Cokoliv

I.
„Tomanová, Malíková…co to tam zas vyvádíte?“
Věnovala jsem profesorce angličtiny nevinný úsměv a s andělským výrazem ve tváři jsem naše herní náčiní zastrčila do kapsy.
„Nic.“ hlesla jsem pokorně.
Moje spolusedící Eva se taktéž naoko zatvářila velmi provinile, ale jakmile od nás profesorka odvrátila pohled, rozehrály jsme další nekonečnou kostkovou partii. Nejlépe se hraje na učebnici dějepisu, protože je, jak my říkáme, „protiskluzová“ a navíc má tu správnou nenápadnou barvu- pro „podlavicové“ krácení času jako stvořená! Proč zrovna kostky? Říkám tomu evoluce…když s někým sedíte už od 3.třídy, jednoho dne přijdete na to, že lodě a piškvorky jsou skoro tak nudné jako zasvěcený výklad o mnohonožkách. Prostě byl čas na změnu. A co můžete čekat od dvou bláznivých holek sedících v té nejzadnější ze zadních lavic, které se řídí heslem „cokoliv, COKOLIV než dávat pozor“. Musíte uznat, že hraní kostek je jedna z těch mírnějších variant, jak tato slova chápat…
Samozřejmě se občas kvůli naší posedlosti dostaneme do úzkých. Třeba jako tenkrát, když Eva profesorce fyziky dlouze vysvětlovala svůj propracovaných fígl „jak hodit šestku pětkrát za sebou“ za pomoci různých nesmyslných uhlů a úhlopříček, čímž však prakticky pouze chtěla zamluvit fakt, že nám profesorka chtěla kostky ještě před minutou zabavit. Jsme profesionálky; samozřejmě, že jsme po zbytek hodiny vesele hrály dál.

II.
Ovšem i na nás někdy padne splín a pak se stane, že sledujeme i něco jiného než neklouzavý povrch učebnice dějepisu. Při pohledu na tabuli //jakési nesrozumitelné matematické hieroglyfy// jsem se líně protáhla a rozhodla se krátit si čas do přestávky počítáním sněhových vloček za oknem.
„Hele, mám nápad,“ vyhrkla Eva,“vsadíme se o něco.“
Trochu mě to vytrhlo z letargie, protože k téhle větě se mi vážou velmi nepříjemné asociace. Minule jsem musela umývat všechna sociální zařízení ve škole (uklízečky si mě tenkrát fotily), před rokem na vodáku jsem měla za úkol hrát si na piráta a potopit učitelskou bárku (moje první a zatím poslední důtka na gymplu) a do třetice jsem se měla nechat dobrovolně vyvolat z biologie, což bylo z toho všeho paradoxně úplně nejhorší. Eva ještě nikdy neprohrála. Nikdy! Začala jsem si ji představovat v různých kompromitujících situacích. Ach, pomsta bude sladká!
„A o co?“ ušklíbla jsem se.
„No přece o COKOLIV.“
Spiklenecky jsme na sebe mrkly a vytáhly naši oblíbenou učebnici.

III.
Vlastně to byla celkem pěkná hra. Adam, který sedí před námi, moje úporné snažení celou dobu pozoroval, a pak mě dokonce „odměnil“ suchým konstatováním: „Aspoň ses snažila, ne?“
Jo, to si piš, že jsem se snažila. Zuřila jsem, opravdu.
A tak už dva dny chodím jak tělo bez duše a jen doufám, že ke mně bude Eva milosrdná (doufat přece můžu, no ne?). Vzala si prý „čas na rozmyšlenou“, což v praxi znamená, že si chce pořádně užít pohled na mojí ztrápenou existenci.
Při hodině češtiny to konečně přišlo.
„Už to mám!“ zašeptala Eva a aby upoutala moji pozornost, (opět jsem počítala sněhové vločky) štípla mě do nohy.
„Au! Co děláš?!“
„Tomanová, máte zase nějaký problém?“ napomenul mě profesor.
Eva se uchichtla a začala vykládat karty na stůl: „No myslím ohledně tý sázky. Jednoduše budeš minutu zticha.“
„Co? Jak to jako myslíš?“
„Prostě budeš minutu mlčet. Ani hlásku, rozumíš? Vtip je v tom, že tu minutu vybírám já. Kdykoliv si zamanu. No a s tím souvisí, že se na mě budeš muset co nejčastěji dívat, abys věděla, kdy máš začít. Já ti dám znamení. Takhle…“ Ukazováček si přitisla ke rtům.
„Co ty na to?“ zeptala se s vítězoslavným úsměvem.
„Super.“ odvětila jsem otráveně. Nepochybovala jsem o tom, že Eva dokáže vybrat ten nejpříhodnější okamžik.
Už se nikdy nesázím, zvlášť ta zásada „cokoliv“ mě začíná trochu štvát (no a co, že to byl tenkrát můj nápad)…

„Tak koho si dneska vyvoláme?“ zeptal se nadšeně profesor češtiny. Tyhle jeho oficiality mě vždycky rozesmějou; vždyť všichni ví, že dneska půjde Pavlová, protože minule byla Otavová a náš češtinář, vyznavač tradičních hodnot, to přece bere podle abecedy.
„Tomanová.“
Cože? To je rána pod pás! No co, dneska už mě opravdu nic nevyvede z míry. Pavlová si hlasitě oddychla a na dálku mi zvednutím palce popřála hodně štěstí. Hm, dík.
„Tak slečno, Tomanová. No nemáte tady zrovna nejlepší známky. Je konec pololetí, rád bych vám dal ještě šanci“.
Chtěla jsem poděkovat za upozornění, že nejsem zrovna premiant třídy, ale nakonec jsem radši jen naprázdno polkla a přihlouple se usmála.
„Co byste mi řekla o ztracené generaci?“
No co vám budu povídat, neměla jsem zrovna přehled o tom, co probíráme v češtině, a tak mě tahle otázka celkem zaskočila. Ale ne natolik, abych nemohla předvést své ohromující znalosti týkající se knížky Na západní frontě klid, kterou jsem četla asi někdy v sedmé třídě.
„No takže…patřím sem třeba spisovatel Erich Maria Remarque.“
„Správně“ kývnul uznale profesor. Tuhle zásadní informaci asi nečekal. A to ještě neví, že jsem od něho dokonce něco četla!
I letmý pohled do třídy mi prozradil, že všichni jsou na mé straně a jsou připraveni mi radit. A v tom to přišlo: jistě už tušíte…moje periferní vidění zachytilo znamení ze zadní lavice. Eva skoro stála, abych se nemohla vymlouvat na krátkozrakost.
Bože, to je mrcha!
Můj žaludek udělal několik kotrmelců jako když jedete na horské dráze a máte pocit, že každou chvíli zákonitě musíte umřít.
„No a dál? Co třeba napsal? Četla jste něco? Jak zní název jeho nejslavnějšího románu?“
Profesor se pohodlně posadil a vyčkával na můj strhující monolog.
Kdybych měla sklony k rudnutí, musela bych teď vypadat jako přezrálé rajče. Zkoumala jsem svoje boty a v duchu si počítala: 55, 54, 53…
„Vy snad nevíte?“ Profesor začal být trochu netrpělivý.
Jasně, ať si moje mlčení vyloží jako nedostatek znalostí, pošle mě sednout s flastrem a já si oddechnu jako nikdy. Jen kdybych to opravdu nevěděla…49, 48…
Zuřivý šepot „N-A Z-Á-P-A-D-N-Í F-R-O-N-T-Ě K-L-I-D“, ozývající se ze třídy, by nepřeslechl snad ani hluchý. Někteří mí drazí spolužáci se začínali smát, ovšem nejhlasitější byla samozřejmě Eva, která se očividně dusila a vypadalo to skoro na nějaký záchvat.
…44, 43…jak se ten čas táhne, když zrovna potřebujete co nejrychleji vypadnout.
„Aleno, vy se se mnou nebavíte?“ Uf, oslovuje mě křestním jménem, to nevypadá dobře.

Cítila jsem se trochu jako nějaký rebel, který svým mlčením dává najevo nespokojenost se systémem. Třeba se kvůli mně změní školství! Tahle představa mě trochu pobavila, ale profesor si můj úsměv asi vyložil jinak.
…37, 36, 35…
„Takže vám to připadá k smíchu? Vám tento geniální spisovatel připadá k smíchu?“ Ještě to několikrát zopakoval a na mě už začaly přicházet mdloby. Jenže nedodržet sázku je pro mě stále větší mravní ponížení; podkoplo by to mojí imaginární autoritu.
Teď už se nepokrytě smála celá třída; Eva jim v přestávkách svého záchvatu nejspíše stačila všechno vyzvonit.
…30, 29, 28…
Zoufalství přešlo do nejvyššího stupně. Profesor začal trochu brunátnět, což mě mělo upozornit na to, že pokud do pěti sekund neřeknu alespoň „nevím“, mám zaděláno na pořádný průšvih.
„Tomanová“, téměř zakřičel, „jestli jste mě chtěla naštvat, tak se vám to evidentně podařilo. Jste spokojená?“
Naklonil se blíž ke mně a pokračoval: „Do pěti vteřin chci slyšet váš spanilý hlas. Jinak…“
Na chvíli se odmlčel.
…21, 20, 19…
Další žaludeční kotrmelec. Tohle už je i na mě moc silná káva.
„…jinak si mě nepřejte.“
No, musím uznat, že to mě trochu uklidnilo, poněvadž to asi neznamenalo nic jiného než další pětku do mojí rozsáhlé sbírky, což by pro mě bylo za této šíleně vypjaté situace vysvobozením.
…16, 15, 14…
No tak, proč už není konec?!

Třída podezřele ztichla a já měla pocit, že se mnou všichni soucítí.
„Ještě 12 sekund.“ zašeptal Novák z první lavice. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a podívala se profesorovi zpříma do očí.
„Začínám počítat.“ oznámil mi chladně. Kdyby tak věděl o zoufalých počtech ubohé slečny Tomanové. Mých 11 dlouhých sekund versus jeho 5. Po jednoduchém matematickém úkonu mi bylo jasné, že zbývajících 6 vteřin bude pekelných.
…11, 10, 9, 8, 7…
…5, 4, 3, 2, 1 …
Vím, že profesor prudce vstal. Pak se mi najednou zatmělo před očima a jen matně si vybavuju, jak třída nadšeně vříská „Jedna…NULA!!! Zvládla to!!!“

IV.
Jo, zvládla jsem to. Bylo to o fous, jenže já z boje neutíkám a sázka je přece sázka. Že je to celé dost absurdní? Možná, ale pro pochopení významu slova „cokoliv“ a zdánlivě paradoxního časového údaje „dlouhých šedesát sekund“ mi to bohatě stačilo. Ostatně, aby toho moralizování nebylo málo, uvědomila jsem si, že všechno má svůj rub i líc…na konci srpna mě totiž čeká reparát z češtiny. Poctivě čtu Remarqua a moje drahá Eva mi k tomu všemu pravidelně nosí zmrzlinu. Ano, další kostkovou partii jsem konečně vyhrála!