Mikaela polohlasem a jakoby pro doplnění si začala masírovat spánky. „A co nového v Nevadě?“ snažila se odčinit svou předchozí nepříjemnost.

„Vlastně nic, co bychom už nevěděli.“ Ozvalo se rádio. „Ratchet jen musel dodělat nějaké testy kvůli těm mým zraněním, jinak pilně spolupracuje s armádními vědci a snaží se základu udělat co nejmodernější. Pomalu se ale připravují na stáhnutí do ústraní, karanténa se bude muset brzy odvolat, hlavně ve městě.“ Mikaela přítomně pokyvovala hlavou, hodila tašky za sedadlo a když Bumblebee vyjížděl z uličky, sedla si na místo řidiče. Radši to než mít vedle sebe ten hologram.

Bumblebee vjel na křižovatku a zatočil doprava, Mikaela se zarazila. „Není ta skládka na druhou stranu?“

„Cože?“ odvětil Bumblebee nezaujatě.

„Za deset minut se tam máš přece sejít se Samem, ne?“

Tentokrát už Bumblebee zareagoval. Nehledě na dopravu stočil volant a prudce zabrzdil. „Co jsi to řekla?“

Mikaela znervózněla. „Psal mi, že se s ním ve čtyři hodiny chceš sejít na skládce ve Villige Street, tam jak...“ nemotorně se naklonila a málem tak přepadla na vedlejší sedadlo. Bumblebee se otočil a zuřivě kličkujíc mezi ostatními auty vyrazil druhým směrem. „Co se děje?“ zopakovala rozrušeně několikrát za sebou.

Bumblebee se řítil frekventovanou silnicí směrem ke skládce jako neřízená střela. „Já jsem se s ním na ničem nedomlouval.“ pronesl nakonec.

Sam došel na domluvené místo. Lopatkami zatlačil na těžký batoh aby se donutil stát rovně. V jasném světle odpoledního slunce vypadala tahle skládka úplně jinak, přesto si ale vybavoval všechno, co tu prožil. Psi doslova utržení ze řetězu, přijíždějící policejní auta a především velký robot vysílající na oblohu světelný uvítací signál pro své bratry... Policejní auta?

Samovi se vzpomínky náhle prolnuly s realitou. Přesto už to ale nebyla ta policejní auta, která ho odvezla na stanici za neurotickým detektivem, na které myslel. Hlavou se mu honilo docela jiné, jedno konkrétní policejní vozidlo. Nevzpomněl si na něj ale jen tak. Stálo přímo před ním.

Černý Saleen S281E, takových v téhle části města moc není. Sam nad ničím nepřemýšlel a rychle se rozběhl na druhou stranu. Vozidlo se však okamžitě rozjelo za ním. Žádné blikačky, žádné sirény. Teď už nemůže být nejmenších pochyb.

Zářivě žluté Chevrolet Camaro se řítilo přes koleje a blížilo se k místu, ze kterého před několika týdny vysílalo zprávu o objevu, který se brzy na to stal ve válce s Decepticony klíčovým. Prokličkovalo mezi několika průmyslovými budovami a hromadami tříděného odpadu a ocitlo se na prázdné asfaltové plošině o velikosti polovičního fotbalového hřiště. A přesně na druhém konci tohoto prostoru právě se silným zakvílením odjíždělo černé policejní auto a nechávalo tak svého pronásledovatele v prachu za sebou. Bumblebee věděl co je to za vozidlo a kdo je v něm nedobrovolně držen, přesto to ale zdaleka nebyl jeho největší problém.

Když začalo žluté Camaro nabírat stále větší rychlost, aby mohlo dohonit Samova únosce, z ničeho nic přibrzdilo a Mikaela se setrvačností praštila nosem o volant. Následoval smyk a když se vozidlo točilo levou stranou vnějším obvodem kružnice, dveře se otevřely a Mikaela z nich vypadla. Tohle nezažila poprvé a tak, přestože to přímo nechápala, moc dobře věděla, co teď bude následovat. Proto při bolestivém dopadu na zem podala fyzikálním zákonům pomocnou ruku a snažila se odkutálet za nedalekou hromadu harampádí.

Bumblebee ještě ani nestihl provést celou transformaci a hned ho ochromil ohromný náraz následovaný vyzdvižením do vzduchu silou gigantických rozměrů. Vzhledem k tomu, že těsně před kolizí svého útočníka rozpoznal, ho to nepřekvapovalo, Mikaela však se zatajeným dechem nemohla uvěřit vlastním očím.

Náhle bezbranného a nicotného Autobota chytil mnohem větší robot a vznesl se s ním k obloze. Její smysly dočista zatemnily ohlušující zvuky letadlových turbín. Nový lovec a jeho kořist se dostali do výšky bezmála třiceti metrů a Bumblebee pak těžce dopadl na jednu z budov. Druhý robot se snesl k němu a chytil ho pod krkem. Mikaela vše nevěřícně sledovala ze své skrýše a snažila se Decepticona nějak identifikovat.

Neznala ho, to už věděla jistě, ale velice jí připomínal Starscreama. Ano, věděla moc dobře jak Starscream vypadá. Byl asi nejčastějším tématem na poradách Autobotů. Byl však jiný. Přestože věřila, že se mění v podobnou stíhačku, jeho barvy určitě nebyly všední. Křiklavě modrých letounů s červenými pruhy po světě totiž asi moc nelítá.

Starscreamův dvojník začal Bumblebeemu něco provádět. A ať už dělal cokoliv, jeho sok se po chvíli přestal bránit a sesul se podél promáčklé střechy. Nebyl ale mrtvý. Nemohl být, nesměl.

Velký robot se pak rozhlédl. Díval se ale do dálky a Mikaela byla dobře schovaná. Pak se začal skládat přesně tak, jak si to představovala. V polovině transformace se však zastavil a dvěma polosloženými končetinami, těžko rozeznat, zda to byly ruce nebo nohy – spíš něco mezi tím, uchopil bezvládného Autobota a odletěl pryč.

Vše utichlo a Mikaele náhle dělaly společnost už jen rozházené a rozsypané nákupní tašky uprostřed betonové plošiny. Chvíli zůstala nehybně přikrčená ve své skrýši. Pak ale vyšla a rozhlédla se. Podívala se na své třesoucí se ruce a uvědomila si, že čas, o kterém Optimus mluvil, právě nadešel.


***


Inspektor Harry Callahan došel až ke složenému střelci, který se teď plně soustředil jen na pušku, která ležela hned vedle něj, stále ale příliš daleko. Všude se sbíhali lidé. Ve vzduchu byl cítit střelný prach a horký den osvěžovala stříkající voda z poraženého hydrantu. „Ne-e...“ zarazil svým koltem Harry chlápka sápajícího se po střelné zbrani. „Vím, na co myslíš,“ pousmál se. „´Vystřelil šestkrát, nebo jen pětkrát?´ Abych řek pravdu, sám se v tom teď docela ztrácím, ale tohle je Magnum čtyřiačtyřicítka, nejsilnější bouchačka na světě a klidně by ti utrhla hlavu,... takže by sis měl položit jednu otázku:“

„Hele, kolikrát už jsi to vlastně viděl?“

„Tiše!“

Ironhidův hlas hrůzně zaburácel celou kabinou a major William Lennox raději poslechl zmlkl. Jeho pozornost se tak opět vrátila ke Clintu Eastwoodovi na velkém plátně letního kina.

„´Mám štěstí?´ ... Tak máš, grázle?“

„Celý film třiadvacetkrát, často jsem si ale pouštěl některé pasáže.“ zazněla nakonec odpověď, když jedna z nejklasičtějších hlášek americké popkultury 70. let dozněla.

„Copak vy Super roboti nepoberete všechno na poprvé?“ pousmál se Lennox a přihnul si z poloprázdné plechovky od piva.

„A ty jsi se snad na nějaký film nikdy nepodíval vícekrát?“ ozvalo se z elektronické krabičky připomínající autorádio stejně ironickým tónem. Lennox to nekomentoval. Protáhl si nohy a pak je znovu položil na palubní desku černého GMC Topkick. Drsný Harry právě s úsměvem naprázdno zmáčkl kohoutek na strachy podělaného kriminálníka.

„Jak jsi na tohle vůbec narazil?“

„Při studii vašeho internetu. Tohle byl první film co jsem zhlédl a od té doby jsem vaší kinematografií silně fascinován... především akčními filmy.“

Lennox se při té představě znovu uchechtl, „Tak to jsi určitě viděl Smrtonosnou past, ne?“

„Nic mi to neříká...“ chvíli bylo ticho a Lennox se tak znovu zaměřil na dění na plátně, za chvíli však uslyšel lehké zachrastění z hlubin kabiny. „Staženo... přehrávám...“

„Moment,“ Lennox vrátil nohy opět do normální polohy a při té příležitosti do auta lehce kopnul. „To si to chceš pouštět teď?“

„Soubor o velikosti klasického filmového záznamu jsem schopen zpracovat během šestašedesáti vteřin, takže ano.“

Lennox se opět zdržel komentáře, dopil plechovku a pak ji odhodil na sedadlo spolujezdce, kde už se válely další tři. Chtěl si zase opřít nohy, ale pak se z komunikátoru znovu ozval Ironhidův hlas:

„Moment, něco se děje... příchozí zpráva.... To je Ratchet, dám to do reproduktoru.“

Zaznělo zapráskání a pak se postupně zesílil šum navázaného spojení. Major Lennox i Ironhide bedlivě poslouchali. „Ironhide,“ ozvalo se, „máme tu problém. Bumblebeeho lokační senzor byl deaktivován.“

„Cože?“ naklonil se Lennox k reproduktoru. Snažil se ve tváři svého společníka najít nějaké porozumění nebo vysvětlení, sedadlo vedle něj však bylo prázdné.

„Jak je to možné?“ připojil se Ironhide.

„To nevíme, ale musíš to prověřit.“ odpověděl Ratchet. „Jsi nejblíž Samovu bydlišti a my tam jet nemůžeme.“ odmlčel se... „Prime nařídil pohotovost, má totiž podezření, že to selhání systémů před pár dny byla úmyslná snaha o zamaskování nějakého vstupu do atmosféry.“

„Já to věděl!“ zaburácel Ironhide. „Začal jsem tu cítit Decepticony.“

„My s Optimem se o to postaráme, ty ale musíš co nejdříve vyrazit, aby ses na místo dostal ještě dnes.“

„Hned jedu.“ Motor nastartoval.

„Výborně, tak hodně štěstí a informuj nás. Ratchet končí.“

Černý GMC Topkick vyjel z řady zaparkovaných vozů a sklidil tak pár nadávek od diváků, jimž velký tereňák zacláněl ve výhledu. Lennox jen seděl a přemýšlel. Pohodový večer během vteřiny propadl do atmosféry napětí a nejistoty.

Ironhide vyjel z parkoviště a najížděl na silnici. U velké cedule s křiklavým nápisem „Filmové léto s Clintem Eastwoodem“ ale zastavil a otevřel dveře.

„Co to děláš?“ zeptal se Lennox.

„Tohle by mohlo být mnohem nebezpečnější, než to vypadá a ty teď máš potomka, tvým prioritním cílem je tak logicky zachování rodu.“ V jeho mechanickém hlase nebyl žádný náznak možného kompromisu. Lennox pochopil, že Ironhide má pravdu a navíc, po tolika pivech by mu stejně asi nebyl k ničemu. Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Otevřeným okýnkem se ještě chvíli díval na palubní desku.

„Kontaktuj ale svou jednotku.“ pokračoval Ironhide. „Pokud je to opravdu tak zlé, jak myslím, budeme potřebovat každou pomoc.“ Automobil se rozjel a okýnko se pomalu začalo zavírat. Těsně před úplným odříznutím interiéru vozidla od okolního světa se však dala rozeznat poslední věta: „Po cestě se podívám na ten film!“

Major William Lennox stál na prašné cestě a sledoval černé auto mizící za horizontem. Otočil se k domovu, ale pak náhle ztuhnul. Sevřel se mu žaludek a na zádech ho zamrazil studený pot. Z ničeho nic ho přepadl pronikavý a nesmazatelný pocit, že tohle je začátek konce.


Pokračování příště...