Po stropě chalupy se honily mouchy

            Po stropě se honily mouchy. Létaly sem a tam kolem nekryté zažloutlé žárovky. Užuž to vypadalo, že větší a tmavší dohoní slabší vpředu, ale té se nakonec vždycky podařilo uniknout. Po chvíli přistály na parapetu, třikrát přelezly zprava doleva a zpátky a menší moucha se opět vznesla, aby prchala před větší. Ta rychlým letem z kouta do kouta získala malý náskok. Využila příležitosti, když se pronásledovatel vyhýbal Ukřižovanému na stěně, a schovala se do škvíry za truhlou v rohu.

Dlouho seděla ukrytá ve stínu vyřezávaného ornamentu, ale pak ji ale začala bolet skrčená křidýlka a rozhodla se tu mohutnější trochu pozlobit. Počkala, až se dostane nahoru k žárovce a bude zmateně poletovat kolem oslňujícího světla. Potom sama rychle vystartovala nahoru a letěla úplně potichu, bez nejmenšího náznaku bzukotu.

Bohužel byla zpozorována předčasně. Nezbývalo, než se okamžitě spustit v prudkých kruzích do kouta za skříň. Koneckonců ji to ani nemrzelo, nikdy tam ještě nebyla a vždycky snila o dalekých nepoznaných krajích; jen se trochu bála letět takovou rychlostí v tom temném stínu. Ovšem pronásledovatele měla v patách a rozhodně se nemínila jen tak vzdát. Sklopila křidýlka ještě více – padala už skoro volným pádem. A druhá v zakřivené spirále za ní.

Ostatní následovalo v jednom okamžiku: záblesk světla na jemné pavučině, neúspěšný pokus se vyhnout, náraz, chvíle pekelného strachu, stále silnější chvění zákeřné sítě, krátký pohled do odporných šedočerných očí a…

Jejich osud byl zpečetěn už chvíli po obědě, když přilétly škvírou nade dveřmi z vedlejší místnosti. Vlastně už dávno dřív, když vnučka nechala sušit hřiby v nevětrané komůrce po babičce, odkud vedla jediná skulina sem, do prohřátého starcova pokoje. Nebo už když muší matka kladla vajíčka do nahnilé houby před procházející se Maruškou? Pak už bylo jen otázkou času, kdy se mouchy vylíhnou a objeví cestu k teplému světlu za dveřmi. A kdy se zaletí podívat za skříň, chytí do neviditelných vláken, roztáhnou křidýlka v poslední křeči a sežere je pavouk.

Stařec sklopil zrak od stropu. Bylo mu jasné, co se stane, jen předpokládal ještě dva kruhy kolem žárovky. Mouchy zaletěly za skříň příliš  brzy.

„Vím, že nic nevím,“ povzdechl si větou vyčtenou z knížek, ale věděl jen, co bylo psáno.

Zvedl se z křesla. Přiložil několik polínek do kamen a v koši se dřevem našel smetáček. Pomalu, zdálo se, že s námahou, odsunul skříň, zamáčkl pavouka a smetl všechny pavučiny ze zdi.

„Nejsem zlý, abych bezdůvodně vraždil, ani hodný, abych chránil další mouchy, spravedlivý, abych trestal pavouka za pozření úlovku, ani nespravedlivý, abych ho zabíjel pro důkaz své moci,“ mumlal si pro sebe a pak se dlouze zamyslel. Nechápal, proč mu neškodný pavouček tolik vadil.

„Od dětství mne to tak učili – pavučiny do síně nepatří.“ Skoro se omlouval. Zasunul skříň zpátky do rohu a unaveně došel na zápraží vyklepat smetáček.

Vrátil se a poklekl před obrázkem Madony vedle starobylé knihovny. Navrchu uviděl rozečteného Platóna. „Studuji filosofii, ano, ale je to spíš taková záliba do důchodu, ubíjení času po smrti ženy," řekl jednou vnučce. Teď si na to vzpomněl. „Nehledám v knihách smysl, ten znám, co umím mluvit, už máma mě jej naučila, nemohl bych myslet nic jiného. A tak je to správně,“ zašeptal ještě. S pohledem upřeným na Madonu odříkal Otčenáš za mrtvého pavouka.

Dořekl amen a přišoural se k rozestlané posteli. Posledních několik dnů se cítil trošku slabší než jindy a posouvání skříně ho docela unavilo. Zhasl, zul si bačkory a lehl si pod peřinu. Krásně hřála; cítil se, jako by létal.

Ostatní následovalo v jednom okamžiku: záblesk světla na jemné pavučině, neúspěšný pokus se vyhnout, náraz, chvíle pekelného strachu, stále silnější chvění zákeřné sítě, krátký pohled do odporných šedočerných očí a…

Jeho osud se slepě naplňoval už od chvíle po obědě, kdy zpozoroval přilétnuvší mouchy. Vlastně už na podzim, když vnučka přinesla houby do pokoje po ženě; bylo jen otázkou času, kdy je světlo přiláká a on se na ně zadívá… Sledoval hmyz už od dětství.

„Děj se vůle boží; vím, co je psáno,“ zašeptal, ale nevěděl nic.

Už se nebál. Pokojně prošel pavoučím hrdlem a letěl dál nekonečným temným nesmírnem; u srdce ho hřála naděje nedávného Otčenáše a těšil se na svou ženu. Nedělo se mu nic zlého, i záda přestala bolet. Chtěl si prohlédnout křídla, která ho nesou, ale zjistil, že dávno neletí, jen se nechává nést bělavým obláčkem.

Zatímco přemýšlel, která modlitba by měla být jeho poslední (nepochyboval, že už se víckrát modlit nebude), obláček se vsákl do země – do černé, prohnojené, vlhké prsti. Jako tátovo pole, napadlo ho. Nacházel se uprostřed atria obrovského kláštera, mezi pravidelnými kruhovými záhony. Chtěl kyprou půdu pošlapat co nejméně, proto se po špičkách rychle přemístil dovnitř.

Stál v podloubí bez konců zaplněném neznámými šklebícími se lidmi, kteří znuděně postávali mezi sloupy. Otočil hlavu ke zdi naproti. Vlastně to nebyla úplně zeď, ale nepřetržitá řada dveří označených cedulkami. Procházel kolem nich a četl: Otcové, Blázni, Pomocníci, Sportovci, Manželky, Památkáři, Básníci, Právníci…

„Co to znamená? A na co tu všichni ti lidé čekají?“ zeptal se sám sebe.

„Na vysvobození, pane,“ odpověděl mladík sedící na zemi u sloupu.

„A co je to vysvobození?“ zeptal se stařec znovu. „Už od dětství jsem přemýšlel, jak asi vypadá.“

„Vysvobození? To když přijdete do nebe, ne?“ nechápavě se zasmál mladý muž „Tady těmi dveřmi.“

„Kterými?“

„Těmi, které jsou určené pro vás.“

„A které jsou určené pro mě? A pro tebe?“

„To musíte vědět vy sám. Já osobně vůbec netuším, kterými jít.“

„Tak zkus… třeba Synové? Studenti?“ Hádal s úsměvem stařec.

„A co když mám jít jinými? Nesmím zahodit nebe. Musím počkat, až se rozhodnu.“

„Kdo až se rozhodne?“

„Já. Každý sám musí… Ale já prostě nevím!“ skoro vykřikl mladík a opět sklopil hlavu.

Stařec procházel kolem dveří a se zájmem četl si nápisy: Knihovníci, Houslisté, Přátelé, Chemici, Hospodští… Nechápal. Co mají ta slova společného? Najednou zahlédl otevřené dveře. Zevnitř se ozvalo zakašlání.

„Nuže pojďte, vždyť víte,“ ozval se hlas.

„Nevím nic,“ odvětil stařec a nahlédl rozpačitě dovnitř. Viděl nekonečný sál, do kterého vedly všechny dveře z podloubí.

„Víte všechno,“ zněla odpověď.

Ještě si všiml na dveřích cedulky se slovem „Hospodář“ a vešel.

Celý sen byl utkán už chvíli po obědě, když se v předsíni zadíval na svou fotku z války, kdy sloužil v Řecku.  (Ano, přesně v takové chodbě stál a přemýšlel, kam mohou vést všechny ty dveře. Než je stačil otevřít, zavolali ho k opravě telegrafu.) Vlastně spíš dávno dřív, když si s vnučkou povídali, zatímco krájela houby, jak asi vypadá nebe a peklo. Trochu ji zarazil příkrou zmínkou o babičce, ale pak pochopila, že už žádné ohledy nepotřebuje, že má v nekonečném štěstí všechno, co potřebuje. Říkala pak, že podle moderního učení v očistci nejsou plameny, jen davy čekajících unavených lidí, namačkaných na sebe bez kousku soukromí. A že prý, však jí za to také řádně vyčinil, se do nebe dostane každý, kdo v životě opravdu někým byl. Věděl, že bůh miluje všechny lidi stejně, ale že by i komunisty? Netušil tenkrát, co si o tom má myslet.

Slyšel troubení, jako když někdo hraje na roh. Vítají ho v nebi! Prudké světlo vycházející ze všech stran ho oslňovalo. Znovu slyšel zatroubení  - možná se spíš podobalo houkající sanitce. Pak se propadl kamsi do tmy a ticha. Ležel naznak, neviděl vůbec nic a záda začínala znovu bolet. „Byl jsem tedy hospodářem. Tak takhle to v nebi vypadá… Nebo to nebyla opravdová brána do ráje?“ zamumlal k srpku měsíce za oknem „Ale samozřejmě. Vždyť svatý Petr uvolnil řetěz… A Madona…Vždyť přeci...“

Sen se zvolna rozplýval a on si čím dál jasněji uvědomoval, že si z něj zachoval jen hluboký pocit, jako když na něj před lety spadl strom – věděl, že kolem pak byli lidé, že mu něco říkali. Znal je, ale nemohl si vybavit jedinou tvář.