Ti kdo ztratili víc než měli.

Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním.

(Edgar Allan Poe)

Ti kdo ztratili víc než měli.

      Ti kdož ztratili víc, než měli. 

      Pro mne byla minulost vždycky něčím víc než pro ostatní. Představa něčeho co je pro mne dnes nemožné a dříve to byla normální součást života, mne držela chvílemi nad vodou. Jak říká můj kamarád: „Byla jsem vždy věčný snílek.“
      Můj příběh by mohl začínat, jako všechny příběhy začínají. Ale to bych nebyla já, abych to neuvedla jinak… Jednoho večerního rána, kdy kadmiová žluť odcházela pomaleji z oblohy než kdy jindy, jsem nabrala divného pocitu, že dnešek nebude takový jako obvykle. Neříkám, že by měl být výjimečný, protože pro mě je vlastně každý den, tedy pro vás noc, výjimečný. Ale s tím se teď zabývat nebudeme. Pomalu jsem se přiblížila k oknu a rozhrnula rudé závěsy. Jen jsem ze začátku tak nakoukla, abych se ujistila, že slunce je dostatečně nízko na obzoru. Po té jsem závěs celý odhrnula a užívala si toho chladného a slabého světla. Pak jsem se šla obléci. Jak jinak než do bílé, ráda jsem v noci vynikala, ale pro jistotu jsem si dnes vazal černý kabát. Po té jsem vykročila do ulice. V místě kde žiji, bez pouličních lamp, nebylo ani živáčka. Jaká potěšující chvíle. Proto jsem směle vykročila do nočního ruchu tohoto města. Toho města, které pro mě bylo zakázaným ovocem, bylo mým jedem a nejen pro mě…
      Po chvíli jsem dorazila do rušné části města. Byli tu obyčejní lidí, kteří o ničem nevěděli, postávaly u vchodů do nočních barů a vesele se bavili a to i s nimi. Stvořeními, kterým je noc milejší než den, kterým je den zakázán, tak jako mě. Ti neznámí noční chodci. Jak říká můj kamarád: „Některým stvoření by se měl člověk vyhýbat.“ Škoda, že se této rady neřídil sám.
      Jejich lačné pohledy, úlisné myšlenky. To vše z nich čišelo a já si říkala, jak si toho ti lidé nemohou nevšimnout, že tak hazardují ze svým životem. Proč nemohou zůstat doma v bezpečí. Nemějte milné domnění, že mi na těch lidech záleží. To rozhodně ne! Já jim jen závidím to denní snění.
      Procházela jsem kolem těch barů a sledovala lidi. Jako dravec, který sleduje svojí zvěř.
„Salome“ (… jak s lilií u pasu ke mně pomalu jde) Ten hlas! Ten mužský hlas, který na mě právě zavolal mým vlastním jménem, byl mi až příliš znám. Jako dravé šelmě se mi na zádech naježily chlupy. „Stále ta samá čistá Salome.“ Prudce jsem se na něj otočila. Stál opřený o zeď domu a prohlížel si své dlouhé černé nehty. Po té ke mně uděl krok a projel rukou moje vlasy. „Stále ta samá krásná Salome.“
„Co tu děláš?!“ vyštěkla jsem na něj s tím nevětším odporem, který jsem teď ve svém hlase byla schopná vytvořit.
„Přišel jsem navštívit tento zapadákov…“ řekl ironicky. „A co tu nevidím… tebe. Jak se tu procházíš a tak mě napadlo: Hele Salome, co jí takhle pozdravit.“ chvíli se odmlčel a čekal, co budu říkat, ale co bych mu tak na to mohla říct. „Tak jsem tady. Nemáš snad radost?“
„Tak to si uhodl! Nemám! Snad si nečekal přátelské přijetí?…“
„Od tebe Salome? To nikdy.“ Lehce se pousmál a společně jsme ulicí vykročili dál. Chvíli jsem doufala, že za mnou nepůjde, ale to jsem se hluboce mýlila.
„Jak dlouho se zdržíš.“
„Ach Salome… to netuším.“
„Mam pro tebe návrh co kdyby si odešel teď hned a třeba, teda jen to jen návrh, ale co kdyby se už nevrátil.“
„To by se ti líbilo mě už nikdy nevidět, ale Salome to bych ti přece nemohl udělat.“ lehce se pousmál. Chtěl ještě něco říct, ale něco před sebou spatřil. Zahleděla jsem se do dálky a viděla jsem to taky. Temná osoba k nám kráčela pomalím, ale o to jistějším krokem.
„Sakra Yön, proč se stále oblíkáš tak nebezpečně.“ řekl zuřivým výrazem, v kterém byl ochranitelský pud. Podíval se na mě a ty jeho oči… pak do mě strčil až tak silně, že jsem sebou praštila o zeď. Po té vycenil své ostré zuby a vrhnul se na muže v černém plášti. Sápal se mu po krku, ale jediné co se mu podařilo, bylo to, že ho silně škrábl do pravé tváře. Po té ho neznámý odmrštil od sebe. Muže v kápi tato krátká bitka nijak neovlivnila. Otřel si proud krve ztékající z tváře a podíval se na něj a pak na mě. Však člověk, kterého jsem nesnášela nejvíce na světě, se vrhl znova na toho muže v plášti. Znova a znova se pokoušel ho kousnout do krku, ale on ho pokaždé bravurně odhodil stranou. Jeho tvář při tom nezměnila výraz. Kdo to jen mohly být. Zahleděla jsem se mu do očí a nemohla jsem se pohnout. Kdo je ten neznámí?
„Utééééééééč Salome“ Přidušený hlas v kterém bylo slyšet chrčení krve z úst, mne vyvedl ze snění. Podívala jsem se na něj… na nenáviděnce. „Dave.“ řekla jsem tiše a naše pohledy se střetli. Jak v nějakém brakovém románu. On mi jen pokýval a z posledních sil se vrhnu na neznámého. Rychle jsem vstala a začala utíkat. Po pár metrech jsem se ještě ohlídla a viděla, jak stíny dvou bestií bojují spolu. Moc dobře jsem věděla, kdo vyhraje. Ten muž v plášti, kterému neřeknu jinak než Nositel Stínu. 
         (Jeho jméno není známo,
          snad nikdy nebylo napsáno,
          on městem kráčí,
          Nositel Stínu mu říkají.)
      Doběhla jsem snad až nakonec města, až tam jsem se mohla zastavit a znova se ohlédnout. Jako kdybych snad je ještě mohla spatřit, ale za mnou byla jen tma a blikající pouliční lampa. „Dave.“ zašeptala jsem do noci a po letech jsem tohle jméno bez nenávisti vyslovila. Ukápla mi jedna krvavá slza na chodník a já se pomalím krokem rozešla domů. Dnešek nebyl takový jako obvykle, ale noční sny jsou vždy takové, ale ty denní! To člověk, který žije v noci, nemůže zažít…
      Došla jsem domů a otevřela dveře. Zvonky, které byli u dveří se rozezvučily a za hlasitého řinkotu spadly na zem. Ale já jsem jejich smrt přešla. Rozšlapala jsem ty střepy a zatlačila je do purpurového huňatého koberce a přešla k oknu. Zatáhla jsem rudý závěs a zavřela oči před prvními paprsky kadmiové žluti.

      Už svítá a já vím, že svět je pro mě skryt. Možná, že přicházím o hodně. Jak tvrdí můj přítel: „Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním.“
Já s ním však poprvé nesouhlasím…


Věnováno památce Edgara Allana Poea