Cit

„Předstup, Gottfriede, před svého vládce a pána a pokloň se!“

Kráčel jsem s hlavou svěšenou a vzpomínal na ten zvláštní den, který jsem zde strávil. Ano, přesně před pěti lety jsem zde byl pasován a dal jsem slib svému pánu a vládci, že budu čestný, statečný a že… mu budu sloužit. Naplněný hrdostí jsem si plně neuvědomoval váhu tohoto slibu, mé romantické ideály pro mne byly vším a já věřil, že se ze mě stane králův nejvěrnější. Jak velice jsem se mýlil.

Eleanor! Tak sladké jméno, které ti dali ve chvíli, kdy jsi poprvé pohlédla na svět. Eleanor! Tvé jméno proudí jako vodopád přes okraj skály. Eleanor, proč jen jsi byla mým úkolem ty? Tak krásná, tak něžná, tak křehká.

Poklekl jsem, oči stále sklopené. Poznáš, můj králi, že jsem tě zradil? Poznáš, že už nemůžu, že už nedokážu sloužit jenom tobě a věřit, věřit v tvoji ušlechtilost, moudrost a sílu?

Eleanor, proč jen jsi byla mým úkolem ty?

„Povstaň, Gottfriede, můj nejvěrnější, a řekni, jak jsi pochodil na své cestě.“

Vstal jsem a poprvé se odvážil zvednout oči a podívat se na svého vládce. Obličej podobný nedočkavému dítěti mě donutil se pousmát. Kdybys jenom věděl, můj pane, jakou cestu jsem prožil, nevítal bys mne s otevřenou náručí.

„Cesta se zdařila, můj pane. Váš dopis jsem doručil a zde nesu odpověď.“

Jak jen jsi mohla, Eleanor, odpovědět kladně i po tom, co jsem ti odpřísáhl svou věrnost. To já jsem chtěl být tvým rytířem. Má cenu vést tě, když tě povedu pro jiného? Můj pane, přísahal jsem ti věrnost, ale až na pokraj? Nedávej mi úkol přivést ji sem. I jiní jsou věrní a splní ho lépe než já. Já nechci zradit podruhé! Její přítomnost mě rozechvívá, cítím se jak napnutá struna, jen prasknout. Co se stane potom, Eleanor, až nebudu mít sílu vzdorovat tvé kráse?

„Gottfriede, vezmi své rytíře, budeš svou budoucí královnu doprovázet na cestě ke mně.“

Zavřel jsem oči, ale jenom na okamžik. Podepsal jste nade mnou ortel, můj pane. Žij dnes a umírej zítra, říká se. A já zemřu.

„Jak si přejete, můj pane.“

Zvuk kroků se rozléhal po sále. Šel jsem ponořen do myšlenek, které nepatřily nikomu jinému, jenom mě. Za třetím sloupem vpravo jsem prošel úzkým vchodem a vstoupil do menší místnosti osvětlené několika svícemi. Poklekl jsem před oltář, s výrazem nejvyšší úcty sepjal ruce a zavřel oči.

Dej mi sílu.

Nevím, jak dlouho jsem klečel, kolik minut nebo hodin. Vyrušily mě jiné kroky, lehké, mírně bojácné, ale přitom důstojné.

„Gottfriede, je čas.“

Nepohlédl jsem na ni, jen jsem vstal. Stále shrbený jako pod tíhou něčeho neviditelného. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak se konečně narovnal do své plné výše, otočil se na svou paní a přistoupil k ní. Byla krásná jako probouzející se den, ale stejně tak i chladná. Nabídl jsem jí rámě a doprovodil ke kočáru.

Rozume, radíš mi moudře, nenech se zaslepit. Bojuj za mne, když já selhávám. Ty krutá, jen klopíš oči vždy, když na tobě spočinu pohledem. Já sloužím své vlasti, nikoli tobě.

A věřím tomu vůbec? Vždyť celou svou duší už chci jen ji – milovat ji, chránit ji, bojovat za ni. Co je správné? Jak se zachovat? Jak se rozhodnout? Až se staneš královnou, nezbude již místa pro mě. Kam se uchýlím? Kam povedou mé kroky? Staneš se mou paní, ne však způsobem, kterým bych si přál.

Rozhlédl jsem se přes zástup svých rytířů. Tak prudký vzestup mne doprovázel v životě, stejně prudký teď bude pád. Z bitevního pole sem doléhají zvuky boje, řev bojujících a sténání umírajících. Již brzy se k vám přidám. Budu bojovat za svoji zemi, za svého krále. Čest a statečnost jsou pro mne víc než cokoliv jiného. Čestně jsem žil a čestně zemřu. Že zbytečně? A kdo neumírá zbytečně? Tys nade mnou podepsal rozsudek, můj pane, a já zemřu. Ovšem ne pro tebe nebo pro vlast. Za tebe se jdu jenom bít. Umírat budu pro ni. Pro vílu, která snad chtěla být mou, ale nedokázala to.