Kouzla a triky

         Přišel kouzelník. Ticho!! Bere provázek, zauzluje ho, foukne na něj a provázek je bez uzlů. Následují obdivné pohledy, dav áchne a óchne a je tu potlesk. Potlesk pro trik. Kouzelník je spokojený, nikdo nepřišel na to, jak to udělal. Ale někdo přece. V davu sedí žena, pohodlně opřená o opěradlo, zdvořile tleská, ale duchem je nepřítomná. Dokonce tleská, i když ostatní už jsou potichu. Káravé pohledy jdou mimo ni. Ta dávno ví, jak to její manžel dělá – naučila ho to. On to ale nepřizná, už si to nepamatuje a myslí si, že to nikdo neuhádne. Tak dobrý jako ona ale nikdy nebude. Naučila ho sice pár jednoduchých, ale přesto dobře vypadajících triků, přesto úrovně jejích kouzel nikdy nedosáhne. Proč? Protože ona neukazuje jen triky, dělá opravdová kouzla, na které NELZE přijít. Nikdy se s nimi ale nechlubí, protože by o ní lidé řekli, že je čarodějnice. A neměli by nakonec pravdu? Asi to někdy zkusí, dnešní lidé přece na čarodějnice nevěří, radši na ní budou vyzvídat, jaký použila trik, než by přiznali pravdu – že to nebyl trik. A nejste taky takoví? I když vám kouzelník stokrát řekne, že to je kouzlo, nebudete věřit. I kdyby uvěřili, dnes se už čarodějnice neupalují… „Jsem čarodějka, řeknu…“ pomyslí si žena. Kouzelnice zní líp, tak tedy: ,,Jsem kouzelnice“. Usmála se. Žádná kouzelnice, je nenapravitelný snílek!!! Zas už tleskala, když všichni přestali… a toho pána se musí zeptat, jestli by jí nenaučil alespoň jeden trik.

         Zeptala se. Víte, co jí řekl? Že to nejsou triky… moc se jí nechtělo uvěřit mu, ale co jí zbývá? Usmála se a ve dveřích se ještě otočila. Místnost zela prázdnotou a někde v dáli jakoby zaslechla smích…