Podvečerní probuzení

nechtěla jsem nikdy zapomenout

a jediné co vrací se mi

je záblesk úsměvu

v té kavárně tam na nábřeží

záblesk úsměvu

když zapadá slunce

 

slova i představy uvadají

jako červené tulipány

 

potřetí přešla zima

a ony už neprocitly

 

na něco nejsou síly

i když tak moc chceme

 

třeba tě obejmout

ne pro tebe

jen čistě sobecky

abych se neztratila sama sobě

 

nechat sny upláchnout

jako bílé holubice

vystoupají tak vysoko

až se ztratí mezi oblaky

 

kdo ví

jestli se vrátí

jednou

někdy

 

 

 

zkřehlá od mrazu

setřásla jsem poslední vločky

a rozhlédla se

 

ten kluk v černý košili

má tak krásný oči

tak krásný

až mě to děsí