Minové pole

"Mám takový divný pocit ..."

"Přes to pole musíme ..."

"Něco mi říká, abychom tam nechodili ..."

"Přece se ale potřebujeme dostat na druhou stranu. Jinak nás tu postřílejí."

"Takže ty chceš raději riskovat než to s námi obejít?"

"Vy blbouni, dyť je tam plno nepřátelských tanků! Kdyby nás objevili, tak je po nás!"

"Ne, my přes to pole nejdem! Zůstáváme tady!"

"Hele! Já teda půjdu první. Když se přes ně dostanu já, budete moct taky. Co?"

"No ... tak dobře ... Ale stejně se bojím..."

"Jo ... tak to zkusíme..."

Stojíme tady, na kraji lesa, tři - já a dva kamarádi. Čtvrtý zrovna vstoupil do minového pole, které se asi po pěti kilometrech cesty ze základny na bojiště před námi objevilo. Nad hlavami nám občas proletí letadlo nebo průzkumný vrtulník. Teď se všichni tři bojíme o našeho kamaráda. Prožili jsme s ním mnoho dobrého. V nebezpečí nás povzbuzoval, v neštěstí nám pomáhal. Všichni jsme ho uznávali za jakéhosi vůdce naší skupiny. Jenom, B-že, nedopusť, aby šlápl na minu. Ať to dokáže! Ať to všichni dokážeme!

Uff! Zvládl to. Teď je řada na mně. Musím jít v jeho stopách. Naštěstí před hodinou pršelo, takže jsou v rozmoklé půdě dobře viditelné. Přesto mi však ubíhá život před očima. Vybavuji si celé mé dětství. Měli jsme kdysi psa. Ben se jmenoval. Jednou mě zachránil před uštknutím. V kopcovitém kraji, kde jsme bydleli, žilo hodně zmijí. Jednou jsem se při procházce po okolí zamyslel a nedíval se, kam šlapu. Najednou Ben vyštěkl. Probral jsem se ze zamyšlení a strašně jsem se lekl, protože jsem náhle před sebou uviděl hrozitánsky syčícího jedovatého hada s klikatou čárou na těle.

Tehdy jsem se začal o hady živě zajímat. Později ve škole jsem se o nich leccos dověděl, ale to mi nestačilo. A tak jsem si začal kupovat knihy. Mám jich doma tři poličky. A všechny jsou o plazech.

Na střední škole jsem se seznámil s Petrem, jedním ze spolubojovníků, kteří ještě nepřešli minové pole. Zažili jsme tenkrát mnoho legrace. Stále si živě vzpomínám na to, jak jsme jednou pozorovali oknem dívky převlékající se v šatně do cvičebních úborů, protože další hodinu měly mít tělocvik. Ani jsme si při tom nevšimli přicházejícího profesora dějepisu. Byla z toho tenkrát ředitelská důtka, ale nám to moc nevadilo.

Pak přišla maturita, během níž začala tato válka. Jako čerství absolventi střední školy jsme byli odvedeni a prodělali základní vojenský výcvik. Potom jsme byli letadlem přeneseni na základnu, ze které jsme asi před dvěma hodinami vyrazili. Původně nás šlo dvacet, ale při leteckém útoku jsme se všichni rozprchli na nejrůznější strany. I my čtyři tady teď bloudíme, poněvadž vůbec nevíme, kde jsme.

Na chvíli se vytrhnu ze vzpomínek. Otočím se ... a mí kamarádi tam stojí s rukama nahoře a na ně míří dvě hlavně. Další tři míří na mě. Najednou se vidím s kulkou v zádech. Nevím proč, ale dávám se do běhu! Ještě asi deset kroků mi zbývá k nejbližšímu stromu! Jeden ... druhý ... třetí ... čtvrtý ... 

Zatmívá se mi před očima, a já jen bezvládně padám kamsi do tmy hluboké propasti. Jednu nohu jako bych už vůbec neměl, druhou mám asi roztrhanou, nějaká střepina mi zřejmě vnikla do srdce a jiná mi rozrazila lebku. Nedoběhl jsem ke stromu. Proč jsem se zase zasníval?! Zbývalo mi … šest kroků…