Kde máš zubní pastu?

Zkus si představit, že nám chybí kus nebe, kam bychom mohli uniknout. "Bábo, dnes půjdu nakoupit já." Zkus a zjistíš, jak je to jednoduché. Masopust? Do setmění ve větru, na kolečkových bruslích. Naučila jsem se sjíždět rampu za samoškou. Z holek ve třídě jediná. Dvakrát týdně otráveně přehrávám stupnice. Jakmile pod oknem zavržou kolečka, vykloním se a závidím. Zkus si představit, že není pekla, do něhož bychom se mohli propadnout, nad hlavami se rozlévá prosté nebe… Poprvé jsem musela o Velikonocích do kostela. Dětsky jsem se nudila, postrádala program, který bych mohla číst, skládat a mačkat. "Ne, dědku, jsi stará skleróza. Půlku věcí zapomeneš…" "Ale bábo…" "Ne, dědku." "Prosím, slibuji, že…" Musel mi vtip zopakovat třikrát, než jsem bezelstně zabublala smíchy. A tleskala, kukadla rozzářená jak figurky na vánočním stromku. Poprvé mne na Jesus Christ vzali v sedmi letech. Unikaly mi souvislosti. Hlavní roli ztvárnil bratranec a já obdivovala, jak mu bílá rouška sluší. Po Could we start again please? mne strýc vylovil ze sedačky. Chytl za ruku a dovedl na podium. Odkudsi vytáhl květinu a mne postrčil před Ježíše. A držel nade mnou ochranné křídlo. Zkus si představit, že všichni žijí pro tento okamžik. "Dobře, dědku. Dvě věci, pamatuj, dvě věci. Chleba a máslo. Dvě věci…" Předháněl se sám se sebou, aby nadchl. Napekl a pyšně mne zahrnoval dobrotami. Masopust? Luba mi včera půjčil kolo. Ještě nikdy jsem na horákovi neseděla. Natož se štanglí. Chvilu mi trvalo, než si pedály zvykly na in-liny. Ale z kopce se jelo parádně. Na jeden nádech. Zkus si představit, není to tak složité, že není proč ničit, ani proč umírat… Poprvé jsem zažila otravu alkoholu ve čtrnácti. Bylo již po masopustu. Květen se bujaře dral o slovo. V travnatém pažitě se motala hlava. Zem se do mne propadala, slunce hřálo, jako kdyby neměl přijít žádný další máj. Zválený jetel opojně voněl. Nebo kapky vody, které jsme po sobě v otupení cákali. Jak se tvářilo slunce, si bohužel nepamatuji. Snad, že tráva se vyhoupla na oblohu, voda oživla a já utíkala proti své ose. První a poslední otrava alkoholem. První krůček ke strachu před oživlými čtyřlístky a rozesmátě prázdnými láhvemi. Střepy, jež mne, jež nás připravily o tolik nezapomenutelných chvil. "Ano, bábo." Vyváděl taškařice. Já mu kostrbatě vybrnkala etudu z Klavírní školičky. Usadila se v první řadě loutkového divadla. A po celé představení nadšeně očekávala, kdy se objeví na podiu. Můžeš říci, že jsem snílek, ale snad ne jediná na světě. Jak takové kolo brzdí? Jak? Luba cosi řve, ale vítr jeho slova dusí. Padám. Jediná možnost, jak zastavit a neskončit v silnici. Bruslím se nic nestalo. Nejsem zvyklá na ruční brzdu. Kolu také ne. Po nekonečně dlouhé době (podávaje zubní kartáček): "Neříkala jsem to? Vše zapomeneš! DVĚ VĚCI… KDE máš zubní pastu?!" Naslouchal mému vyprávění o ničem. Obdivně chválil. A hýřil vtipy. Nedokáži na pohřbech plakat. Byť mi nevysvětlitelná prázdnota svírá hrudník sebevíc. Věřím, že jednoho dne se ke mně přidáš a budeme sdílet jediný, společný svět… Rozbitá kolena. Obě. Bolí. Snad je propašuji domů. Než se vzpamatuji, opět brázdím chodník. Masopust? Slunečné dny mezi paneláky. Betonové prázdniny. Svěží jarní vzduch v ostříhaných vlasech. Modla, kterou jsem odmítala komukoliv dát. A zurčivě se smála. Kde máš zubní pastu? Nejsem s to plakat, že na jednom z věnců je i mé jméno, že za věnci, v dřevěné schránce mizí kus mne. Nepotřebuji polykat, dýchat, vidět černé stíny. Můžeš říci, že jsem snílek, ale snad ne jediná na světě.

---