Jak vznilk stín

Vždycky ji bavilo hrát si z ohněm. Až do té doby kdy shořela, ale bohužel zapomněla umřít. "Fajn," řekla si, když se dívala na svoje ruce. "Fajn," řekla si, když se podívala do zrcadla a uviděla tam sebe, coby postavu z kouře a jemných sazí. Potom vykoukla z okna a zjistila, že může létat. Moc ji to potěšilo. Tahle existence nebyla zase až tak moc hrozná. Létala si po světě špinila lidem na zemi okna a andělům na nebi oblaka. Moc ji to bavilo. Nikdo nemohl nic udělat a když andělé nadávali a s kbelíčky a prachovkami se vydali špinavá oblaka čistit, překážela jim při práci a ještě zašpinila jejich křídla. Lidé na zemi to brali jinak. Prostě okna, když se už přes ně nedalo dívat, umyli a o víc se nestarali. To jenom anděly štvaly její šlápoty na oblacích a otisky rukou na křídlech. Když už to trvalo moc dlouho, stěžovali si Bohu. Ten si šel prohlédnout oblaka. Sotva ale vykoukl ze svého domu, někdo mu začernil obličej. A Bůh se naštval. Jenomže jak chcete potrestat hromádku kouře a popela?
Potom se podíval na Zemi a uviděl ošklivá, zašpiněná okna, o které se lidi už neobtěžovali starat. A hned ho napadlo jak ji potrestá. Proměnil ji na stín, aby lidem chodila v patách, koukala na ně s temných koutů a oni se jí báli.
Fungovalo to. Lidé se začali stínu obávat a aby se ho vyvarovali, začali udržovat svá okna čistá. Čím čistější okno tím více světla a míň stínů. Lidé se stali trošičku lepšími, když pouštěli do svých domovů světlo. Ale ne moc. Jenom tak, aby se neřeklo.