Záhada místnosti číslo B 612

Byla nebo nebyla jen Kdo ví jedna velká záhadná Záhada co usadila se v mé kanceláři v místnosti číslo B 612 sám nevím. Seděla nic moc neříkala a jinak byla neviditelná slepá a často němá. Sem tam telefon zvedla ku tváři přiložila a Někomu – jen Bůh ví komu – zbůhdarma si volala z firemního telefonu. Svým éterem vysokýn pisklavýn nepříjemným tónem hlasem se rozprostírala od podlahy ku stropu od jedné ku druhé ku třetí i čtvrté stěně se lepila po obrazech se sípala ze zdí je strhávala a prostor svou moudrostí sama sebou tak bezchybně vyplňovala zcela. Když okno jsem jen malinko maličko pootevřel tou škvírkou skulinkou prodírala drala se ven kouskem kousíškem se odtrhla a odletěla do vesmíru do světa tu k obloze tu do pekla. Když ráno dveře rozletěly se ven nahlédla a když nikoho neviděla jako že nevidomá nemohla vyklouzla vytekla si po chobotnici chodeb se bloudila stěny osahávala odstrkovala lidmi procházela prázdnotou zela sama sebou hlavou do zdí bila. Byla či nebyla Kdo ví.

Často větral jsem a nechával jsem jí vždy dveře zeširoka rozevřené dělal průvan který dveře i okna třískním opět zavíral různě jsem ji děsil aby jí alespoň zlomek ulomený pidičást zmizela odešla z místnosti číslo B 612 pryč rozplynula se v plyn ve světě plném prachu a prachů se už navždy a pro vždy ztratila nikdy nevrátila. Naředit jsem ji chtěl já blázen ale ona neustále dorůstala do své bizardně děsivé hrůzně obludné původní velikosti, ač Nic v místnosti číslo B 612 nikdy nejedla váhu si stále u těla zuby nechty držela pevně nepustila dveře mi snad jak naschvál zavírala zamykala.

Krásná Panenská zahrada člověkem nedotčená Rajská zahrada plná rajských jablek a hada který omotán kolem jednoho stromu nabádal k ochutnání otrávených plodů zakázaného ovoce.

Povětšinou mlčela má němá Záhada a jen tak se rozhlížela přes rameno mi pod ruce na klávesnici koukala na prsty klávesi piáno ač nic neviděla co to zase píšu skládám. Snažil jsem se jí nevšímat si ale čím dál tím víc jsem si jí nevšímal mlčel tím dál tím víc rostla její zvědavost neukojená a neukojitelná se mě na něco zeptat chtěla. Už dobrých nádherných slunných pár dní nepromluvila. Obávám se že už zítra už zítra se mě zeptá zas a znova: „Co to zase píšeš?”

A co já jí odpovím? To ještě sám dobře nevím. Ale snad něco o smyslu příběhu co honí se mi již dlouho hlavou a ruší mě při práci jako Meluzína líná hučící v rohu se krčící něco o ní něco o Záhadě kterou řešit nehodlám o kterou nestojím a která stejně přesto bloumá tou Rajskou zahradou s hadem a prvopočátkem hříchu si něco v tichu šeptá možná a asi jen tak nezmizí.

Než se však zeptá budu jako Sisyfos neustále otevírat všechna okna i dveře a po atomech ji ven vypouštět pryč jako matraci vyfukovací když sezóna už skončila ve víře v naději že alespoň její éter zmizí a už nikdy nikdy se nevrátí splaskne...

Kdo ví zda byla či nebyla jedna velká záhadná Záhada co usadila se v místnosti číslo B 612. Kdo ví na jak dlouho. Ach jo jen Kdo ví. Snad jen voda vítr vítr ví dveřmi mi snad jen průvan tříská....