Příchod démonů - Krok 4. i 5.

Koberec mi podklouzl. Opíral jsem se v kleče o stěnu a vybelhal se ze zadních dveří na dvoreček. Ze schůdků jsem po hlavě padl na tvář. Dveře se sami zavřely a uvěznily démony v domě. Odechl jsem si a zvedl se na loktech. A stačil jen taktak uskočit, když se mi plotem probourala na dvorek maringotka. Oj toho povozu smetl sbírku mých trpaslíků i s oblíbeným pelikánem a udeřil o stěnu domu. Na předku kozlíku sedělo přilepených čtyřiadvacet bělochlupých mončičáků. Kočí otylými rty zamlaskal na neexistující koně, posléze seskočil z kozlíku. Zašklebil se na mě. Ještě jsem neviděl takovéhoto člověka, který by měl každý zub jinak velký i tvarovaný. Na sobě měl gumovou zástěru. Nebo možná tak jen vypadala, kvůli nánosu nazelenalé hnisavé plísně na ní. Vozka ke mně napřáhl tři opuchlé prsty s kuželovitými nehty. „Zdravím, já jsem kramář.“ Druhou rukou, zas trochu jinou a tenčí, ukázal na tabulku nad kozlíkem. Stálo tam: Krámek s odpověďmi. „Táákže jaképak bude mít páneček, přáníčko?“

Nevybíravým násilím jsem donutil své chabnoucí tělo zvednout ze země.

„Nu copak si u nás koupíte, milostpane, jen do toho, žádný ostýchání!“ povzbuzoval mě.

Prohrábl jsem si kapsy. „Nic u sebe nemám,“ ukázal jsem mu jen kapesník se zaschlou krví z nosu.

„Ale šéfíku, to nemůže bejt pravda, dejte na mě, každej něco má.“ Jen jsem zavrtěl hlavou. „Nuuuu třebas, už vám někdo řekl, jak rozkošné máte nožky, no dočista jako baletka! Takový vychrtlý...“

„A chlupatý.“

„Hmmmm.....“

„Děláte si ze mě prdel?“ Neodpověděl. „A vůbec ani nevím, co přesně prodáváte.“

„Ale úplně všecičko, cokoliv co se může hodit zbloudilé dušičce, jako jste vy!“

„Mohl byste přestat okecávat a ukázat mi to? Mám totiž v kuchyni langustu,“ dodal jsem, protože mi to najednou přišlo důležité.

„No jistěže, hned to bude pane, to víte takový bohabojný obchodníček jako já si v tom dnešním bezvěrci a špínou prolezlém světě nemá moc s kým povídat, a když najde někoho spřízněného jako jste vy...“ Nedopověděl a trhl páčkou. Maringotka se rozevřela, boční stěna se sklopila a utvořila provizorní pult. Uvnitř bylo opravdu ledacos, až jsem si z toho sedl na prdel. „Nuuu tak zde vidíte, milej zlatej, výsledky mého směného obchodování. Máme tu - uši, paruky, pravé přírodní, žádná umělotina, čelní kosti, které se skvěle dají použít jako zaznamenávací bloček, hypotalamy, kostní morek v tubách, pytliky s rozličnými vnitřnostmi, jakékoliv si přejete, když nejsou na skladě, pošlem na dobírku, páteře všech velikostí, kvalita zaručená, čerstvé, ještě teplé...

„Ehmmmeh, věřím...“

„Ale stejnak si myslím, velevážený, že vy potřebujete dočista něco jiného. Můj nejsilnější artikl, slaďoučké odpovědi. Moudro modliteb odkoukaných z úst umírajících žen, hesla ze skřeku pomočených starců, ozvěny výkřiků přepůlených vojáků... prostě odpovědi na otázky světa, nebe, pekla. Jen se prachvůbec nežinýrujte a ptejte se!“

„Pravda, že nějaké otázky bych měl,“ soukal jsem ze sebe. „Takže... co se to se mnou děje? Proč mi ze zrcadla vypadla hlava, proč kolo té holčičky tak kvičelo, a kde se tam vzala ta langusta?“

„Inu... tedy...“ kramář si zdeformovaným ukazovákem poklepal na zuby. „Je to moc zajímavé, to vám povím, vašnosto. Všechno jsou to znamení, symboly, předzvěsti... snad až na tu langustu. A to veškeré všecičko odkazuje k jedinému faktu. Nastal den vaší privátní apokalypsy.“

„Hnedka mě to napadlo. Co s tím můžu dělat?“

„Nic moc, není to ve vašich rukou, milý. Můžete se jen obrátit na tu správnou stranu, poučit se z mého proroctví, aby vás čekala otevřená náruč Hospodina, a ne vroucí lázeň.“

„To je dost těžký. Vždycky jsem měl k apokalypse divný vztah. Nikdy mi nepřišlo moc optimistické, že by měli obživnout mrtví. Nedokázal jsem si představit milostivého Krista kráčejícího v jejich čele, to spíš George A. Romera.“

„Slizký režisér v brýlích? Velmi s vámi soucítím, opravdu. Je mi líto, že jsem vám musel říct tu krutou pravdu. A teď přikročme k účtování. Byl jste velmi skromný ve svých otázkách a cena nebude vysoká. Vezmu si vaše nohy, ale pouze těsně nad kotníky, souhlas?“

„A co když vám řeknu: VYHOŇ SI HO!“

„Tak já vám řeknu, ehehe, ten beránek na vás čeká.“ Ohlédl jsem se. Nojo čekal. V oknech se to hemžilo, jako by tam vlály hnusné těžké závěsy. Byly to ale sršni. Dveře se sami otevřely a tam na svých chatrných zpola odříznutých nohou kráčel beránek.

„Chci hohoooo-o-o.... já ciiiiii...eee!“

„Dluhy se platit musí šéfe, to je základní křesťanské pravidlo. Vaše cestička do ráje, i když se po ní už holt jen poplazíte.“ Ani jsem nevěděl jak, a už jsem ležel na pultu. Železná pouta cvakla. „V pořádku a teď... upalujte vodsaď vy všichni, alou!“

„Taaak jooooooo,“ zakvičel beránek a odklopýtal dovnitř. Závěsy v oknech se rozprostřely.

Kramář vytáhl zpoza pasu rezavý zubatý nůž. Špičkou se porýpal vmezeří svých pazubů. „Tak to říznem, což? Ale já nejsem žádný křupan, co nejvíc vám to ulehčím. Nate, zakousněte se.“ Vrazil mi do úst odseknutou dětskou ručičku. Všiml jsem si, že měla na předloktí potisk polnice s veselými pentličkami. Krámek s odpověďmi, tak zbytečně skromné. Spíš supermarket s šílenstvím. Kramář se do toho s vervou opřel, kost pomalu praskala. Výhled mi zakryla temná hvězda. A taky zatraceně hořká po pelyňku..