KaZ#20 - Rekonstrukce-rekapitulace

Půl roku uběhlo a znovu stojím na stejném místě, uprostřed mého vesmíru, hledím na co jsem hleděl tehdy. Jen si neuvědomuji jestli se stejným postavením mysli či jiným.

            Všechno co jsem tehdy chtěl, nebo spíše základ toho všeho, jsem měl v tu chvíli vedle sebe, ale na to jsem tehdy nemyslel. Spíše jsem zpytoval svědomí. Spíše jsem se díval skrz čas na tu scenérii-kterou dnes vidím zas- malý panáček ve velkém lidském sídle. Malý človíček, který by se měl rozhodovat jako ostatní. Ale já se nerozhodoval, pouze jsem zpytoval svědomí, jestli jsem někdy vůbec byl jako oni. Jako všichni ti v těch králíkárnách okolo. Ulice obklopená všemožně paneláky, že z mého balkónu nebylo vidět nic jiného. Jenom nad nimi kousek obzoru, směrem do Štramberského kopce. A výš měsíc a hvězdy. A měsíc i hvězdy na duši i na mysli, pohrával jsem si s nimi-barvil jsem je všemožnými barvami lásky, přátelství a čisté fantazie. Na co jsem ale ve skutečnosti myslel?

            „osmnáctým rokem hledím

            na stejnou ulici jednoho města.

            Osmnáctým rokem se divím,

            Že nevím kam vede dál má cesta.

            Ale jsi tu se mnou a to je teď pro mne vše.

            Hvězdy nade mnou, hvězda vedle mně.

            Záříš, ale já nepostihuji tvoji zář,

            Líbezná je, však nevidím skrz tvoji tvář.“

            A snad ani nechceš abych viděl. Proto nesouhlasíš. Bohužel. Něco je špatně. Ačkoliv jsem si myslel, že šťastný jsem, šťastný jsem BYL.

…

Půl roku uběhlo a znovu stojím na stejném místě, uprostřed mého vesmíru, který se zjevně kurva vůbec nezměnil. Já jsem se snažil-to musíte mi bohové uznati. Svět se hold točí stále stejným směrem, a tak je měsíc znovu na stejném místě. Ani míň ani víc krásnější; ani temnější, ani jasnější. Život ani pokročilejší ani mladší. Mysl ani vyvinutější ani zakrnulejší. Jenom další a další vzpomínky. A budou přibývat. Nepozbudou platnosti. Neztratí své jasné barvy, abych věděl, že šťastný jsem BYL.

Vítej temnoto zpět mezi mými řádky.

Vítej zpět do mého života, do pohádky.

Odešla jsi násilím vytlačena,

O to mocněji jsi se navrátila.

Na chvíli jsem věřil že lze žít bez tebe,

Na chvíli hvězdy padaly i na nebe.

Kde je ten okamžik, kdy zahodil jsem snář.

Kde je má vzpomínka na Kačinu tvář.

            Můžu napsat tisíce slov, ale nikdy postihnu to, co mám na mysli. Zašel jsem již příliš daleko v několika cestách, došel jsem až na konec. Já vím, cest je tolik, kolik jich budu chtít, ale stejně nikdy nepřestanu snít, že již další neexistuje. Chtěl bych složit hlavu svou v tvůj klín a na chvíli spočinout, zahodit snář a pak ať se rozplynou myšlenky na svatozář, pak přijde chvíle má-chvíle poslední možnosti vrátit se z cesty zpět. Ale znám já již nazpaměť pokusy a chvíle zklamání a nikdy, nikdy nepřeháním, když říkám, že šťastný jsem BYL.

Spadly mi hvězdy do polévky

A já je v ní poslušně rozmíchal.