Portrét

monolog šestileté sestry,dcery a samorostky ergo; také si vzpomínáte na všechny ty stavebnice Seva, Cheva, Lego...?

Pojď sem kostko… Až mi bude deset, pořídím si dvojčátka jako Iva. Už je umím přebalit, pochovat, rozesmát. Posledně ses tu válela dvakrát. A několik podobných jsem si ulila pod koberec. Dnes kromě chumlů smetí ani památky. Na jednu jsem narazila za skříní, ale co ty ostatní… Z čeho postavím poschodí? Tu chybějící snědl nejspíš jeden z mých nevlastních bratrů. Nebo se podělili? Čím více zoubků, tím méně stavebnice. Sama bych svého sourozence nikdy nesnědla… I když jsem tuhle za potopeného plyšového medvěda kousla bratra do ruky. I když mám hlad. Modřiny. A své oblíbené putovní tepláky. Maminka mi jiné odmítla nabalit, protože se jí prý vše vrací děravé, potrhané, nevypratelné. Přestože se Ivana ušklíbá a demonstrativně obléká dvojčátka do strakatých kabátků, kterých jim ušila mraky. Mně jednou spíchla bolerko pro Valinu. Putovního plyšáka s korálkovýma očkama. "Až ti bude deset, pustím tě za tatínkem, kdykoliv se ti zachce." "I za Ivou?" Sama chodí v podprsence, co chvíli ji rozepíná a bere mi brášky. Jednoho po druhém. Někdy oba. V deseti je budu moct kojit. Většinou se jim pak ke mně nechce zpátky. Vřískají, kopou, kroutí se. V pěstičce kostku a bum, další modřina. Mám je na hraní. Když se mi nedostává stavebnice. Od tatínka k Vánocům. Tuhle jsem spadla z nejspodnější větve, co nám roste před panelákem, tento šrám vznikl, když se bratr chránil před všemi mlíčňáky, které mi ještě zbyly. Tu jsem dostala pohlavek. Nemohu prozradit od koho. "To je strašné, zase díra… Podívej na ten krásný šicí stroj. Kdybys byla moje..." Maminka nemá ráda Ivanu, Ivana maminku, tatínka jsem už dlouho neviděla. Vysoudil si naše návštěvy, abychom revidovali kostky a… Hlavně, že se nic nestalo tomu stolku, o který jsem si vyrobila podlitinu další. "Nesahej na tu stavebnici, není tvoje! (Kdy budete večeřet vy? Já chystám pro Ondru, Ivoška a Alíka)" Mrknu na krabici (už rok umím číst) a směje se na mne cedulka Ondra. Na co bude mému nejstaršímu skorobráchovi Cheva, když musí tu štupovat fusekle, tu žehlit nebo hojdat s kočárkem! Mlíčka se od něj drobečci bohužel nedočkají. "Ivana se jmenuje, je to…." /konec věty můj šestiletý rozum bohužel nezpracoval. Ač jsem už tehdy tušila, co maminka chtěla říci./ Tatínek se ještě nevrátil. Iva cosi míchá v hrnci, tváří se kysele… Dala bych si kostku cukru. Neboj, kostko. Pokusím se za košem, v ostatních krabicích, v posteli a pod postelí objevit několik dalších a ty se staneš součástí benzinové pumpy. "Tatínku, kde máš miminka?" "Terezko, nemluv na mě. Není sudý víkend, jsi maminčina. Já mám Ivu." Táta se trefil. Nikde jinde se k Chevě nedostanu. Nepočítám-li několik zbytečných součástek, které jsem propašovala domů. Nu co. Alík s Ivčou mi zabavili, pochroumali, schovali tolik hraček, včetně hruštičky od babičky. A Iva zvyšovala hlas, že si beru, co mi nepatří. Krmí svá dítka jablky a nám ať prý uvaří tatínek. Její tatínek. Musím tedy stavět a stavět… Ještě čerpadla. A strom u záchodků. I když mi kručí v bříšku. Ne, kostko, já tě nesnědla. Batole tě asi někam zabatolilo. Ale které! Vůbec si nejsou podobni. Rádi se mazlí. V neděli se procházím po městě s kočárkem a hrdě je ukazuji světu. Kus za mnou ostražitě Iva. Vleče mého mladšího bratra, sladkým hlasem ho oblbuje pohádkami a on výská. Ondra loupe brambory, tatínek uklízí hračky a rozžužlaná chrastítka. Snažím se nepotkat maminku. Byla by smutná. Nebo bych se zapomněla vrátit a šla domů? Jeden z nich mi nemotorně vlezl do klína. A oslintal tepláky. Asi ne hlady. Iva bude nadávat, až ten flek spatří. A nevypere ho. Takže si ho všimne i maminka. A mně bude vše jedno. Hlavně, když budou mít autíčka kde načerpat. Alešku, stavebnici nesmíš papat! Ale z čeho postavím komín? Jako bych slyšela: "Ty mrcho, málem se udávil," A co onen kus třechy, který chtěl spolykat! "Tak nevychované, zanedbané a…." … "Jmenuji se Iva. Jsi má holčička. Vlastně skoro. Patříš tatínkovi, tedy i mně. I tatínek je můj. Ale večeři ode mne čekat nemůžete. V budoucnu ti navyprávím spoustu nesmyslných pohádek, poradím tatínkovi, aby koupil Chevu, kterou pak odečteme z alimentů, pořídím ti spoustu nových bratříčků… Musíš být na tatínka hodná. Tolik tě potřebuje. Musíš za ním hodně chodit. Musíš a musíš. Musíš..."

---