Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBard
24. 03. 2008
2
3
715
Autor
Angalo
Bard
Prolog
Grindolf si od jižních krajů sliboval hodně. O své cestě přemýšlel už dlouho. Jeho věhlas slábnul, lidé si ho vážili čím dál měně a po té ostudě v Gandamoru se z nadějeplné myšlenky o změně působiště stala nutnost. Nikdy už by nebyl nikam pozván a pracovat rukama by ho nechali akorát tak čistit tržiště od rybí krve. A i kdyby to skusil třeba na pouti, po prvním akordu by skončil z vajíčkem na hlavě, ne-li z něčím ještě horším. Tolik oním Gandamorským incidentem utrpěla jeho kdysi tak slavná pověst. Zato na jihu, tam ho nikdo nezná. Umění tam porvozují jenom velcí mistři, kteří berou osm zlatek za písničku, takže si je jen tak někdo nemůže dovolit. Zato takový šumař jako Grindolf určitě bude na roztrhání. Veliký úspěch také přislibuje jižanský způsob života.
A tak si trubadůr ze zálohy, kterou dostal v Gandamoru nakoupil nějaké to jídlo na cestu, hlavně pak tvrdý ovčí sýr, pšeničný chléb, i na kousek uzeného se zmohl ale hlavně štědrou zásobu vína. Nakrémoval si boty, hodi přez rameno brašnu se zásobami a svým skromným majetkem. Na záda pak majetek nejcennější, který byl společně s jeho hlasem jediným způsobem obživy, loutnu z perfektně znějícího javorového dřeva, čistou práci lesních elfů. Ano, hrát a zpívat. To bylo jediné, co dokázal a čím si vydělával na trzích, na poutích a po hospodách. Někdy byl i pozván na slavnosti vyšších vrsev, z nihš na té poslední v Gandamoru pohřbil svojí budoucnost na severu. Jeho hlas a loutna...loutna kterou mu dal kdysi jeho otec a tím určil, ktrým směrem se bude ubírat jeho život. Kdo ví, jestli by jeho otec byl nyní pyšný na svého syna, že zbaběle prchá z míst, kde on sám vždy pomáhal a chránil elfy před dravostí a rasovou nesnášenlivostí lidí. Byla to hlavně jeho zásluha, že elfové nebyli vyhlazeni, ale byla jim dána možnost žít vedle nás. Takové a ještě další myšlenky se honili hlavou Grindolfovi, když opouštěl svúj rodný kraj.
Ještě než se vydal na dlouhou cestu hlubokými lesy, odďělujícími dva různé světy, zašel se rozloučit se Zaltónem. Zaltón byl kentaur, který s ním nespočetkrát hrával na housle dueta pod širým nebem za svitu měsíce. Byl to vlastně jediný přítel, který mu v tomto kraji zbyl. Kentaur mu též vysvětlil, jak se má orientovat podle hvězd, aby došel do svého cíle. Sám totiž příšel z jihu neboť zde pro tvory jako je on není místo. Zaltón ho ještě kousek doprovodil a pak se rozloučili. Grindolf se ještě naposledy podíval na svůj rodný kraj, který dost možná už nikdy nespatří. A pak se vydal na dalekou cestu, cestu k jihu, který ho volal a vítal s otevřenou náručí.
Kapitola první: Nadějeplná melodie
Když se blížil konec jeho pouti, pocítil to. Vítr se míli od míle uklidňoval, dny byly stále teplejší, břízy a duby vystřídaly borovice. Cítil to. nejjižnější vesnice nemůže byt daleko. Možná že už dneska jim v hospodě předvede, co umí.Cesta byla klikatá a svažovala se. To bylo dobře znamení. Znamení, že již schází z hor dolů, kde se rozkládá dosud nepoznaná jižanská civilizace. Borovice v žáru slunce vydávali krásnou vůní čerstvé smoly. A tu u cesty studánka. Grindolf se zastavil a podíval na slunce. „Akorát čas na oběd“ pomyslel si a usedl vedle studánky. Z brašny vytáhl poslední kousek sýra a patku ztvrdlého chleba. Víno už všechno vypil. „už abych tam byl“ zauvažoval „nemůžu se dočkat, až zakousnu něčeho pořádnýho. Co tady asi budou mít? A jestli mi bude jižanská kuchyně chutnat? No i když, po týhle dietě si smlsnu na všem“ Zalovil ještě z vaku a vytáhl pomačkaný a oprýskaný plechový hrneček a napustil si trochu vody ze studánky. Skromně poobědval a vzal do ruky loutnu. Pohladil hmatník, hrábl do strun a začal vyluzovat libou melodii, kterou během své cesty složil. Usoudil, že bude lepší upustit od starých severských rytmů a složit něco úplně jiného. Jižanský styl sice neznal, ale o něco se pokusil, snad to bude mít úspěch. Cvili tak brnkal a pak přidal svůj hlas. Zpíval o tom, jak se dal na cestu a co ho na cestě potkalo. Píseň byla pravdivá jen z velmi malé části, jak to mívají trubadúři ve zvyku. Když není nic zajímavého, o čem by zpívali, ozvláštní si i tu nejfádnější událost. Chvíli si tak nacvičoval svůj první Jižanský „koncert“ když v tom se ho zmocnil pocit, že nehraje sám. Matně slyšel i jiný nástroj. Flétna. Grindolf rázem přestal hrát a nástroj položil vedle sebe do jehličí. Zaposlouchal se. Opravdu, ze shora z lesů zněla flétna. Matně. Trubadůr si ani nebyl jist, jestli to nezní jenom v jeho hlavě, častokrát se mu to stávalo. Rozhodl se, jít za tím zvukem. Kdyby byl na severu, bál by se, že ho láká syréna, aby ho mohla roztrhat na kousky, ale tady, tady už takoví tvorové nežijí. Přestože by potřeboval odpočinek, nohy ho bolely, ale touha odhalit zdroj té nádherné melodie byla silnější. Šel tedy napříč lesem, po kamenech, po skalách a melodie sílila. Už si byl jist, že to je skutečné. Za nedlouho byl skoro na vrcholku kopce. Před ním se tyčilo neveské skalisko a melodie vycházela jakoby z něho. „Nahoře musí být nějaká plošina a tam je to něco, co tu hraje na flétnu“ Pomyslel si, oběma rukama se chytil skály a přitáhl své tělo. Nohama se zapřel též o skálu a vysunul se na horu. To co uviděl, když nahlédnul přes okraj mu vyrazilo dech. Na nevelké plošině seděla...dívka? Ne na obyčejného člověka bylo toto stvoření moc krásné. Grindolf už se setkal s vílou, ale severské víly byly úpně jiné. Také byly krásné, ale podobaly se spíše čarodějkám. Měly černé vlasy, výrazné, až přehnané tvary, velká prsa, široké boky a uhrančivý pohled. byla to kouzelná stvoření, takže se jim čarodějky snažily podobat. Problém byl v tom, že s čarodějkou se obyčejný člověk sekal spíš, s čarodějkou než s vílou. Proto se říkalo, že víly vypadají jako čarodějky, i když ve skutečnosti tomu bylo naopak. Zato tato byla úplně jiná. všechny tvary...tak akorát, její rusé vlasy jí sahaly až po pás, byla oděna ve volných bílých šatech, nejspíš z hedvábí, protože jemně prosvítaly. Grindolf nebyl schopen slova. její pleť byla světlá, ale ne zase bledá. její tváře lehce do růžova. Dlouhé štíhlé nohy měla skrčené před sebou a mezi koleny svírala zvláštní dlouhou píšťalu, na kterou vyluzovala dlouhé táhlé tóny oné okouzlující hudby. Její prsty hbitě běhaly po nástroji. Grindolf musel vyšplhat nahoru, neboť jeho prsty začínaly ztrácet schopnost držet se skály. Když byl nahoře, nemohl se vzpřímit. Něco ho nutilo klečet. Klečet před tímto překrásným stvořením. Víla dohrála a ukázala oči. byly světle modré a nádherné. Upřela je na Trubadúra a usmála se. „Buď vítán umělče“ pronesla hlasem, který byl snad ještě libější než zvuk píšťaly. Grindolf jen naprázdno polkl.
"Přede mnou nemusíš klečet, stačí když si vedle mě sedneš“ Pronesla stále tak okouzlujícím hlasem. Umělec poslechl. Konečně se mu podařilo ze sebe něco dostat. „Ty...Víla?“
Usmála se úsměvem, který nemohl patřit nikomu jinému než víle a přikývla. „Asi je to pro tebe nezvyk, tam u vás se od nás hodně liší...“
Grindolf zjišťoval, že bezprostřední blízkost a kontakt s vílou ho uklidňuje, takže už mohl zase plynně mluvit. „No, popravdě mě překvapuje, že v těchto končinách vůbec nějaké víly žijí“
Po těch slovech tvář krásky zesmutněla, ale neztratila na kráse. „Co nám taky zbývá? Naše odlišnost a vyjímečnost nám nedovolí následovat Zaltóna a ostatní. Byla by to jistá zkáza. Takže musíme zůstat a čekat, dokud nevymřeme...“
"Ty znáš Zaltóna? A jak víš, že ho znám já?“ Do víliny tváře se po těch slovech zase vrátil jas „Vím to“ pravila „Vím to, protože tys naše naděje...“
Grindolf nakrčil čelo „Naděje?“
"Naděje...musím sledovat osud člověka, který nás může zachránit. Člověka, který může vrátit rovnováhu. Rovnováhu mezi severem a jihem, mezi lidmi zvířaty a jinými tvory, rovnováhu mezi přirozeným a nadpřirozeným, mezi racionálním a iracionálním“
Trubadůr začal opět ztrácet klid, připadal si jako ve snu „To jako...já?“ Vykoktal ze sebe.
"Ve spojení s dalšími lidmi.“ Odpověděla víla.
"To..jako s kým?“
Víla natáhla ruku, dotkla se elfské loutny a pohladila pás tří run vyrytých do dřeva.
„Musíš najít člověka, který tě opatřil tímto znamením“ Z jejích prstů šla jakási podivná záře, kterou jakoby přenesla na runy, a ty začaly svítit červene. Záře ze rozlévala po celém nástroji. Grindolf se jí bál, když už se dostala skoro k jeho rukám, loutnu odhodil. Dopadla s dinivým zvukem na zem. Zvuk Grindolfa probudil. Seděl na kameni u studánky, ve které šuměla voda. loutna ležela před ním a struny se ještě chvěly. “To byl ale divnej sen, oklepal se a zvedl drahocenný nástroj ze země. Opět na něj položil své ruce a začal hrát. A hrál...byla to melodie z toho snu. Melodie kterou hrála víla na píšťalu. Jeho prsty jakoby se samy hýbaly hrály, jako kdyby to píseň znal už celá léta. V tom se zarazil. Jeho pohled ulpěl na třech runových znacích na jeho loutně. „Mluvila o člověku co je tam vyryl“pomyslel si a začal vzpomínat.
Bylo to asi v polovině jeho cesty. Došel tehdy na rozcestí a nevěděl jak dál. A tam, na pařezu seděl zvláštní člověk. Celé jeho tělo bylo zahaleno v černém plášti, měl ostré rysy v obličeji a jeho rovné černé vlasy mu sahaly asi po bradu. Byl to první člověk po dlouhé době, co Grindolf viděl a tak se s ním dal do řeči.
„Kam míříš?“ započal rozhovor.
Muž zvedl hlavu a upřel na něj svůj pronikavý zrak. „Ptáš se mne, protože to má pro tebe takovou důležitost? Zdá se mi, že tvá otázka pramení jen ze zvědavosti“
Grindolf se podivil nad zvláštním stylem jeho řeči. „Ale né, je tak si chci popovídat. I když, zajímalo by mně, co člověk jako vy může hledat v takovim lese daleko od lidí“
Muž obdařil Grindolfa jakýmsi poloúsměvem „Co hledám? Sounáležitost“
Trubadůr zneklidněl ještě víc. „Tady? No popravdě vám ale vůbec nerozumim“
"Sounáležitost“Pokračoval muž „Sounáležitost se vším.To je to, co potřebuje snad každý člověk, jenom o tom neví. Bít se vším za jedno. Být jako tady tento strom“ ukázal na opodál rostoucí ztepilý dub „Jeho kořeny jdou hluboko do země, kde se proplétají s kořeny ostatních stromů, keřů a všeho, co v tomto lese roste. Tím má každý strom a každá rostlina jistou sounaležitost s ostatními, cely tento velký les je tam dole pod zemí propojen.“ Muž vstal a popošel ke Grindolfovi, který před ním ucouvl. „Neboj se“ předvedl opět onen prazvláštní poloúsměv „Neboj se a rozevři ruce, takhle jako kněží když se modlí k bohu. Tak a teď jdi k tomu stromu“
Jeho hlas měl zvláštní moc a Grindolf dělal všechno, co mu říkal. když se jeho roce už téměř dotýkaly stromu muž opět pronesl: „cítíš tu silu, tu energii v něm? Dotkni se ho, a opři se o kmen, vnímáš to? Tvé nohy se mění taky v takové kořeny a zarývají se do země. No tak, povol uzdu představivosti a uvolni se. Cítíš, jak se tam pod zemí mísí s ostatními kořeny? Teď jsi součástí lesa. chvíli si ten pocit užívej.“
Grindolf cítil energii, která jím prochází, a nabyl pocitu, že sám je součást lesa. Cítil onu sounáležitost.
"Vidíš? Tohle je sounáležitost. Člověk by se měl snažit být za jedno se vším. Být aktivní člen, prvek. Bohužel, někomu se to nedaří ani ve společenské sféře.“ Upřel svůj zrak na Grindolfa. Grindolf měl pocit, že se co nevidět propálí skrz něj.
"Ano, mluvím o tobě“ Pokračoval „Ve společenské sféře se ti podařilo získat jistou sounáležitost, ale nedokázal sis ji udržet, neboť ti stoupla do hlavy. A tím se dostáváme k rovnováze. Musíš svou náležitost udržet v rovnováze, protože bez ní se vše dříve či později rozsype a nezbyde nic. Kéž se ti podaří využít novou šanci, která ti byla dána...“
"Jak...jak tohle...vš všechno?“ Vykoktal ze sebe Grindolf.
"Chceš abych ti pomohl?“pokračoval dále.
"No...sice z toho, co mi tu říkáš zrovna chytrej nejsem, ale když mi to nabízíte...“
„Ještě jsem se ti nepředstavil Grindolfe“ přicházel k němu s nataženou rukou „mé jméno není důležité, důležité je to, co dělám. Poskytuji lidem zázračnou moc symbolů. Znám všechny existující symboly, které mají nějakou moc. A ty poskytuji lidem. Tyto symboly je pak můžou chránit, léčit nebo dávat nějakou moc. Myslím, že zrovna ty něco takového ptřebuješ, aby si uspěl v novém světě.“
"A... kolik mě to bude stát?“ Bylo to to jediné,co ze sebe dokázal dostat.
Muž se srdečně rozesmál „máš pravdu, normálně své služby poskytuji za peníze, stejně jako ty hraješ a zpíváš za peníze, protože je to taky to jediné co umím Tebe to nebude stát nic, protože tvůj úspěch je i v mém zájmu“
"cože, v tvym zájmu?“
"Snad to časem poznáš. Ale teď. Tvým nástrojem k úspěch je loutna. Proto asi bude příhodné, když své symboly vypálím do loutny“
"Ty chceš něco vypalovovat do mé loutny?“
"Neboj nepoškodí se“ lusknul a na pařezu se roztančil malý modrý plamínek. „Zde se hodí runy. Tak mi sem polož svůj nástroj“ Vyzval Grindolga a vytáhl dlouhou úzkou jehlu, kterou rozpálil nad plamínkem doruda. Když byla už skoro bílá ,přiložil ji na vrchná desku loutky a ryl:
Berkana-Bříza-Symbolizuje znovuzrození, nový začátek, nové naděje, obnova sil, minulost jest minulostí, z chyb jsme se poučili a není třeba se k ním vracet
Manaz-Člověk-Dává jasnou cestu životem, znamená rozvoj života, paměti, vyřešení okolností a události
Uruz-Síla, Moc-Zdatnost a rychlost, dodává vědění, moudrost a úspěch
Kapitola druhá: Poslání volá
"Každej dělá, co nejlíp umí“ vykřikoval hospodský na celý stůl „Ty kováři“ otočil se na mohutného svalnatého muže v čele stolu „Mlátíš do železa. Kováš nám koně. Kvůli tobě nechoděj našk kobyly bosý. Nebo tadyhle truhlář. Myslíte, že bych tu měl takovýhle dobrý stoly kdybsme neměli truhláře? A ty řezníku, díky tvejm sviním tady celá vesnice nikdy nebude mít nouzi vo maso.“ Hospodský se odmlčel „Ale prosim vás pěkně, co je to za řemeslo rejt a čmárat nějaký klikiháky. Nějaký tyhlety symbóly. Komu tim pomáhá? Takovej člověk je k ničemu. To by každej, co si tady kudlou reje do stolu mohl účtovat chechtáky“
"No, já bych to tak uplně nevodsuzoval“ Spustil truhlář „To muj bratranec měl jednou takle pořídnou chřipku. A tam u nich na vesnici je taková cigánka, která furt provozuje takový ty kejkle, věšti z čaje, vykládá karty a ta za bratránkem přišla. A vona vám mu samka na ruku nakreslila jakejsi klikihák. A co myslíte? Do tedne byl jak rybička“ Kovář se začal smát hlubokým smíchem a po něm se přida hospodský i řezník. „A moje stará“ pokračoval trulář „Ta má tadyhle na krku nakovej...“
"Truhlářskej“ Rozkřikl se kovář rázně „drž tu svojí klapajznu. Tady nikoho nezajámá, co má tvoje stará na krku. Moje stará má na krku čtyři fakany a taky to tu nikomu necpu“ Hospodský s řezníkem se rozesmáli, po chvíli se přidal i truhlář.
"Jediný co bych teď vot tebe chtěl slyšet, jestli si dáš ještě jedno pivo“
Truhlář se zamyslel „ale tak jó, ještě jedno se do mě vejde“
"Hlavně bacha abys pak nedělal křivý rakve“ ozval se řezník. Hospodský odešel s truhlářovým korbelem k sudu.
Řezník se opět ujal slova. „Podle mě by si měl ten člověk uvědomit, že doba se už dávno změnila. Dneska už žádna magie a čáry na nikoho neplatí. Hlavní hodnotou je dneska poctivá práce..“
"No hlavně že ta tvoje je poctivá“ Skočil mu do řeči řezník „Tuhle sem měl v krkovici štětinu, málem se mi zapíchla do krku. Kdybych neměl takovej hlad, přišel bych ti to vomlátit vo hlavu.“
Do hospody vstoupil Grindolf .
“Pánbůh s vámi pánové“ pozdravil uctivě
"Ty budeš asi ze severu viď“ pravil hospodský, který byl už zase na svém místě. „Tady si řikáme dobrý den, dobré poledne, dobrý večer, podle toho, co je to za dobu. Na boha my tady nevěříme“
"Děkuju, že jste mě hned poučili, ale něčeho bych se napil a zakousnul...“
"Jo ty vandráku a máš taky čim zaplatit?“
"Ale to víte že mám.“
"To se sice moc hezky poslouchá, ale znáš to, důvěřuj, prověřuj“
"No tak peníze nemám, to se přiznám na rovinu, ale nechte mě, abych tady večer něco předvedl a nebudete litovat“
"Jo tak pán je muzikant, tak nám něco předvěď a uvidíme“ vyzval ho hospodský.
„Jak je libo“ vzal loutnu a začal hrát. Nevědomky spustil píseň, kterou znal od lesní víly. když skončil, všichni okolo stolu obdivně přikyvovali.
"No jo, pěkný to je, chytlavý ale to si nech pro ženský. Co takle něco rychlejšího?“
Grindolf spustil tu, co složil po cestě.
"No jo, dobrej seš“ Pravil uznale hospodský „víš co? já tě beru. budeš dostávat najíst, napít, múžeš spát v krcálku na půdě a za jeden večer budeš mít pět zlatek. Co ty na to?“
"No to je slušný“ Zaradoval se Grindolf „To je víc než slušný to výtečný. Když budu hrát každej večer tak je ze mě za chvíli boháč“
"No tak každej večer to ne. Tady na zábavu přijdou leda v neděli, ve všední den mi sem nikdo navíc nepřijde. Akorát stálí hosti jako třeba tady ta parta. Máš štěstí, žes přišel zrovna dneska“
"No jo, co se dá dělat, ale i tak děkuju. Slibuju, že nebudete litovat. Večer se bude hrát a tancovat až do rána.“
"Hm tak to se mi líbí. Za to si něco zasloužíš. Hej poskoku“ Houknul hospodský na dřímajícího chlapce v rohu místnosti „Ty kůže líná, Hoď na rožeň pořádnej bůček tadyhle pro mistra a potom zapřáhni herku a jeď do města pro čtyři velký sudy piva. Jo a každýmu, koho cestou potkáš vzkaž, že tady bude dneska zábava“
Chlapec otráveně cosi zabručel a odešel do vedlejší místnosti.
"Jo ale pivko dostaneš hnedka“
"Dones mi taky ještě jedno, do zásoby“ Zabručel kovář.
"A co tě vlastňe přivedlo sem k nám?“ Optal se ho truhlář, když hospodský odešel.
"Ale to víte“odvětil Grindolf „Nešly kšefty. „začalo nás bejt moc. A taky, tam to chdí tak: Když je nějaká zábava, všichni se střískaj jak dobytci hnedka po třech hodinách, znáš to, jak tam maj ty drijáky a pak hupsnou s nějakou tou holkou na seno. A co já? Leda tak jít na seno z nějakou co zbyla, o kterou nebyl zájem. To tady sem slyšel, že se dokážete bavit celou noc“
„No to sakra“ pravil řezník „někdy ani ta noc nestačí ale tobě to může bejt jedno, ty dostaneš zaplaceno stejně“
"To se pleteš. Tohle to, co za hraní dostanu tadyhle od vašeho hospodskýho to je jen taková almužnička, já žiju hlavně z toho, co mi lidi naházej pod židli“
Hospodský přišel s dvěma korbely piva, jeden položil před Grindolfa, druhý před kováře.
"A taky sem si řikal“ pokračoval grindolf „že tu vo mě bude docela zájem, slyšel sem, že moc takovejch jako sem já, co hrajou jenom za pár šupů, tu moc není.“
"Jo tomáš pravdu“ souhlasil řezník „to my si dycku musíme něhoho zavolat z města a to je za nekřesťanský peníze...“
"Co my, snad já“ rozkřikl se hospodský „Ještě jste nikdy nehnuli ani prstem...Vidíš, tohle je taky řebeslo. Hraje za peníze lidem, taky je z něj užitek. To není jako čmárat nějaký symboly“
"Moment pánově, nebavíte se náhodou o tom člověku, co kreslí ty různý znaky a runy?“ Vmísil se do hovoru Grindolf.
"No jo, přesně o tom mluvíme takže pověsti o tomhle podvodníkovi došli už i k vám na sever?“
„Kdepak, tam sou takovejch jako on mraky. Potkal sem ho po cestě sem.“
„Opravdu?“ podivil se kovář „A taky ti nabízel ty svoje kraviny?“
„To se ví. Ale já bych si z toho srandu nedělal. Vidíte co mi tady vyryl na loutnu?“ Grindolf položil nástroj na stůl „A jak mi to hnedka ladí co?“
„Hej chlapi“ Zasmál se kovář „Von tomu fakticky věří. Já bych ti taky mohl tady něco vyrejt, uvidíš jak by ti to teprv ladilo. A kolik za to chtěl?“
„Budete se divit pánové, nic. Bys sem mu sympatickej.“
„Jo sympatickej?“ podivil se kovář „to bude tim, že seš severák. Hele já sem si od něj chtěl nechat vykérovat jeden z těch jeho klikiháků na rameno. Docela se mi líbil, byla to taková pětirohá hvězda jednim tahem, von sice měl v tom svim pytli i fidlátko na kérování, ale víš kolik za to chtěl? Dvacet zlatek. Prej že ten symból má velikou a může mít i temno moc“ Po těch slovech se kovář hurónsky zasmál a celý stůl kromě Grindolfa se všichni přidali.
„A vy tam na severu“ Začal truhlář, když se uklidnil „Na tyhlety čáry kouzla a na všechny ty kouzelný tvory věříte?“
„jak pak by ne. Elfové, víly nebo pulčíci tam žijou vedle nás. Čarodějové a čarodějky sou vážení lidé.“
„severský báchorky tohle to“ ujal se slova opět hospodký „každej přece ví, že nic takovýho neexistuje. A i kdyby nějací pulčíci někdy existovali, určitě by už byli dávno vymření“
„Jistě tady u vás určitě jo“ souhlasil Grindolf „nějací vymřeli, nějaký ste vy pobili a zbytek odešel k nám. Mam tam jednoho přítele kentaura, kterej dřív byl tady na jihu. Co ten mi o vás vyprávěl. Že prej ste dělali hony na kentaury“
„Kent co?“ podivil se kovář.
„Kentaur“ vysvětloval truhlář „bájný zvíře, něco mezi koněm a člověkem“
„Co že? Tak takový parchanty bych teda lovil. Kdyby existovali“ Dodal kovář
„kdybys jel na sever, sjistil bys, že existujou“ oponoval trubadůr.
„Ani za nic. Jestli si tam lidi hrajou na čaroděje, z toho bych asi zcvoknul.“
„Nehrajou. Sou to skuteční mágové. Hele, zrovna muj poslední kšeft. Bylo to v městě Gandamor. Byl sem tam pozvanej abych hrán na nějaký slavnosti. Samí vážení lidi, hodně jídla, hodně pití. A taky spousta těch mágů. No a já sem se tam tak trochu nametl a začal sem hrát a zpívat takovou to o holce, která každýmu dala a pak toho litovala, znáte?“
„jak by ne“ Vykřiknul Hospodský „Mladá Róza ze mlejna. To je pane nabíječka. Myslim, že v celý vesnici není nikdo, kdo by s ní neměl osobní skušenost“ Na ta slova se celý stůl dal do hlasitého smíchu.
„No vidíte“ pokračoval písničkář „Všude se taková najde. No tak o někom takovim sem jim tam začal zpívat. Byl sem zvyklej, že po hospodách to mívá úspěch, když zábava pokročí. Jenže tam se to těm pánům a paním nalíbilo. Ale já hrál a zpíval dál. A tak se jeden z těch, co provozujou čary naštval a takhle jakoby lusknul prstama jo a bych mohl přísahat, že sem viděl, jak od jeho prstů letí tahová jako silová kulička. Jak oni by řekli „koncentrovaná enérgie“ a tady ta koncentrovaná energie mu narazila tadyhle do hmatníku a přetrhla strunu. Ta struna mě tak nehorázně švihla přes prsty, že sem tam měl ještě tejden po tom červenou čáru. No a tak sem popadnul loutnu, zbalil si svejch pět švestek a hurá na jih.“
„Aha“ vykřiknul řezník „Takže ostudu sis uříznul a proto tě tu máme. No, tady se bát nemusíš. Tady sme všichni samí starý chlípníci.“¨
„Ale že ti nějakej čaroděj lusknutím prstama přerval strunu, na to ti neskočíme“ Zabasoval kovář.
„No jak myslíte, já sem to viděl a pocítil. Viděl sem i jinačí věci. Moh bych vyprávět…“
„Drž už klapačku severáku“ okřikl ho hospodský „Na ty tvoje severský báchorky tu není nikdo zvědavej. Taky by se mohlo stát, že vodsať pudeš o dům dál a to svoje fidlátko tu necháš na zaplacenou. Teď mi akorát řekni, jestli si dáš ještě pivo.“
„No to víte, dám. Pivo tu máte jako křen. Ale co to tu tak hezky voní? To je jak vepřový“
„Aha, to bude ten tvuj bůček. Musim dát pozor aby se nespálil“ po těch slovech hospodský odešel.
„A co ženský“ Naklonil se Grindolf nad stůl Jaký to máte ženský“
„No, my sme tady všichi už v chomoutu“ pravil řezník „ale myslim, že pro tebe se určitě nějaká najde. Jsou fešný a daj si říct. Kdo ví, třeba se tu usadíš natrvalo.“
„Kde pak“ oponoval Grindolf „To nejde dohromady s mym povolánim. Za chvíli vás začnu nudit a co potom? A co se týče těch ženskej, sem jen na ty letmý znímosti. Která ženská by se taky se mnou chtěla furt tahat?“
„tak na to ale bacha“zvýšil hlas kovář „Ne že tady nějaký holce uděláš fakana a pak si frkneš. To bych si tě osobně našel a pověsil na nejbližší haluzi“
„bez obav pánové. Dostal sem od jedný vědmy takovou kouzelnou medicínu, po který…“
„Něco sem ti o těhle žvástech řekl“ okřikl ho znova hospodský, který se zrovna vrátil.
„Už mlčim“
„Dobrý chutnání“ Hospodský položil před Grindolfa nový korbel piva a talíř s bůčkem. Maso bylo tužné a hezky propečené. Byl posypán kmínem a linula se z něj vůně vepřového a česneku.
„Česnekovej“ zaradoval se trubadúr „No pane krčmáři…a řezníku, všechna čest. Vypadá vítečně“
„Vždyť sem to říkal, na řezníkovi závisí život celý vesnice“
Kovář si jen frknul.
Hospodský položil před Grindolfa mosazný klíč „Až dojíš, tvuj krcálek je v podkroví. Žadnej přepych, jeden slamník, děravej jak řešeto, stůl, židle a sposta přebytečnejch krámů, těch si nevšímej.“
„Pane hospodskej“ řekl Grindolf s plnou pusou. „Víte, na čem všem sem po cestě spal? Odyčejnej děravej slamník je pro mě ten největší přepych na světě.“
Po jídle se Grindolf odebral do podkroví, aby si zdřímnul, odpočinul po cestě a nacvičil na večerní vystoupeni. Vystoupal po venkovním schodišti k chatrným dveřím, chvíli zápasil se zámkem, který po chvíli cvaknul a dvířka se z vrznutím otevřela. Trubadúr očima přeběhl celou místnost. Podkroví skutečně nebylo velké, zato pravděpodobně sloužilo na uložení nepotřebných krámů. Slovo krcálek se k němu dokonale hodilo. Znovu si prohlédl svůj nový pokoj a ztuhnul. Byla tu. Zase. Víla.
„Ty…ty tady nnejsi…tohle se mi zdá, je to jen sen…zase jsem usnul!“ vykoktal Grindolf.
Víla přistoupila k němu a pohladila ho po tváři. Její pokožka byla hladší než hedvábí, do kterého byla oděna. Grindolfovi se vzrušením zježily všechny chloupky na těle.
„připadá ti to jako sen?“ optala se víla, Grindolf jen na prázdno polknul.
„Tak si to slyšel? Na nás a ostatní nadpřirozené tvory už tady nikdo nevěří. Nebude trvat dlouho a budeme patřit minulosti. A potom…se úplně ztratí rovnováha a celá svět se rozsype. Možná ti to přijde tak v pořádku, že vše nadpřirozené žije na severu a tady lidé žijí v racionalitě. Jenže zdejší lidé nás potřebují, jenom si to neuvědomují…a my potřebujeme je…“
„Ale…jak vám můžu pomoci já? Obyčejnej umělec?“
„Ty můžeš všechno změnit. Proč myslíš, že osud zavedl tvou cestu sem? Musíš spojit své síly s člověkem, jehož si potkal na své cestě na jih, člověkem jenž má magickou moc symbolů. Člověkem o kterém jsi slyšel v krčmě a kterému se tak můžeš dostat na stopu.“ Víla chvíli mlčela, ale neztrácela jas z tváře „vím, že se ti tu asi zalíbilo, že by si se tu rád zdržel déle, ale nemůžeš. Čas je v těchto dobách drahocenný a ty musíš jít, dokud je stopa čerstvá.“ Víla prošla kolem Grindolfa ke dveřím „nyní tě opustím, ale pokud bude třeba, ještě se uvidíme“ vešla do dveří a v oslepující záři se rozplynula. Grindolf jenom zíral s otevřenými ústy. Potom padnul na slamník a přemýšlel. Po chvíli se odebral do říše snů.
Večer byla zábava jak se patří. Takový zájem o jeho písničky Grindolf dlouho nezažil. Vesničané si ho brzy oblíbili a přišli na chuť veselým a energickým severským rytmům Naučili ho i něco z vlastního folklóru. Grindolf si jejich pisně hned osvojil. Na příhodu s vílou zapomněl a že by měl ráno toto místo opustit mu na mysl ani nepřišlo. Takovou zábavu vesnice dlouho nezažila. Grindolf hrál k tanci i poslech, pilo se a tancovalo skoro až do rána. Hospodský usoudil, že měl svého poskoka poslat pro aspoň šest sudů, protože nedostatek piva zapříčinil, že zábava nemohla pokračovat až do rána. Značtě opilý Grindolf se odebral po skončení do svého krcálku, s opálenou čenovlasou dívkou libých tvarů, kterou si vyhlédl a po které celý večer pomrkával. „slamník bez holky není žádný slamník“ jak říkával Grindolfův dávný přítel a kolega Marigold.
„Po několika neúspěšných pokusech odemknout zámek se dveře otevřely a dívka do nich nahlédla.
„Prasáku jeden“ vykřikla, vrazila mu políček a pustila se po schdišti dolů. Nebyla to zdaleka první facka, kterou kdy od ženy dostal, ale takovou ještě nepamatoval. Facka ho trochu probrala z alkoholového opojení, ale stále to nechápal. Když zvedl zrak a pohlédl do pokoje, pochopil. To víla, stojící uprostřed místnosti zapříčinila dívčino rozrušení.
„Proč mi tohle děláš!“ Rozkřikl se Grindolf, kterého alkohol zbavil všech zábran před touto osobou „Copak žárlíš nebo co?“
Víla zesmutněla „Poznala jsem, že nehodláš opustit tuto vesnici. Musela jsem zasáhnout. Závisí na tobě náš život. Neodvracej se od nás, prosím. Musíš se hned zítra vydat po stopě za runoritcem…“
Po těch slovech Grindolf usnul ve stoje a svalil se na slamník…
Když se Grindolf probudil, muselo již být poledne. Měl kocovinu, bolela ho hlava a potřeboval napít. To, co se stalo, než šel spát, považoval jen za zlý sen.
V hospodě již seděla celá rada štamgastů, ale všichni byli zticha.
„Dobrého rána přeji“ spustil. Ostatní jen otráveně pokývali hlavou. „Taky vás tráví kocovina po včerejšku?“
Nikdo neodpověděl. Hospodský před něj položil plný korbel a pravil „Pij, je to poslední pivo, který tady piješ“
Grindolf na něj tázavě pohlédl.
„No co civíš severáku, po tom, cos včera předvedl, tě tu už nechcem.“
„Ale jak to? Já myslel, že se vám to líbilo. Všichni vypadali spokojeně“
„Zábava byla dobrá, ale to po tom. Zbalíš tady Verunu a a pak tam na tebe čeká nějaká zrzka? To se nepromíjí. Celá vesnice si o tom šušká. Tady už si nevyděláš ani niklák. Vidim, že dělat ostudu je pro tebe přirozenost.“
Aha, pomyslel si Grindolf, tak to nebyl sen.
„nevim, kdo to byl, vůbec sem ji neznal“ začal se vymlouvat
„Nekecej“ ozval se kovář barytonem „určitě se za tebou táhne ze severu, protože si ji udělal fakana. Nemam pravdu?“
„A i kdyby“ Vmísil se truhlář „Cely vesnici to budeš těžko vysvětlovat“
Hospodský před umělce položil váček s peňezi „Na, to je tvuj výdělek, jak jsem se domluvili.vezmi si to, dopij pivo zbal si fidlátko a táhni o vesnici dál. Tady tě už nikdo nechce vidět“ Pravil a odešel.
Grindolf se zvedl od stolu a pustil se za ním.
„pane krčmáři, prosím vás, říkalo se, že tu byl ten člověk, co kreslí symboly…“
„Jo, ten šarlatán tu nedávno byl“ odfrknul pohrdavě hospodský.
„Víte, zajímalo by mě, kam měl namířeno? Kam šel dál?“
„Co vim, tak prej řikal, že pujde do města, do Largondu. Prej že se tam snad najde nějakej naivní pitomec, jako seš třeba ty, kdo jeho kecům uvěří. Je to asi deset mil západně. Vede tam taková velká cesta, určitě to najdeš. Při troše štěstí tě vezme nějakej vůz.“
„Děkuju mockrát za všechno“
„Hmm“ zabručel hospodský „A teď už padej Severáku“
„Tak to nebyl dobrý začátek“ Pomyslel si Grindolf, když opouštěl vesnici.
3 názory
Hrubky Jsou špatný, to vim. Neni to tim, že bych byl nevdělanec, ale když se zaberu do psaní, jdou takový věci mimo mě. A při korektuře opravuju jen to, co mi word podtrhá. překlepy to samý. Co se týče dialogů, je to muj věčnej soupeř, kdykoli něco píšu. A o tom severu a jihu, nejde o to, že by jižani o magii nevěděli, oni tomu nevěří a nechtěj se o tom přesvědčovat. Proto sem se je snažil charakterizovat jako promitivy, ale asi se to minulo.