Fenek

Celé město mělo toho dne opět rušno. Ráno, sotva se probudili s ranním zvoněním spící tramvaje, začala se rozsvěcet okna sídlištních bytů. Tajemná morseovka blikajících ranních zpráv do právě natíraného dne přidávala ve velkém onu typicky glutamanovou příchuť. Za okny starostlivé matky budily své ratolesti do škol, starostliví otci vyspávali kocoviny a ti nebozí, co nepili, se již strojili do kanceláří či do průmyslu a služeb, výjimečně pak i do excentrických profesí, ale to jen opravdu někteří. Fenek bydlel u rodiny, kde tatík pil. Fenek, abyste rozumněli, byl pes. Pes, který neštěká zbytečně. Nebožák tatík musel i přes těžkou kocovinu vstát a jít s ním ven, každý den, ať venku padaly trakaře či kroupy, žáby nebo hovna s hákem. Doma měl Fenek sraní i chcaní přísně zakázáno a o co míň vysere teď, o to míň se bude moct nažrat. Do chladného rána vyšli pán a pes. Ven z té kostky betonu s tisícem očí blikajících jak plástev namodralým mdlým světlem, ven z celého zatuchlého komplexu těch betonových oblud. Mnohem, mnohem dál šli, a fenek odvázaný jančil. Jinovatka pod tlapama studila, a tak se snažil udržovat v pohybu. S přibývajícím slunečním světlem jinovatky ubývalo, oni však stále šli, tak jako tenkrát.. "Pocem kamdeš! tadybuď a nezlob!" Facka mlaskla vzduchem. Vřískání jí bylo odpovědí. Mamina od rodiny a její výchovné pohlavky. Mladý človíček, kluk. Fenek byl něco jako jeho brácha, bylo mu dokonce stejně jako klukovi. Vřískání neustávalo. vzduchem zamlaskaly další dva facany. Tady máš ať máš proč ječet. A tehdy se ve Fenkovi i v klukovi probudilo Zvíře. Oba se jí vrhli po krku a během pár vteřin proměnili kuchyni v krvavou arénu. Když přišel domů tatík, chtěl Fenka zastřelit. Kluk mlčel, ale podlitiny na mrtvém mámině krku mluvili za něj. Dlouho mlčet nevydržel. Tatík taky ne. Řval jak na lesy. Pak kluka zabil jednou ranou pěstí. A řval ještě dlouho, tentokráte však nad smutkem a bezmocí sebe samého, vystaveného v jediném dni nejčernějsí noční můře. Maso z obou těl řezal skoro týden, a brečel jak nad cibulí. V noci poté pak vzal Fenka na dlouhý výlet s batohem na zádech, a pak na odlehlé lesní mýtině vykopal hrob. Tančil pak nad ním dlouho rituální tanec sebezničení, napsaný jím samotným. Svolal na sabe prokletí za ten strašný čin, za tu jedinou ránu. Z batohu vyndal ořezaná torza těl, těla a tělíčka. To větší do jámy ukládal s až pietním výrazem, u menšího se opět rozbrečel. Pak pohlédl na Fenka a z batohu vyndal dětskou ruku. Pes začenichal a po ruce se lačně vrhnul, vrtě ocasem. Celé to město, celý ten experiment šílených architektů, ve kterém se objevovala naplno lidská žravá a agresivní povaha, kde se lidmi stávali anonymními dravci, celé to prokletí napříč společnností příliš apatické na jakoukoli reakci si tu noc odnesl v srdci z lesa domů. Změnil zaměstnání. Začal kouřit. Zvědavým otázkám okolí se vyhýbal, řka že ho žena opustila i s dítětem a že se o tom nechce bavit. Uzavřel se do sebe. Moc nevycházel, večery trávil doma. Oknem pozoroval dění venku a vedl si podivně vypadající záznamy. Počítal lidi, jejich průchody kontrolními body, skoro nespal, volal na jejich telefonní čísla v různé denní doby a sestavoval si jakési zvláštní rozvrhy hodin. které dále vyhodnocoval a doplňoval. Z této na první pohled letargie se probral po dlouhých letech a na krabici se záznamy červeně napsal datum a hodinu. Zastavili se na té samé mýtině co před deseti lety. Muž rozepl límec, poklekl k zemi a hlínu políbil. "Hned jsem u vás, drazí moji" zašeptal s obličejem stále u země. Pak z kapsy kabátu vyndal do hadru zabalenou kost, spíše kostičku, a položil si jí k nohám. Následně si stoupnul s obličejem natočeným k městu a čekal. Fenek čekal s ním. Série výbuchů nastala dvě minuty po desáté hodině, tou dobou bylo v domech minimum lidí. Kácí se les, lítají třísky, pomyslel si. Zadíval se na oblaka prachu v dáli a pousmál se. Pak se zadíval na psa. "Je po všem, jestli chceš, klidně je sežer, nešetři nikoho." Fenek jen vrtěl ocasem a blýskal očima. Pak muž vyndal z kapsy další balíček, tentokráte v hadru schovanou břitvu. Otvíral jí pomalu, pak chvíli sledoval odlesky slunce na čepeli, nakonec pak pěti rychlými tahy několikrát přeřízl zápěstí levé ruky. S prvním výstřikem horké krve začal řvát, křik se postupně měnil na jakousi tajemnou melodii, kterou znal jen on, a jak proudění krve pozvolna ustávalo, i jeho hlas slábnul, až se ztratil docela. Fenek vstal a začal chlemtat temně rudou krev. Pak zavyl a vyrazil směrem zpět k městu.

---