Minipříběh jara

„Budete si přát?“
„Přála bych si....chtěla bych...jaro,“ vydechla křehká dívka s bledými rty.
„Bohužel, právo došlo.“
„Došlo...“ Smutně se usmála. „Čím to, že vždycky přijdu pozdě...“
„Jestli vám můžu poradit máme právě slevy na zimu.“
„Zimu“, dívka se otřásla. „Vážně vám nezbyl ani kousíček jara, víte, nutně ho potřebuji.“
„Je mi líto, poslední březnový den jsem prodala tomu pánovi před vámi.“
„Březen.“ Zdálo se, že dívka ještě více posmutněla. „Březen jsem měla nejraději.“ Bledé rty se jí roztřásly a na řasách se zaleskla slza.
Prodavačka ji sledovala zkoumavým pohledem. „Jestli to jaro opravdu nutně potřebujete, běžte za tím pánem, třeba vám ho kousek nechá.“
Dívka zvedla k prodavačce oči, ve který se na okamžik zaleskla kromě slz i kapka naděje. „Možná...asi máte pravdu. Já...děkuji vám, myslím, že to zkusím. Nashledanou“, a spěšně odešla.
Muž, který si domů nesl balíček s jarem už byl daleko. Dívku stálo hodně sil než se jí podařilo dostat se do jeho blízkosti.
„Pane!“ zavolala a hlas se jí třásl námahou a zoufalstvím. „Pane, prosím...Alespoň kousek jara...“ hlas se jí zlomil. Muž se konečně otočil a spatřil drobnou dívku s bledými rty, jak vyčerpaně padá na zem. Na chvíli se zastavil s pohledem upřeným na dívku. Bylo vidět, že váhá. Potom se rozhlédl po okolí a s rukou pevně přitisknutou ke kapse od kabátu odevzdaně přistoupil k dívce. Její bledé rty byly lehce pootevřené, bylo slyšet jak s obtížemi dýchá.
„Slečno“, ozval se mužův váhavý hlas. Dívka však jen zalapala po dechu. „No tak slečno, slyšíte?“ „Co je vám?“
„Jaro...“ vydechla s obtížemi dívka. „Potřebuji jaro, alespoň kousek jara...“, bledé rty se zachvěly vyčerpáním.
Muž se na ni díval lítostivě. „Jaro...“ povzdechl, „to potřebujeme všichni.“
„Prosím...“, dívka naposled vydechla a zdálo se, že usnula. Její obličej najednou vypadal nepřirozeně nehybný.
Muž znovu povzdechl a pak z kapsy odevzdaně vytáhl balíček s nápisem „Jaro“. Byl celý ve žlutém papíře, posetém květinami a linula se z něj líbezná vůně. Podíval se na něj trochu lítostivě a pak roztrhl papír. Vzal jaro opatrně do rukou a přivoněl k němu, na tváři se mu na okamžik rozlil výraz spokojenosti. Vypadalo to, že už se od něj neodtrhne, ale po chvíli se vzpamatoval a začal jím po kouskách pokrývat dívku. Poslední kousíček, drobný žlutý kvítek, si zastrčil do náprsní kapsy. V dívce se mezitím začal probouzet život. Její pleť zrůžověla, oči se otevřely a rozzářily, rty se usmály. Dívka konečně našla i sílu vstát. „Děkuji vám, nevím jak bych se vám odvděčila“, obrátila se na muže. Muž se na ni trochu trpce usmál. „Ale to byla samozřejmost, nedělejte si s tím starosti.“ Dívka mu věnovala poslední vděčný úsměv a odešla. Muž se za ní chvíli díval, potom zvedl ze země roztrhaný papír s nápisem „Jaro“, ze kterého vyprchávaly poslední zbytky vůně a pomalu odcházel do nejbližšího obchodu.
„Přejete si?“
„Já...chtěl bych....potřeboval bych...jaro...alespoň kousek jara.“