Autobiografie psa

i.

Narodil jsem se v noci. Podle babičky, té porodní báby smečky, během velké bouře. Ráda mi vyprávěla o záhadných znameních na noční obloze, o blesku, který rozzářil celou step, jako by byl den, tu noc, kdy jsem se narodil. Babské tlachy! Narodil jsem se tak slabý, že mě ostatní psi chtěli roztrhat. Měli to udělat. Pro slabé nebylo ve smečce místo.

ii.

Svoje první dny jsem strávil ve vlhké podzemní noře. Slepé štěně ve tmě. Nasával jsem ten vlhký, nevětraný vzduch a znovu zkoušel zatuchlý prostor.

Babička tu noru hlídala ve dne v noci, dokud jsem nebyl schopen postavit se na vlastní. Teď už se o sebe musíš postarat sám, řekla mi a odeběhla pryč. Osaměl jsem a poprvé nasál čerstvý vzduch stepi do plic.

Protože jsem byl slabý, byl jsem pro smečku nepotřebný. Bastard k ničemu. Stal jsem se cizincem ve vlastní smečce, trpěným přítěžkem, o jehož osudu rozhodoval rozmar starších.

Vyrůstal jsem o samotě, na samém okraji, ale zvyknul jsem si. Stejně jako jsem si zvyknul na žrádlo ze zbytků a mršin. Trávil jsem o samotě celé týdny, hrál svoje vlastní hry, daleko od ostatních. A rád jsem se toulal… třeba celé dny, a pak  se uštvaný a hladový vracel zpátky ke smečce. Ta moje toulání nesnášela. Jako bych překračoval nějaký nepsaný zákon, tabu stepi a smečky, zapovězenou kolektivní hranici, zpoza které není návratu.

Bylo mi to jedno.

Byl jsem šťastný –

Zbitý ale blažený.

iii.

Vyrostl jem a zesílil. A dál jsem se toulal. Přestal jsem chodit do školy, rodiče šíleli. Neúprosné slunko stepi vypálilo moji srst do šeda. Podobal jsem se více vlkům, než psům. Dávali mi to patřičně sežrat.

Vyrostl jsem a zesílil. Toulky stepí mě zocelily. Byl jsem vyhublý, samá kost a šlacha. Zdivočel jsem. Ostatní psi si už na mě netroufali. Teď když už mě nemohli beztrestně bít, ignorovali mě. Stal jsem se neviditelným přízrakem, poledním stínem.

iv.

Vrátil jsem se z jedné ze svých toulek. Stáli v půlkruhu a čekali na mě. Pomalu jsem běžel k nim a najednou věděl, že se něco událo. Věděl a cítil: tohle už není tvoje smečka. Nikdy nebyla. A potom mi to došlo: byl zvolen nový vůdce smečky…

… když byl vůdce smečky starý, nebo neschopný vést ji dál, zvolila rada starších nového. Někdy se stávalo, že některý z mladých psů sám zaútočil na starého a zabil ho. Pokud se mu nepostavil jimý ze psů, stal se novým vůdcem smečky.

Během každé volby docházelo ke krvavým střetů o moc. Noví vůdcové bez milosti zabíjeli staré nepotřebné psy, jejich těhotné feny, ještě nenarozená mláďata. Každá nová volba byla šokem pro smečku, krvavou depresí, brutálním a přece nevyhnutelným rituálem, který ji přese všechno vždy znovu stmelil.

Zastavil jsem asi 20 metrů od nich a táhle zavyl. Viděl jsem jejich žhnoucí oči, vrývaly se mi hluboko pod kůži. Viděl jsem nového vůdce, stál v čele, zle pokousaný, celý od krve, opojený vítězstvím. Viděl jsem mrtvolu mého otce. Viděl jsem matku po boku jiného psa –

a v tu chvíli mi vše dalo jasný smysl . Poprvé jsem uviděl skutečnost v její nahé pravdě a v tu chvíli si začal ostře uvědomovat sám sebe –

byl jsem hotový a čekal jsem

srdce mi divoce bušilo

pulzovalo v jednotném rytmu

spolu se stepí.

Potom zaútočili.

v.

Bylo po všem. Ležel jsem na chladné zemi, kolem mě čtyři nebo pět mrtvých psů. Zbytek smečky vyděšeně utekl pryč.

Pozoroval jsem jak ze mě pomalu odtéká krev, mísí se s krví ostatních a na špinavé zemi kreslí podivné obrazce.

Začalo se stmívat.

vi.

Temná chladná noc. Úplněk.

Spolu s ostatními psy běžím pustou, do tmy ponořenou stepí.

Jsme smečka propojená dravou energií, která nás pohání dál do stepi, blíže noci.

Běžíme, sliny nám tečou z otevřených tlam.

V běhu se koušeme. Rveme se.

Běžím spolu s ostatními psy. Nevím kam nebo proč.

Dopředu nás pohání divoká radost z volného pohybu nekonečným prostorem, dravá energie pulzující celou stepí.

Běžím, čumákem nasávám ledový vítr, hltám ten ledový vzduch a vyju.

Vyju na ten zatracený měsíc.

Jeho odvrácenou tvář.