Vražda na perónu v Bedfordu - vyvrcholení

   Na druhý den odpoledne jsem se vypravil za panem Desmoulinsem. „Haló, jste doma?“

   „To víte, že jsem. Neslyšel jsem Vás skrz tu hudbu. Co si přejete?“

   „No né, Vy posloucháte Sebastiana Bacha. To svědčí o Vašem dobrém vkusu, pane. Má žena náhle onemocněla a proto Vám dneska budu předčítat já, souhlasíte?“

   „Budiž, pane Foxi. Dejme se do toho.“

   Četl jsem asi hodinu, když jsem požádal, jestli bych si mohl zakouřit. A on souhlasil. V kapse jsem měl krabičku s lechtivým obrázkem plnou sirek. Tak jsem ji vyndal ven a věřte nebo ne, ten chlapík se opravdu vzrušil! Už ho mám v hrsti a nepustím ho. Teď ho jen nevyplašit ptáčka zpěváčka, na toho si posvítím.

   A co to – o stůl je opřený liverpoolský deštník a bez hlavičky! Že by ten náš hrotový vrchník mohl patřit právě k tomuto deštníku? Pan Desmoulins není slepý, to je jisté! Zároveň není pochyb o tom, že si všiml mého zájmu o tak obyčejnou věc, jakou deštník bezesporu je, není- li ovšem vražedným nástrojem. Jeho cena by potom byla nevyčíslitelná. Smůla je v tom, že nemám u sebe ten vrchník. Co se dá dělat, pomalu se odeberu domů, jakoby se nic nestalo a zítra tu jsem jako na koni.

   „Ach, Flóro, měla si pravdu pravdoucí, ten chlap potrefená vážně vidí. Hrál jsem si před ním s krabičkou od sirek, ta s tou hanbatou nahotinkou, však víš a on se vyznamenal. Pojď si sednout do kavárny, lásko. Dáme si pravou Alžírskou kávu a přijdeme na jiný myšlenky.“

   „Skvělý nápad, Charlie. Moc jsi mě potěšil.“

   Celou noc lilo jako z konve, to je jistě předzvěst veliké události. Navštívil jsem pány kriminalisty a vyžádal si od nich hrotový vrchník. Abych je poplašil, řekl jsem jim: „Do konce týdne máte vraha na stanici,“ ti jenom kouleli očima. Pro každý případ jsem si do saka schoval pistoli, nikdy nevíte, kdy se může hodit, zvlášť jdete - li do akce jako já. Strach nemám. Jen aby tam byl ještě ten deštník. Právě procházím dlouhou alejí dubů, která mě dovede přímo k ulici, kde bydlí ten malej podfukář. Myslíte, že je vinen? Zatím jsem si jist tím, že není slepý. A dál se uvidí…

   „Dobrý den, pane Desmoulinsi. Mám Vám vzkázat od ženy, že do příště se již uzdraví, chuderka. Naposledy se musíte smířit se mnou. Vynasnažím se, abych Vám vše zpříjemnil. Přinesl jsem Vám Váš oblíbený čaj – směs těch nejluxusnějších indických druhů včetně Nilgirí a Assamu,“ snažil jsem se probudit zdání přátelského vztahu.

   „To jste si neměl dělat škodu. Mile jste mne ale překvapil, pane Foxi. To musím uznat. Posaďte se do křesla. Smím - li se zeptat, jste vzdělán v oboru filozofie?

   „Ano i ne, řekněme, že mám čistě povrchní přehled. Pán ráčí být filozof?“

   „Co Vás nemá, holý amatér. Holý amatér, pane Foxi. Řeším však můj letitý spor. Máte – li se rozhodnout mezi Humem a Berkeleym, koho si vyberete?“

   „Vidím, že jste se dal věru na těžký boj. Ovšem já soudím takto: Hume je nepochybně jeden z největších myslitelů, co kdy byl. Jeho výklad idejí a impresí se nedá přehlédnout, navíc fenomény vědomí nám dávají jakous takous jistotu. Naproti tomu spustíte – li se s Berkeleym, hrozí, pakliže zavřete oči, že se svět kolem Vás rozplyne. Jistě jsem Vám mnoho nepomohl.“

   „Ale ne, zajímavý výklad, děkuji. Udělejte si pohodlí a já za chvilku přinesu ten čaj.“

   Proklatě. Deštník nikde! To jsem si mohl myslet. Mám poslední šanci. Musím ho najít, sic jsem ztracen! Rychle než se vrátí! V šuplíkách nic, v šatníku také ne. Rozhlížím se kolem dokola. Počkat. Co to tam trčí? Tady u knih! Pro pána krále,

vždyť je to deštník! Hurá. Ach né, slyším kroky… Teď nastanou komplikace. Kam jsem dal ten hrotový vrchník? Á, tady je! Šup s ním na deštník. Panečku, padne jak ulitý. Ten domnělý slepec je VRAH! Pan Desmoulins právě vchází do dveří: „Jak jste se mohl opovážit! Ale to je teď vedlejší. Ani hnout nebo Vás prošpikuju jako špízy! Hlavou ke zdi a tři kroky zpátky.“

   Tlačil mě tím svým kordem do žeber. Trošku jsem ho podcenil, nebylo zbytí. Život je přednější. Stále si mne dobíral slovy: „Jak se Vám líbí v nové pozici? Není Vám to krapet nepohodlné?“ zeptal se s poťouchlým úsměvem a jednu mi natáhnul.

   „Ani v nejmenším.“

   „Ne? Tak já Vám to ztížím, holenku. Podívám se na Vašeho nezbedného kloučka. Dejte nohy od sebe a kalhoty dolů! Řek jsem kalhoty dolů! No tak, bude to? Honem,“ zařval.

   Tůdle nic nebude. K tomu se nesnížím. A on přišel ke mně a stáhnul mi je. Další vteřiny se kochal pohledem na mé nahé tělo, které dosud znala jen má žena. „Jste hezký muž, pane Foxi, věru nemáte se za co stydět.“

   Povídám: „Vy jste zabil pana Simpsona. Trestu neujdete. Proč jste to udělal? Měl byste se vydat spravedlnosti.“

   „Do toho Vám nic není. Mě nedostanou a Vy už nepromluvíte. Již brzy zmizíte z povrchu zemského jako bídný červ. A propó, prokázal jste mi cennou službu. Jediný důkaz, který měli, jste mi donesl až domů. Tisíceré díky, mistře Foxi. Hahaha. Jaké to je čekat na smrt?“ pohodlně se rozvalil v křesle a pustil Bacha. To proto, abych nemohl ztropit hluk. „Myslel jsem, že to bude horší.“

   „Ach Vy lichotníku, něco Vám však přece jen prozradím, ale mé tajemství si odnesete do hrobu. O to se postarám,“ a uchopil do levé ruky revolver. „Ten ubožák mi přebral holku, sice lehkou, ale holku. Koupil si ji! A obral mě na burze, já – “ na nic jsem nečekal , popadl kalhoty, rozběhl se a vyskočil oknem přímo na ulici. Oči všech kolemjdoucích dam patřily mně: „Ech, my ve Vás viděli čestného muže a zatím jste na záletech, vy chlípníku! Že to povíme vaší ženě!“ To se sice naštěstí nestalo, ale bez úhony jsem z toho nevyšel. Bezodkladně jsem si oblékal kalhoty a jal se telefonovat na policejní stanici: „Zde soukromý detektiv, Charlie Fox. Mám pro Vás vraha Mr Simpsona. Přijeďte  si pro něj na Tower street 15. Čekám.“

   „Jedeme.“

   Inu to bychom měli. Nezdá se Vám, že to byl opravdu neobvyklý případ? Já sám jsem se s podobným po dobu mé kariéry zatím nesetkal. Již jsou slyšet houkačky, věrný to průvodce pánů od fochu. „Kde ho máte?“

   „V támhletom baráčku, ale pozor! Je ozbrojen anglickým kordem a pistolí.“ dál to už nebyla moje starost. Nemohu se dočkat, až uvidím Flóru zítra ráno u snídaně. Musím si ještě cosi zařídit…

   „Krásné ránko, Flóro.“

   „Aby bylo. To je dost, že jsme spolu. Tolik jsem se o tebe bála. Na stole máš noviny,“ opáčila nevzrušeně.

   „ Jé, podívej, vrah pana Simpsona má na rukách želízka a je náramně podoben tomu našemu slepci,“ povídám jí.

   „Vždyť je to on! Pan Desmoulins. A dopadl ho… už to čtu… Charlie Fox! Tak to se povedlo. Teď jsi slavný vyšetřovatel a případy se jen pohrnou, o tom nepochybuj. Ode dneška jsi u mě opravdový detektiv s velkým D. Jen abys pak měl ještě čas na svou ženu,“ ušklíbne se .

   „Nó řekl bych, že tvé obavy jsou neopodstatněné, Flórinko. Na prvním místě jsi TY, poté dlouho nic a nakonec všichni ti vrahouni, který jednou dostanu za katr.“

   „To jsem ráda, Charlie. Ale nemusíš zakrývat ty noviny. Hned vedle tvého případu je velice zajímavý článek – Muž na Adama spatřen na ulici, kam vyskočil oknem – Hahaha. To jsi jistě nebyl ty. Nebo snad o tom něco víš?“

   „Tak o tom naháčovi nemám věru ani zdání“ a potají jsem mrkl na papouška.