toaleta

Čisťoučké ticho na dámských záchodcích ve druhém patře bylo už od rozednění ukolébáváno do lenosti pomalým světlem, prosakujícím přes mléčné sklo v okně. Elegantní kovová těla vodovodních kohoutků mlčky trčela do prostoru jako pravěké nestvůry, zatuhlé uprostřed křečovitého výkřiku a za ta léta nehybnosti postupně zerodované na pouhý náznak bývalého tvaru. Nevinný okrouhlý porcelán pomalu rozkvétal, jak už to tak na jaře chodí.

Z ničeho nic byla ospalá ranní harmonie narušena prudkým rozražením dveří, až se porcelán polekaně ohlédl. Mléčné sklo bolestně zaúpělo, rozkmitáno rychlými kroky dvou osob, mířících ke dveřím kabinek.

Prásk. Cvak.

Vrrrrz klap. Cvak.

Energicky zachrčel zip a tkanina kalhot smyslně polaskala
kůži stehen.
Jásavě žlutý proud rozrazil hladinu jako kýl lodi, chystající
se na objevitelskou plavbu.
„Nemáš tam náhodou papír? Tady došel.“

„Mam. Hodim ti ho vrchem.“
Bezcitné škubnutí. Jeden z těch tragických zvuků, které
nutí posluchače vytřeštit oči a zakrýt si ústa.

„Dík.“
Praktický pohyb vycentrovaný na střed a zcela ignorující
svůj ohromný potenciál.
O chvilku později už kalhoty opět pevně a majetnicky
objímaly štíhlé boky.
Voda se prohnala mísou jako letní průtrž mračen a
nablýskala porcelán do jeho původní nevinnosti.
Cvak. Vrrz.
„Mam na tebe počkat?“

„Nevim. Mam strach.“

„Z čeho, prosim tě?“

„Poslední dobou mam pocit, jako kdyby se hranice
mýho těla a mý duše začaly rozcházet.“

„Cože?“

„No jako kdyby sis oblíkla moc volnou a plandavou
sukni. Když deš a nedržíš si jí v pase, padá ti dolu a
vláčíš jí za sebou po zemi. Podobnej pocit to je. Musim
se na tu duši pořád soustředit, jinak ze mně slejzá a
táhne se za mnou. A když prší, nasákává vodu a těžkne.
Pak je ještě složitější udržet jí u těla. Hrozně se bojim,
co by se stalo, kdybych jí jednou neudržela.“

„Seš blázen. Tak už poď.“

„Dobře.“
Spláchnutí se zatočilo jako zdrobnělý maelström a zmizelo
kdesi ve spletitých  útrobách historické fakultní budovy.

„Tak deš teda?“

„Hej!“

„Slyšíš...?!“