Příchod démonů - Krok 7. Kobylčí skok

Ještě jsem byl z toho proudu umokřený ledovým potem, když jsem se opíral o noční stolek, abych se překulil do postele. Ze stolku se na mě šklebil budík ve tvaru zlatého telete. Tikytikal, že má lhůta se blíží k závěrečnému přelíčení. Vykoukl jsem z okna. Z mé kuchyně si to přímo stěnou ven vyvalila langusta. Pořádně vyrostla, ale taky se zle přežrala. Langusta... proč vlastně zrovna langusta? Kdyby aspoň ryba, to by mohlo něco znamenat... ale langusta? Podobně jako já se za pomocí klepet sunula vpřed, tykadla znaveně ohnutá. Z vaginálních úst jí kanul proud zvratků, z kloaky se soukal provazec hoven. Otevřela si branku a šup ven na chodník. Kam si myslela, že jde?

 Plácl jsem sebou do postele, ale nečekal mě klid, ten už mě neměl čekat nikdy. Přišli brouci, aby mi dali pořádnou lekci v hubení. Lezli mi po kůži a sosali očouzené strupy mých pahýlů, škrábali mě svými korunkami z párátek, hlavohrudi měli navlečené do brnění z alobalu. Na stolku se vzepjal škvor, zdálo se mi, že má obličej mého domovníka. Nejdřív pobíhal po výpovědi kvůli porušení nájemní Smlouvy na můj baráček, pak mi vlezl do nosu. Smrděl.

Máchal jsem kolem sebe chabnoucíma rukama, vysušený, vycucaný bolestí. Furt se mi nechtělo umřít. Mohl bych počít do sto pěti miliard oveček, které skáčou do lávy, a stejnak by se mi stále nechtělo umřít. To jistě ne, vždyť beztak přijdu do toho sirného jezera. Tam na mě přeci čeká beránek, čas si krátí šoustáním těch mých oveček. Říkal ale, že chce mě. Já jeho ne, nechci nic. A pak to přišlo, křeč, pnutí v břiše a kůže se mi nafoukla nemožně do výšky. Myslím, že se zformovala do tvaru kopyta. Pomočil jsem se a oběmi pěstmi do břicha udeřil. Kopyto se zas zasunulo. Byla to úleva, ale jen chviličku. Vzápětí mi z obou spánků vyčnělo sedmero rohů a já musel praštit hlavou do stolku. Každých pár sekund se to opakovalo a já sebou škubal a mlátil, ale nešlo to zastavit. A co když ne sirné, ale přeci jen ráj? Můžu si ho za tohle všechno krvavé a prochcané vykoupení zasloužit? Co mi lépe obsype cestičku do ráje magnóliemi, než co jsem v dnešním dni zažil? Ale z logiky věci, já přeci do ráje nemůžu, žádný zlatý město, Jeruzalém Druhý, Třetí, X-tý. Protože já si po smrti nepřeji ráj, nepředstavuji si ho, nevěřím v něj. Kdybych mě pak do něj přesto šoupli, byl by pro mě rájem, nebo peklem? Z krku mi lezlo obří pavoučí kladélko, z břicha hlava skalpovaného koně, z řiti zobák krakatice, a venku dávivě vyla langusta.     

Jo a vosk poslední pečeti se rozblemcl v teplu gemlonové svíčky a z poslední nádoby vykapal zbytek kajícného protlaku z hodných lidí, sedmá polnice zachrchlala a ztichla.