Zachariáš Degn

Nejdříve pár základních údajů o Vás: Narodil jste se 15. dubna 1954 v Mělníku. Váš otec byl noční hlídač, matka prodávala květiny.

Zadržte! Datum narození Vám souhlasí, ale ostatní je blábol. Narodil jsem se opravdu 15. 4. 1954, ale v Litoměřicích. Můj otec vlastnil menší železářství a matka mu dělala účetní.

Jak dlouho jste žil s rodiči v Litoměřicích?

V 21 letech jsem se přestěhoval do Prahy

Kvůli práci nebo studiu?

Kvůli práci.

Nedostalo se Vám tedy vzdělání?

(smích) Ano jsem strašný nevzdělanec. Ale ne blbec! V Litoměřicích jsem vystudoval střední školu, studium mě však nijak nezaujalo. Přesto jsem se po maturitě přihlásil do Prahy na Karlovu universitu, kde jsem chtěl studovat dějiny umění.

Říkáte, že jste chtěl studovat. Znamená to tedy, že Vás na školu nepřijali?

Ale ano, přijali. Zkoušky jsem úspěšně složil. Jak jsem ale říkal, školní studium mě nikdy nelákalo. Daleko poutavější bylo učit se novým věcem doma sám. Věnoval jsem se jen tomu, čemu jsem chtěl. Navíc vysokoškolské studium není vlastně studium. Vyžadují, aby uchazeč 93% znalostí, které se tam bude učit, už měl při přihlášení na školu. Ano občas přijde učitel, zeptá se, jaký mám nápad, pochválí ho, zopakuje a vše se pak tváří tak, že k nalezení té myšlenky mi vlastně pomohl jen on sám.
Nejsem ani soutěživý typ. Proto nenávidím Komenského a jeho propagaci vytváření soutěživosti mezi dětmi. Vychovávají se tak jen bezohlední sobci. Vysoká škola Vám pak přidá jen nafoukanost a můžete do světa. Ze školy jsem odešel.

Vysokou školu jste tedy nevystudoval. Kde Vás přijali?

Mám talent na jazyky. V 21 letech jsem uměl německy, francouzsky, španělsky a anglicky.
Nastoupil jsem tedy v jedné firmě jako překladatel.

Ale podle mých informací jste překladatelem nebyl.

Takto, ve firmě jsem jako překladatel neskončil. Časem jsem se začínal zajímat o marketing, a tak jsem se pomalu propracoval až na marketingového ředitele.

Co Vám na této práci nevyhovovalo? Jak se z marketingového ředitele stane to, co se stalo z Vás?

Ta práce mně plně vyhovovala.

Vyhodili Vás?

Ne dal jsem výpověď. Abyste pochopil: Už jsem nesnesl, když každý den vidíte, jak jsou města po celém světě přeplněné lidmi. V Číně to došlo do takového extrému, že regulují porodnost. Díky šíření lidstva po světě si zbytečně ničíme přírodu a díky tomu lidstvo zanikne o 169 let dříve než by zaniklo normálně. A i dvě generace navíc v našem rodokmenu jsou krásné.

Jak víte, že právě o 169 let?

A jak Vy víte, že ne?

Co má práce marketingového ředitele společného s pozorováním přelidnění?

Vůbec nic. To přelidnění je nám cpáno do hlavy každý den všemi médii a vidíte ho i sám na ulici.

Vaše první oběti byli staří pacienti v nemocnicích.

Nebyli jen staří, ale i nevyléčitelně nemocní.
Poté co jsem odešel z práce, nechal jsem se zaměstnat v nemocnici. Rozvážel jsem jídlo a fungoval jsem také jako uklízeč.

Vraťme se ještě k Vašemu předchozímu místu. Odešel jste, protože jste chtěl vyzkoušet něco nového nebo protože jste chtěl ukončovat životy lidí?

Můj odchod z práce byl jen prvním krokem k uskutečnění mého plánu. Vše jsem si dobře promyslel. Dlouho jsem přemýšlel, jestli oběti vybírat náhodně, podle vážnosti nemoci nebo podle věku.
Kupodivu první člověk, kterého jsem zabil, mě o to požádal sám.

Jak jste ho zabil?

Původně jsem si představoval, že ty lidi udusím nebo jim dám jed do jídla. Oboje by ale bylo moc nápadné. Alespoň tedy to jídlo by vedlo nejdříve ke mně. Vzal jsem tedy injekci a píchnul mu do těla jeden čistící přípravek, který má rozežírat snad vodní kámen.
Musím přiznat, že jsem byl překvapený, když druhý den ještě žil. Jeho stav se prý, ale o hodně zhoršil.

Litoval jste toho, že jste ho chtěl zabít?

Vůbec ne. Litoval jsem jen způsobu, který jsem použil. Umíral v těžkých bolestech ještě dva týdny a tři dny.
Jednou za mnou přišel lékař a říkal, že je to beznadějné. Nejraději by mu ulevil a skončil to s ním. Poté, ale dodal „Však my se nevzdáme“.

Proč jste nevzal v nemocnici nějaký jed?

Protože by se ihned přišlo na to, že chybí a začal by se hledat. To nebylo v mém zájmu.

Jak víme, tak první děsivá vražda Vás neodradila.

Neříkejte děsivá. Jen se nepovedla, tak jak bylo v plánu.
Neodradí mě každá pitomost.
Další své oběti jsem fouknul přímo do srdce vzduch. V jeho výrazu jsem viděl, že to cítí, ale byl hned mrtvý. To jsem zopakoval ještě několikrát.

Nebylo příliš podezřelé, že najednou umírá tolik lidí?

Možná ano, ale ti co jsem vybíral, byli už tak na smrt nemocní a navíc jsem dělal patřičné (zdánlivě náhodné) rozestupy mezi každou z vražd.
V nemocnici jsem strávil čtyři a tři čtvrtě měsíce. Pak jsem odešel. Než jsem odešel, sebral jsem veškerý materiál o mé osobě a ještě o patnácti dalších. V tu noc jsem zabil ještě 28 lidí.

Nikdo Vás v dalších dnech nehledal?

Možná hledal, ale já už byl v sousedním Německu v Regensburgu. Zde jsem měl již předem pronajatý byt.

Chtěl jste nastoupit do místní nemocnice a pokračovat?

Ne! Určitě ne. Prvním důvodem bylo, že můj nástup do nemocnice a následní mrtvý, by byl až příliš nápadný. Nedělal jsem si iluze o tom, že se na mě v Čechách zapomnělo. Druhý důvod byl ten, že jsem nechtěl zabíjet staré a nemocné. Litoval jsem toho, že jsem to předtím dělal. Uvědomil jsem si, že oni jistě mohli být dobrými dědečky a babičkami. Mohli žít dobrý život a takováto smrt jistě nebyla odměnou.

Zabíjet jste ale nepřestal?

Jednou večer, když jsem se procházel po městě a přemýšlel, kdy mě chytí a co budu dělat dál, přepadl mě zloděj. Najednou jsem věděl. Křičel na mě, ale já ho vůbec nevnímal. Uvědomil jsem si, že světu by bylo o moc lépe bez takových prevítů. Nepřepadají jen muže, aby mohli vyzkoušet, kdo tedy bude lepší. Mnohem víc se zaměřují přece na slabší ženy. Zbabělci!
Mával mi před obličejem nožem a křičel. Měl mezeru mezi zuby a já se musel zasmát, protože jsem si uvědomil, že by mohl být dobrý zpěvák. Nevím co křičel, ale smích asi nečekal, protože se na chvíli odmlčel. Pak ale pokračoval dál. Rychle jsem chytil jeho ruku, v které držel nůž a vzal mu ho. Chtěl se otočit a utéct, ale chytil jsem ho a několikrát ho bodl do boku a břicha. Podepřel jsem ho a odnesl ke křoví před dům (číslo bylo myslím 35) a tam ho ještě několikrát bodnul. Podle obvinění, které na mě byly hozeny, zemřel.

Nešel jste se na to místo podívat ráno, jestli se vše podařilo?

Nikdy jsem se tam nevrátil.

Nyní jste tedy zabíjel padouchy, nebylo to příliš nebezpečné?

To víte, že bylo! Několikrát mě stačili také bodnout. Na pravé ruce, kterou jsem se kryl, mám dvanáctkrát jizvu po bodné ráně. Ale stálo to za to. Jednou na mě vytáhl přepadající přepadený pistoli. Neriskoval jsem a utíkal rychle pryč. Několik dalších dní jsem se tam vracel a čekal na něj. Sedmnáctý den se tam konečně ukázal. Zbaběle jsem na něj skočil zezadu a bodal ho do krku. Díky mé nešikovnosti jsem se říznul do ruky, kterou jsem se držel za jeho hlavu. Byl s ním hned konec. A já dostal pistoli.
Měl jsem teď ale dilema. Když vystřelím, hned mě všichni uslyší a útěk bude o to těžší. Na druhou stranu nevyužít tu pistoli když sem na ni tak dlouho čekal, mi bylo líto. Byl to S&W. Bylo v něm jen pět nábojnic. Rozhodl jsem se, že odjedu někam daleko a tam je vystřílím. Nasedl jsem na vlaky a autobusy a jel do Poznaně. Nechtělo se mi čekat na to, až najdu nějaké lupiče a tak jsem si první večer vyhlídnul skupinku tří feťáků. Přišel jsem k nim a bez pozdravení je postřílel. Každý dostal jednu ránu do trupu. Dva jsem si ještě posychroval a dodělal je zbylou municí. Třetí vypadal na to, že dodělá během chvilky. Odešel jsem rychle pryč. Příšerně mi bušilo srdce a myslel jsem, že zkolabuji. Všude jsem viděl oči, které mě udávali policii. Představoval jsem si, jak v televizích bude má fotka s nápisem „HLEDANÝ“. Prostě jsem zpanikařil.
Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat na nádraží a tam jsem čekal na první autobus, který pojede kamkoli. Dočkal jsem se a dostal se nakonec v pořádku zpět do Regensburgu.

Pobodané ruce, pocity strachu a beznaděje, to Vás opravdu nepřesvědčilo o tom, že byste měl přestat?

NE, NE a znovu NE! Dal jsem si úkol a ten jsem musel splnit. Jak říkáte „Pobodané ruce, pocity strachu a beznaděje“ k čemu bych to všechno podstupoval, kdybych teď skončil?

Předtím jste říkal, že ti staří lidé mohli být dobrými dědečky a babičkami. Neřekl jste si to i u těchto lidí? Oni také nemuseli mít jen tu špatnou stránku osobnosti.

Nemluvte hlouposti! Mladíci, kteří okrádají lidi, nemohou mít dobré zázemí. Jejich rodiče budou nejspíše podobně zkažení nebo se svým potomkům nevěnují nebo je rozmazlují a žehlí jim průšvihy. Dítěti potom nepřijde, že dělá něco špatně. Vůbec ti co okrádají po večerech, nebývají lidé, kteří se najednou dostali do nějaké bezvýchodné situace. Jsou to prostě zlodějíčci, kteří nechtějí pracovat. Nebylo mi jich ani přinejmenším líto.

Jak jste pokračoval v Regensburgu?

Nijak, pár dní jsem se jen tak toulal nebo byl zavřený doma. Rozhodl jsem se přestěhovat do Montany. Cestoval jsem po celých státech a pokračoval.

V Americe má zbraň skoro každý pořídil jste si ji také?

Ne. Nechtěl jsem zažít pocity toho, že mě každý slyšel a že mě hned chytí. Pokračoval jsem tiše s nožem.
Vyhledával jsem opět zloděje a násilníky.

V této době byl na Vás vydán zatykač, nemýlím-li se.

Ano tehdy to začalo. Přehlédl jsem jednu kameru umístěnou na pouliční lampě. Tak se dozvěděli, jak vypadám a začal hon. Přidal jsem na tempu. Už jsem nedělal mezi vraždami pauzy. Každý večer jsem vyřídil pár lidí a přejel jsem do jiného města
Jednou jsem v televizi zachytil pořad o šikaně na školách. Viděl jsem, jak se z žáků stává prosperující mafie. Viděl jsem, jak do škol pašují zbraně, jak se zabijí navzájem.
Jako malý jsem si řekl „Když oni, tak já taky!“.
Stejně předmět mého záměru začíná zde.
Na zbrojní průkaz, který jsem sebral jedné ze svých objetí, jsem si objednal loveckou pušku s optikou a spoustu munice. Naučil jsem se s ní zacházet a šel jsem do akce. Zastavil jsem poblíž nějaké školy a začal střílet ty, co se tvářili jako páni té školy. Se svým „kázáním“ ? (tak to totiž titulkovaly některé noviny) jsem objel ještě několik škol. Za celou dobu, kdy jsem toto provozoval, jsem zvládnul 78 škol v celých státech.

Předpokládám, že ani těch dětí Vám nebylo líto.

Trochu ano, přiznám se, ale muselo to být. Chtěl jsem něco dokázat, tak jsem za tím šel.

Během našeho rozhovoru nepadlo ani jednou, že byste zabil ženu. Rozhodl jste se je ušetřit?

Chvíli jsem se rozmýšlel, ale pak se rozhodl, že nemůžu dělat zbytečné výjimky. Ani ony přece nejsou svaté. Jen, že nejdou hned na pěsti, ale ukážou vám ňadra a pak bodnou kudlu do zad. Zabil jsem několik na mě sprostých prostitutek a pár těch, které mě chtěly okrást. Nemají lehký život, ale mohly by se ke mně chovat slušně.

Miloval jste nějakou ženu?

Ano, miloval jsem jich hodně. Nejvíce tu co jsem si vzal ?. Bohužel zemřela na selhání ledvin. Nikdy bych nechtěl jinou milovat.

U žen končí i Váš příběh. Odpuste, ale jak jste mohl udělat takovou zrůdnost?

Zabíjel jsem děti, ale jednoho dne jsem si řekl, proč zabíjet něco, co má už život rozběhlý? Není to ode mne příliš sobecké? Tak když jsem potkal jednu těhotnou ženu, cosi ve mně vypěnilo a já se rozhodl zabít ji. Sledoval jsem jí, hledal vhodné místo pro ten čin. Hlavní nákupní třída se mi nezdála vhodná ?. Chytil jsem ji až před jejím bytem. Shodil jí na zem a kopal do ní. Plakala a dávala mi kabelku! Rozbrečelo mě to, že nechápe, co dělám. Nechápala, že chci světu ulevit. Bránila si bříško. Bylo už velké, tak sedmý nebo osmý měsíc. Chytla mě za nohu a trhala mi z ní kůži. Strašně mě to rozzuřilo a kopl jsem ji vší silou do toho bříška. Pustila mě. Ale nemohl jsem utéct. Přede mnou ležel mrtvý anděl. Zíral jsem na ni a hlavou se mi honilo jen „Co teď? Nepřehnal jsem to? Všichni přátelé mě zavrhnou!“. Probrala mě až siréna policejního auta, které nejspíš někdo přivolal. Byl jsem to zase já a uvažující jsem začal utíkat. Probíhal jsem ulicemi, přebíhal dvorky, přeskakoval ploty. Nakonec jsem se schoval pod jedno schodiště za sudy s vodou. Ještě dlouho jsem slyšel sirénu policejního auta, které mě honilo. Skrčený jsem tam vydržel do noci, přečkal noc a další den jsem čekal na setmění. Potřebovalo se mi příšerně na záchod, ale vydržel jsem to. Když se druhý den setmělo, vylezl jsem z úkrytu a běžel do svého auta, které jsem měl zaparkované asi kilometr odsud.

Vrátil jste se do svého bytu? Nebál jste se?

Do bytu jsem se bál vrátit. Oželel jsem tedy svou pušku a oblečení a jel jsem dál.
Ve Wyomingu jsem si sehnal od jednoho mladíky UZI samopal a šel (jak jsem bohužel později zjistil) do finále.

Nevadilo Vám, že jste zbraňe kupoval od lidí, kterými jak říkáte, pohrdáte, a které jste předtím zabíjel?

Ano bylo mi to trochu hloupé. Když ale jdeme po cestách, může se stát, že občas zabloudíme někam pro vodu.

Podle čeho jste si vybral svůj poslední cíl?

Vybral jsem ho úplně náhodně. Projížděl jsem městy a pozoroval. Najednou jsem viděl tu porodnici a řekl si „Ano, ta!“. Tašku se zbraní jsem měl u sebe, tak jsem na nic nečekal a zaparkoval. Vešel jsem dovnitř, zhodnotil situaci a začal. Neušetřil jsem nikoho. Otce, matky ani děti. Křičeli, tak odporně křičeli. Střílel jsem, znova nabíjel a zase střílel. Dostal jsem se k mřížím a chtěl prostřelit zámek. Neměl jsem to dělat. Nejen, že mříže zůstali zamčené a nešli nyní otevřít ani klíčem, ale navíc se jedna z kulek odrazila a já se tak střelil do boku.
Vracel jsem se tady chodbami a narazil na místnost, do které mi připravili děťátka hezky do řady, každé v jedné postýlce. Střelil jsem do každého. Vůbec o mně nevěděli. Nebrečeli, ani když jsem přišel, ani když jsem do nich střílel.
Šel jsem dál a snažil se udržet v sobě co nejvíc krve. Narazil jsem na dva policisty. Rychle jsem se schoval za roh a přemýšlel, jestli je také zabít. Vždyť dělají jen svou práci? Ale já také! Vykoukl jsem zpoza rohu a začal střílet. Jednoho jsem trefil, to vím určitě, ale druhý mě jak se říká, dostal.

Později se na Vás sesypalo mnoho obvinění, Vy jste ale žádné nepodal, i když se ví, že při zatýkání Vás policie brutálně zmlátila.

Ano, při nasazování pout mi zlomili jednu ruku a druhou vykloubili. Pak mě ještě ztloukli. Já ale chápu to, že oni mé činy nejsou schopni pochopit. Nikdo je nechápe. Za to co mi udělali, je nijak neodsuzuji. Lékaři mě přivedli opět k životu a já se těším dobrému zdraví.

U soudu jste odmítl právníka, proč?

Zaprvé nevím, zda by mě někdo opravdu chtěl hájit a zadruhé za své činy se nestydím. Něco jsem chtěl udělat, udělal a beru za to plnou zodpovědnost.

Zabil jste přes tři sta lidí během několika let. Jak si vysvětlujete, že policii trvalo tak dlouho než Vás dopadla?

Je to jen díky tomu, že jsem nikdy nepřestal.

Když si to všechno promítnete zpět, pořád si myslíte, že to bylo správné?

Každý dělá chyby i já je udělal. Některé lidi jsem mohl nechat naživu nebo je zabít jinak. Zbavil jsem však několik měst tuny kriminálníků. Zůstali tam jen ti političtí ?
Ne, udělal jsem správnou věc.

Co říkáte na rozsudek, který nad Vámi vyřknul soud?

Čekal jsem něco horšího než oběšení. Každý máme na smrt jiný názor. V nějaké ze zemí je myslím ještě trest smrti ubodáním, to bych nechtěl zažít.

Vždyť Vy sám jste ho mnoha lidem vlastně udělil.

Vím, život je pes.

Co byste chtěl vzkázat našim divákům?

Víte, jaké jsou poslední slova odsouzeného k oběšení?
chrrrrrrrrrrrrr


Dnes byl naším hostem na Plovárně pan Zachariáš Degn